Moudrost filosofie a klam médií

Pastevec Mojžíš vidí na poušti ve 2. tisíciletí př. Kr. hořící keř a dostává se mu božího zjevení, které založilo biblické židovství; Buddha v 5. stol. př. Kr. rozjímá pod fíkovníkem a přijde k osvícení, jež zakládá buddhismus; v Athénách 5. a 4. století působí zvláštní skupina řečníků jako Sókrates a myslitelů jako Platón a Aristotelés, kteří zakládají současnou podobu filosofie; kolem roku 30 umírá na Golgotě u Jeruzaléma Ježíš Nazaretský a po jeho smrti vzniká křesťanství; kolem roku 620 po Kr. dostává osvícení prorok Mohamed a následuje vznik islámu; roku 1517 Martin Luther píše teze o reformě křesťanské církve a zahajuje proces novověké reformace.





Všechny tyto události mají společné dvě věci. V době svého vzniku nebyly ničím zvláštním. Buď tyto události vnímali pouze jejich autoři, nebo šlo v očích současníků o marginální věci nanejvýš lokálního významu. Ale dnes, s odstupem staletí a tisíciletí víme, že tyto události představovaly změny ve způsobu, jak nazíráme svět. Pozdější generace totiž viděly, že tyto události založily nové civilizace a kultury a staly se mezníkem, epochálním rokem „nula“, odkud se nová éra začala počítat. Křesťanský letopočet si vzal za základ nové epochy narození Krista, muslimové Hidžru neboli útěk Mohameda z Mekky do Mediny (622 po Kr.). Stejným způsobem může vědec nebo epistemolog vědy datovat hlavní objevy a vynálezy, které založily technickou civilizaci: první kamenné nástroje, rozdělávání ohně, pastevectví, zemědělství, objev kola.

Podobně se můžeme soustředit na západní civilizaci od průmyslové revoluce na konci 18. století, kdy se objevily první moderní technologie umožňující hromadnou průmyslovou výrobu železa a oceli, průmyslového textilu, elektrické energie atd., jež vedly k současným letům do kosmu, počítačům a planetárnímu přenosu dat. I zde platí, že tyto objevy byly ve své době často podceňovány. Ale jejich působení bylo umožněno díky již etablovanému obrazu světa. Ten do sebe zahrnul vědu a technický um a nastolil civilizaci „globální vesnice“, ve které nyní žijeme.

Celý text v PDF si můžete stáhnout zde.

Žijeme v systému, který je schopen manipulovat lidmi víc, než kterýkoli jiný systém v minulosti. Parlamentní metody jsou za těchto okolností jen nesmyslnou vitrínou na udržování ideologické iluze, že existuje účinná lidová kontrola tvorby státní politiky.

Ve skutečnosti jde o politiku prosazování soukromých ekonomických zájmů a stát plní v tomto procesu především tři imanentní funkce, které jsou podle neomarxisty Jamese O’Connora odvozené od požadavků výrobního procesu:

1. udržování pořádku
   
2. podpora akumulace kapitálu
   
3. utváření zdání legitimity1
   

Vlády moderních států nereprezentují všeobecné zájmy veřejnosti, ale z větší části jen zájmy konkrétních podnikatelských skupin. Reálná demokratická vláda není záležitostí většiny, ale záležitostí ekonomických a sociálních elit. Základní způsob, jak ve veřejné sféře plnit soukromé zájmy a zároveň vzbuzovat zdání legitimity, je přitom zakrývat skutečné záměry ideologickým nánosem.

1. Přínos frankfurtské školy

Frankfurtská škola, spojená s Ústavem pro sociální výzkum ve Frankfurtu nad Mohanem a rozvíjející tzv. kritickou teorii společnosti, otázku médií dala do souvislosti s „kulturním průmyslem“, jímž označovala proces industrializace kultury. Kritičtí teoretici ukázali, že kulturní artefakty vykazují stejné rysy jako ostatní produkty průmyslové výroby: komodifikaci, standardizaci a zmasovění. Podle jejich názoru měl kulturní průmysl specifickou funkci spočívající v zajištění ideologické legitimizace kapitalistické společnosti a v integraci jedinců do jejího způsobu života. Představitelé frankfurtské školy jako jedni z prvních upozornili na skutečnost, že produkty kulturního průmyslu a hromadné sdělovací prostředky se stávají hlavními způsoby trávení volného času, významnými nástroji socializace a zprostředkovateli výkladu politických, ekonomických a sociálních jevů.

S pojmem kulturního průmyslu byli nejtěsněji spjati dva teoretici: Walter Benjamin a Theodor W. Adorno. Přestože Benjamin formálně k frankfurtské škole nepatřil, měl na ni podstatný vliv a byl těsně spjat s duchem její práce.

Walter Benjamin (1892-1940) v nových technologiích kulturní produkce, např. ve fotografii, filmu a rozhlasu, rozeznal relativně sociálně emancipační aspekty. Ve svém proslulém eseji z roku 1936 Umělecké dílo ve věku technické reprodukovatelnosti (Das Kunstwerk im Zeitalter seiner technischen Reproduzierbarkeit) si Benjamin všiml, jak nová masová média nahrazují starší formy kultury. Masová reprodukce fotografie, filmu, nahrávek a publikací nahradila aspekt původní jedinečnosti a magické „aury“ uměleckého díla z dřívějších dob. Benjamin však byl přesvědčen o tom, že masová komunikace, osvobozená od aury výlučnosti vysoké kultury, může do jisté míry kultivovat více kritických jedinců schopných posuzovat a analyzovat svůj svět.

1. Strukturalistický marxismus (Louis Althusser)

V reakci na francouzský existencialistický marxismus (Jean-Paul Sartre) vznikla v 60. letech 20. století škola „strukturalistického marxismu“, reprezentovaná zejména Louisem Althusserem (1918-1990). Althusser byl členem francouzské komunistické strany a tvrdil, že marxismus poskytl „vědecký“ pohled na kapitalismus. Podle Althussera podmínkou reprodukce kapitalistického systému je produkce atomizovaných jednotlivců, kteří potom mohou snadno fungovat jako pracovní síly v procesu kapitalistické akumulace. Takové subjekty nemůže produkovat samotný ekonomický systém ani represivní aparát státu, ale to, co Althusser nazývá „ideologické aparáty státu“. K nim řadí církev, rodinu, výchovné a vzdělávací instituce, parlamentní demokratický systém s jeho stranami a hnutími, odbory, umění, sport a komunikační média.

Na rozdíl od represivních státních aparátů (armáda, policie) tyto instituce nemají za úkol přímo používat násilí, ale jejich úlohou je prostřednictvím „měkkých“ forem moci zabezpečovat poslušnost. Cílem je manipulovat lidmi tak, aby přemýšleli přesně tak, jak to systému vyhovuje.

2. Foucaultovo pojetí biopolitiky

Althusserova škola „strukturalistického marxismu“ byla významně ovlivněna francouzskou strukturalistickou teorií, zejména Foucaultovými analýzami moci. Michel Foucault (1926-1984) definoval ve svých pracích dva ideální typy moci. Na jedné straně moc feudální, jež se uskutečňuje latentním nebo manifestním, vůči subjektu vnějším násilím. Je to represivní moc, která byla především právem vzít věci, čas, těla a nakonec i život. Druhým typem je moderní, produktivní typ moci, která produkuje síly, umožňuje jim sílit a pomáhá je uspořádávat, místo aby je blokovala, ohýbala a ničila. Tato moc není mocí vykonávanou na podřízených jedincích. Naopak, podmínkou jejího výkonu je, že ovládaní sami sebe chápou jako suverénní subjekty jednání. Taková moc funguje nerepresivně a přesto efektivně.

Moderní moc podle Foucaulta tedy není postavená na organizovaném fyzickém násilí, ale na ideologicko-symbolické manipulaci, organizaci souhlasu a internalizaci represe. Tam, kde středověkým státům stačilo fyzicky ovládat své poddané, tam moderní společnost musí ovládat i mysli svých občanů, neboť jen to může zaručit zachování současných pseudodemokratických režimů.

Foucault staví moderní systém trestání do komparace se starou penalitou, přičemž změnu vidí především v objektu penality. Zatímco u staré penality šlo především o fyzické tělo, moderní penalita ovládá člověka komplexně a soustřeďuje se zejména na jeho duši. Moc vytváří velmi efektivní disciplinární mechanismus, a to bez středověké brutální represe. Životy a těla lidí jsou přitom od narození formovány způsoby, jež zajišťují jejich maximální využitelnost pro výrobní proces.