Pozorování dítěte zapáleného nápadem nové hry přineslo nové vidění světa mimo „ekonomiku“ regulovanou principy typu: „Dávám, abych dostal", popř. "Dělám toto, abych měl tamto“. Tyto zásady se bez problémů snesou i se základním principem spirituálního života, definovaném větou: „<a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=325">Umřu, tedy se modlím</a>.“ Tento princip rozlišování reaguje na naši vrozenou potřebu žít věčně a mít se absolutně dobře, tj. být jako Bůh. Vědomí smrti nás stále povyšuje nad momentální situaci, protože nejsme zvířátka, Boží hovádka. Vyznavači čisté ekonomiky se modlí k božstvu vypočitatelnému, přehlednému a jasně definovanému. Chtějí být <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/teologie/temata/vykoupeni/vykoupeni.html">vykoupeni</a> za předem daných a vyjasněných podmínek, což je zcela pochopitelné. Vykupující božstvo je v tomto případě morální a náboženské povahy, to jest Božstvo slušné a uspořádané. Ale může to být i božstvo hloupé, třeba spotřebního typu. To strčí před čumák svých vyznavačů slib absolutních dober, které prý lze dosáhnout i za našeho krátkého života. Spotřební božstvo představuje vizi světa, v němž bude všechno nejlepší, zadarmo a hned. Ctitelé akčních zítřků se navíc nebudou muset namáhat, budou jen nakupovat a spotřebovávat. Náboženství spotřeby nabízí moderní variantu bohů na Olympu. Řekové jim říkali "lehce žijící", což přesně naplňuje dnešní spotřební sen. Jenže my jsme smrtelníci poznamenaní tragickým osudem (také řecká moudrost) a vstup do světa olympských bohů je iluzorní spiritualitou. Svět této nesnesitelné lehkosti bytí by skončil nejen vyčerpáním zdrojů, ale i sebevraždou ctitelů tohoto moderního Totemu. Ale božstvu se musí přinášet oběti, aby bylo uspokojeno ono i my, jsme přece v ekonomickém principu. Že je spotřební princip blbý a nesmyslný? To nevadí, řekl by pan profesor. V ekonomice nejde o smysl, pouze o racionální fungování do příštího výprodeje a slevy, popřípadě do příštích voleb. Fungování v systému je dáno přesvědčivostí pohnutek. Já a ty se chceme mít dobře W22; a navíc máme děti, které musíme zajistit, sami sebe také atd. Proto považujeme i hloupé a zcela nesmyslné instrumentální pohnutky za dostatečně silné motivy k tomu, abychom spolehlivě a předvídatelně fungovali v systému potřeb a jejich uspokojování. A navíc existují profesoři a prezidenti, kteří z těchto principů dělají náboženství Svobody. Nekupte to, když je to skoro zadarmo. A navíc, s věcmi typu "smysl života" si nikdo chleba nenamaže. <BR><BR>Práh spirituálního rozlišování otevřela hra. Vidí svět z hlediska nadbytku, přetlaku, daru a gratuity. Nebojuje proti ekonomickému principu, na němž stojí spiritualita jako náboženství. To jsem se snažil vysvětlit minule. Hra otevírá možnost jiného světa, který existuje mimoběžně, to jest vedle světa konfigurovaného ekonomicky pojatým náboženstvím. Tím se vracíme k <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=199">existenci Stalkera</A>, který volil nezajištěnost a život na hraně, protože chtěl být svobodný v době, která byla krutě tržní. Jeho život nebyl vůbec hravý. A navíc byl psanec a měl nízkou životní úroveň, i když na tom mohl být mnohem lépe jako státní zaměstnanec. To mu stále připomínala jeho žena a nepřímo i jeho ochrnutá dcerka. Existence Stalkera byla těžká, dokonce tragická. Do hry, tj. do zakázané průvodcovské služby ve smrtelně nebezpečné Zóně vsadil svůj život a vyšší sázku nabídnout nemohl. Co tedy ukazuje princip hry z hlediska spirituality?<BR><BR>Za prvé a zásadně ukazuje hra novou konfiguraci světa. Příklad Stalkera ukazuje, že nejde o hru pouze z hlediska pískoviště. Tento příklad musíme opustit. Měl pouze zprostředkovat karteziánskou zkušenost typu: „Myslím, tedy jsem“. V našem případě zprostředkoval jedinečnou duchovní zkušenost typu: „Hraji si, tedy žiji z přetlaku a svobodně.“ Není to nic složitého, vždyť duchovní zkušenost tohoto typu prožívá i malé dítě. Jenže ono ještě nemyslí ekonomicky. Princip „má dáti – dal“ jej srdečně nezajímá. Pro dítě představuje svět formovaný vztahy, kouzlem a hrou mnohem zajímavější skutečnost než ukojení základních materiálních potřeb. Příklad Stalkera ukazuje na hru jiného typu vedenou na úrovni dospělého. Síly spotřeby a ekonomiky a náboženství nás chtějí kompletně, protože nabízejí Nesmrtelnost ve spolehlivě vykalkulovaném a přehledném balení. Náboženství nabízí spásu jako životní pojistku v systému: "Dáš toto a dostaneš Tamto". Každé solidní náboženství nabízí cestu k věčné a blažené existenci skrze principy, které jsou tisíciletí osvědčené a vyzkoušené W22; na rozdíl od sebevražedné spirituality dneška vyznávající neomezenou Potřebu a Spotřebu. Pro svobodu a přetlak je nutno nasadit totéž, to jest celý život. To dělá málokdo, protože ekonomickým výpočtem se ukazuje, že je to moc riskantní. Dítě počítat <em>neumí</em>, takže nepočítá a je svobodné. Stalker počítat umí a dokonce musí. Jenže on <em>nechce</em> počítat a proto je rovněž svobodný. Obětoval ekonomické principy pro princip svobody, které zásadně věří. To je stejné jako za časů jednoho pána, který zoufale hledal víru a ne náboženství. Nábožní byli tehdy všichni, ale víru měl a má jen málokdo. Hra, v níž svůj život podřídíme „logice“ přetlaku a svobody otevírá nový svět existující paralelně ke světu známému a vypočitatelnému. Dostáváme se do čtvrté dimenze reality, stejně jako africké <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=201">abiku neboli dítě duchů</A>. O něm jsme mluvili na začátku, kdy jsme pouze zajišťovali základní možnost duchovního života, tj. schopnost symbolizace. Ta nám umožňuje vést duchovní život. Nyní jde o víc: máme ukázat, jaké situace k rozlišování nabízí život ve čtvrté dimenzi. <BR><BR>