Dne 27. prosince 2007 jsme v poledne přejížděli autem hraniční přechod Rozvadov směrem do Česka. Celní kontrola opravdu zmizela, hranice zela přívětivou prázdnotou. Zívající celník dosvědčil realitu nové Evropy. Potěšila mne hmatatelná přítomnost EU dosvědčená neexistencí pomyslné čáry, za jejíž překročení se ještě před pár lety platilo životem. Kolega nás vysadil na vlakové zastávce před Prahou. Ten kousek prý už dojedeme vlakem. Ocelový oř českých drah ovšem nepřijel s běžným zpožděním. Přívětivá paní u výdejny lístků mi vysvětlila, že našemu rychlíku za jízdy hořel poslední vagón. Proto se musela odpojit celá trakce od proudu, čímž prý zpoždění povážlivě naroste. Jo, ono by prý šlo jet osobákem a pak chytnout spojení do Prahy, ale ona to zapomněla oznámit rozhlasem. Co se dá dělat, že ano. Věc zvaná „rychlík“ přijede za čtyřicet minut punkto, nemá cenu nikam spěchat. Spoj z Prahy na Kolín už stejně ujel.

Na peróně mrzlo, šli jsme si sednout do nádražní hospody. Na stěně viděl obraz nikoliv císaře pána, ale Gustáva Husáka. Pamětliv slušného vychování jsem poručil grog sobě, kolegovi a rovněž „tomu pánovi na zdi“. Hospodský se zakabonil. Vtip se mu nezdál přiměřený vážnosti bývalého presidenta. „Za Husáka nebylo tak blbě jako teď“, odpověděl a přinesl pouze dva grogy. Rum nalil pro jistotu přímo do čaje. Při placení jsem vysvětloval muži se srdcem nalevo, že mám na věci jiný názor. On za Husáka neseděl, já ano. Schengen smazal pomyslnou čáru, podél níž kulomety a ostnaté zátarasy oddělovaly dva odlišné světy. Na české straně zbyl hořící vagón odstaveného rychlíku. Což o to, vyhořený hitlák lze opravit, třebas za peníze z evropských fondů. Symbol Husáka na zdi však ukazuje na realitu skrytou v lidských srdcích. A nejhorší na celé situaci byl fakt, že poprvé od listopadu jsem měl málem chuť souhlasit. Domácí politika se dostala na úroveň frašky. Organizovaná zlodějna, lobbismus, korupce, arogance moci. Vše realizováno v rámci demokratických pravidel, pochopitelně. Jsme přece v Evropě. Na setkání jezuitů se někteří mí apolitičtí kolegové vyjadřovali k politické situaci. Poprvé si kladli otázky o stavu veřejných věcí pod vládou současné koalice. Nikoliv o tom či onom, co tomu či onomu vadí a co je třeba změnit. Na přetřes přišel obecný stav politiky, demokratický deficit a s ním i nevyhnutelná otázka: Kdo nám vlastně vládne? Dalíci a Šloufové?

Nepřítomný pohled Husáka na zdi mi připomněl roli reformních komunistů během sametové revoluce. Mnozí osmašedesátníci si za Husáka odseděli několik let v kriminálu, pak byli několik desítek let pronásledováni. A mnozí z nich se i přesto styděli za svou pradávnou minulost. Ani se neúčastnili veselého cinkání polistopadovými klíči provozovaného angažovanými nestraníky. Zato v zákulisí vysvětlovali svým Husákovským kolegům, že další masakr typu „přátelské pomoci“ si už nemohou dovolit. A ti pilní z nich po listopadu domlouvali odchod ruských okupačních vojsk, přechodnou vládu Čalfy, triangulární obchody mezi Čínou a Ruskem, které nakonec vedly k postupnému vymazání astronomického dluhu Sojuzu vůči Česku. Vděkem se jim dostalo polistopadové plivání od tvorů, kteří komunistům často ani nestáli za pohlazení rudou knížkou.

Husákův portrét není jen připomínkou zašlých časů, jež pro hospodského ve Zdicích symbolizují zlatý věk. Stává se varovnou připomínkou nám všem. Politika není abstraktní kalkulace mocenských hrátek praktikovaných v parlamentních kuloárech či v ministerských kancelářích. Husák na zdi připomíná nám všem obecnou odpovědnost za veřejné věci. Propad politiky způsobuje ekonomický, a hlavně morálně-politický pád všech občanů. Rudý šál nad šenkem s nápisem "Fuck off Slavia" dokazoval, že hospodskému nejsou veřejné věci zcela lhostejné. Navíc topil dřevem ve starodávných mugrávkách, čímž se vysmíval pokroku a cenám plynu. Brutálnímu antikomunismu odzvonil i Václav Klaus svým devótním prohlášením předvolební přítulnosti. Na peróně ve Zdicích jsem si četl tiskové prohlášení hradního pána. Dialekticky rozlišuje mezi komunismem, jenž ideologicky smrdí a dnešní KSČ, jejíž hlasy mu libě voní. Důrazem na politické oteplení se nijak neliší od piktografické deklarace hospodského ve Zdicích. Mnozí komunisty opravdu potřebují. Další důvod k zamyšlení. Kam to vlastně tunelujeme naši demokracii?