V minulém zamyšlení jsme našli moment, kdy se naše existence postaví na zadní a tím spolehlivě indikuje práh skoku do nezajištěnosti. Toto rozlišování je „krizí“ v původním významu slova. Řecké slovo „krínein“ znamená „soudit“. V momentu spirituální krize se soudí ekonomický způsob života. Jeho platnost je pozastavena, protože si buď věříme nebo ne. A nevěra stála coby <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=292">první nepřítel</a> duchovního života. Všimněte si, že nemluvím o zrušení ekonomického principu, protože respektuji naše minulé analýzy o registrovaném soužití času kairos a chronos. Nuda aneb <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=300">druhý nepřítel</a> duchovního života se v situaci existenciální výzvy ukazuje v podobě „praxe“ čili stálé přítomnosti ekonomického principu. Iniciativa tento bohulibý princip na čas vysadí z pantů, ale funkční dveře do baráku nakonec potřebuje každý. Tolik v kostce k minulému tématu.
/n/n
Pocit „hry o život“ jednoznačně evokuje zásadní zájem, ale by bylo málo pro kvalitní duchovní rozlišování. Nejde o to něco prožít (což je moderní zaklínadlo), ale také tomu rozumět (což je stará a dnes zapomenutá pravda). Na konci minulého dílu jsem mluvil o „<a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=354">sémantice</a>“ kritických situací, to jest o „citu“ pro komplexní rozlišování prahu mezi životem ekonomickým a skokem do nezajištěnosti. Cit pro něco není krátkodobý a prchavý pocit, protože jej nese porozumění a ne pouze momentální prožitek. Proto se musíme věnovat ekonomicky nezdravé sebestřednosti o něco hlouběji. Můžeme si pomoci určitým obrazem z náboženství. Nějaký pán jménem Mojžíš měl zjevení a musel si vyzout boty, aby směl do daného prostoru vkročit. A už před ním měl zjevení jiný pán jménem Jakub a ten musel na onom místě vybudovat malé obětiště. Obecně pro podobné případy náboženského zjevení platí, že poznamenané místo se stává „osou světa“ (<a href="http://www.umlaufoviny.com/www/filosofie/temata/mytus/mytus.html">axis mundi</a>), tj. místem nabitým posvátným významem. To symbolizuje třeba mešita, kde se vyzouváme nebo kostel, kam už chodíme málem v bikinách. Tato axiální poloha je hrozně výhodná pro všechny pisatele fantastických románů a pro natáčení fantastických blbostí. My ovšem posuzujeme spiritualitu jakoby božské nebo Bůh nebyl, takže nás náboženské jevy příliš nezajímají. Podávají však zajímavou analogii tedy připodobnění k tomu, co se v nás děje v momentu, kdy se postavíme na zadní. V nás samotných vzniká něco jako axiálně centrovaný posvátný prostor. Čím je tento prostor z hlediska „citu“ pro autentickou spiritualitu?
/n/n
V létě 2007 jsem dával exercicie v Hejnicích za Libercem a jeden exercitant ze zdejšího kraje přinesl hezkou knížku o Jizerských horách, kterou jsem si po večerech četl. Autor popisoval následující scénu. Tajně se díval na mladíka, který přecházel po kmenu rozbouřený jarní vodopád nad Štolpichem. Strom přinesla bouře a postavila jej jako přirozený most nad korytem potoka. Mladík nejprve váhal a nakonec riskoval život pro nic. Myslel si, že jej nikdo neviděl. Hraniční situace nasazení života „pro nic“ ukazuje na pozastavení platnosti ekonomického principu. Kdyby si k přecházení pozval TV Nova, dělal by kaskadéra „pro něco“, tj. pro prachy a pro popularitu. Nasazení života byl čistě sebestředný čin podmíněný svobodným zastavením ekonomického principu. Nehodnotím, zda byl morální, správný, vhodný atd. Zajímavá je jiná věc. Tato činnost se „ohnula“ (latinsky: reflexo) k ní samotné. Mladík neriskoval život proto, aby tím získal něco jiného. Viděno zevnitř, tj. sebestředně, se tato akce ohnula k sobě samé. Nebyla učiněna proto, aby byl naplněn nějaký morální princip nebo aby se mladík dostal do nebe (i když mohl). Byla učiněna pouze proto, <em>aby byla</em>. Pro nic jiného. A dokonce existovala pouze v jednom momentu, neopakovatelně, pro nikoho jiného. A dokonce byla míněna absolutně jako hra se smrtí. Zvnějšku lze dosadit různé kauzální determinace, které „spolehlivě“ vysvětlí, „proč“ to dělal − například z oblasti Freudovy psychoanalytické teorie. Jenže objektivní měřítka činu se dosazují zvnějšku a navíc jsou hodně problematická, i když se tváří vědecky. V momentu, kdy se dostal na druhý břeh, objektivně viděno na světě nic nepřibylo ani neubylo. Z hlediska ekonomiky všedně zajištěného života nenese toto jednání absolutně žádný význam, je dokonce kontraproduktivní; <em>vždyť se mohl zabít</em> a žádná ekonomika by nebyla. Z hlediska hledané sémantiky spirituálního života však příběh nese zásadní smysl. <em> I kdyby se zabil</em> , do okamžiku smrti existoval někdo, kdo žil svobodně a mimo ekonomický princip. Zajímavá věc: smrt, <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=319">třetí nepřítel</a> duchovního života, není konečná stanice existence nesené autentickou spiritualitou.
/n/n
Tyto základní znaky k rozlišování hry na život přinášejí další objasnění sémantiky jednání neseného spirituálně. Je v pravém smyslu slova <em>reflexivní</em>, to jest zásadně a absolutně obrácené na sebe samotné. Z hlediska rozlišování zapomeňte na běžný význam slova „reflexivní“ jako úkonu mého sebevědomí, které něco poznává. Reflexivní, tj. existenciálně sebestředné jednání však není jednáním egoistickým. To by naše ego orientovalo akci k tomu, aby z ní někdo měl nějaký prospěch: ekonomický, morální, náboženský a bůhví jaký. Přitom bylo toto jednání v pravém smyslu slova egocentrické. Tím že vůbec bylo, mladík bytoval jedinečně silným a neopakovatelným způsobem. Byl podobný dítěti na pískovišti, které si jen tak hraje. Princip „<a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=349">jen tak</a>“ holt platí. Existuje sebestředné jednání, které se vykonává pouze proto, aby vůbec bylo. Rozdíl mezi „mít něco“ a „být někým“ potvrzuje na příkladu přecházení vodopádu, že pravá spiritualita se vztahuje k sobě. Tím vůbec netvrdím, že se vztahuje <em>pouze</em> k sobě. Skutečný počátek nesoucí autenticky duchovní vztah k životu je reflexivní v tom smyslu, že vytváří něco jako „vnitřní posvátný prostor“. Ten je tvořený vlastní iniciativou, která se smrtelnou vážností vyzývá na souboj ekonomický princip života. A my staří praktikové víme, že iniciativa stejně prohraje. Už jen proto není egoistická, ale zvláštním způsobem nezištná, dokonce v absolutním slova smyslu. Klidně nasadí život „pro nic“. Jako hloupý kluk, který přechází Štolpich za rozbouřené jarní vody. Jistěže je to blbé. Ale jistě mu všichni v duchu závidíme, že to udělal. My, staří praktikové, si raději zajdeme do kina na akční film, kde to za nás udělá nerozbitný hrdina z Hollywoodu. A on to milerád provede kvůli prachům, které utratíme za film. Tím jsme získali další měřítko k rozlišování autentické spirituality: je ve své podstatě <em>reflexivní iniciativou</em>. Počátek svobodného jednání založí činnost, jež se prvoplánově vztahuje k ní samotné. Druhotně může být i ekonomická, tj. nábožensky, morálně, finančně a jinak užitečná. Tož vidíte, postupně si pěstujeme solidně zdůvodněný „cit“ pro věc, která je výsostným způsobem sama pro sebe a přitom je úplně k ničemu.
/n/n