Ústřední myšlenku všech tří čtení dnešní neděle můžeme chápat vánočně a mudroslovně. Vánočně, neb Vtělené slovo přišlo mezi nás, jak nás o tom ujišťuje úvod do Janova evangelia. Mudroslovně, protože tento Boží syn představuje završení Boží moudrosti, která se s neomylností sobě vlastní usídlila na Siónu, tedy v Jeruzalémském chrámu. Tak nás o tom ujišťuje Ježíš Sirach, jehož spis jsme komentovali minulou neděli, na svátek <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/kazani/kazacky/CyklusC/Kazani/Svate_Rodiny.html">Svaté rodiny</A>. Sirach v dnešním úryvku personifikuje moudrost jako laskavou panovnici či kněžnu, která se těší nejvyšší přízni nebeského Vladaře. Vládce vybavuje svou milenku či manželku veškerou mocí a nádherou. Usazuje ji ve svém oblíbeném sídle, tedy v hlavním městě a v chrámu. Asi dvě století po napsání této knihy zbyly z chrámu pouhé trosky a Moudrost si musela hledat nový podnájem. <BR><BR>Janovo evangelium řeší právě tuto zapeklitou situaci migrující Moudrosti, která se stěhuje z nebe na zem. Nabízený úryvek složité hledání nijak neusnadňuje. Liturgický anonym rozhodl, že text zmrzačí svým vlastním výběrem. Umně slátaný úryvek původně jednolitého hymnu svědčí o silné pozemské nemoudrosti. Ale za to Jan nemůže. Jeho argumentace je velmi jednoduchá. Vtělené Slovo stvořilo svět, bojovalo s temnotou a přemohlo ji a pak přišlo na svět. Ale svět Vtělení vůbec nezaregistroval. Jinými slovy: moudrost byla v tom, že událost vtělení a vykoupení proběhla tak nenápadně, že si jí téměř nikdo nevšiml. Jestliže dnes církve bědují nad úbytkem duší a snaží se je různými prostředky polapit do svých pastoračních sítí, měly by si uvědomit, že ani na začátku to nebylo lepší. Slovo bylo na světě, ale svět jej nepoznal, přišlo do vlastního, ale vlastní ho nepřijali. Národ, kterému Ježíš Sirach svěřil patent na vykonávání moudrosti, se u Ježíše z Nazareta pořádně sekl. To není důvod ani k antisemitismu, ani k pronásledování Židů jako ve středověku. Pouze k zamyšlení. Jestliže Boží moudrost chodí tichými krůčky a neoblékla se do biskupského roucha, pak má asi za lubem něco jiného než vztyčování svého svatostánku s Římě, kam by například pro katolíky patřila svým rodným listem a povolením k pobytu. Janova komunita žila v době, kdy byli její členové vyloučeni ze synagogy a kdy trpěli vnitřními nesváry a napětími. Za této situace není na triumfalismus ani pomyšlení. Spíše na trpělivé a tiché přemýšlení o tom, jak se to s Bohem vlastně má a jak se projevuje v tehdejším či v dnešním světě. Dnes a denně potkáváte dobré duše, které mají na Hospodina přímý mobil pomocí soukromých zjevení a výkladu nejrůznějších katastrof, kterými si milující Bůh krátí dlouhou chvíli. Janova komunita nevykládala svět katastroficky. Všímala si ekonomie Božího zjevení – způsobu, jak se Bůh ve světě ukazuje. Začíná a končí láskou, nikoliv Božími tresty, jak to tvrdí nebeským mobilem vyzbrojení náboženští fundamentalisté. Prorocká zkušenost stopuje Boží moudrost v její nenápadnosti a skrytosti. Při takovém způsobu hledání červená linka na Nejvyššího nefunguje. <BR><BR>Podobně prorocky se chová úvod Listu Efezským, který liturgický anonym zmrzačil ještě důkladněji než Janův prolog. V řeckém originálu tvoří úvodní pasáž (<EM>Ef 1, 3-14</EM>) jedinou větu, kterou jednotlivé překlady dělí na menší celky kvůli lepší srozumitelnosti. Vytrhnout úvodní vstup a slepit jej s částí o kus níže považuji nejen za nemoudré, ale i za zcela nevkusné. Podívejme se na situaci Pavlových žáků, kteří tento list jménem svého mistra pravděpodobně komponovali. Pavel svou úspěšnou misií u "pohanů", tedy u pokřtěných z nežidovských národů, založil křesťanství jako nové náboženství. Co fyzičtí potomci Abraháma odmítli (viz motiv z Janova evangelia), to přijali jiní, s nimiž se původně nepočítalo. Ale Bůh přece žije ve věčnosti a musel vědět, že to tak dopadne. Prorocký zrak autora listu jde od momentální situace církve zpět až k Bohu a k jeho spásonosnému plánu. Že pohané a židé jsou ospravedlněni v jednom Kristově těle, to je pro autora pevně daný fakt. Že to musel být Hospodinův plán již od počátku, to je prorocká intuice dějin spásy. Úvod listu roztahuje současnou bodovou situaci v přímku, která začíná před stvořením světa. Boží idea spásy daná již na počátku se završí na konci času, kdy se vše sjednotí v Kristu. Tím dějiny a současnost dostaly pevné zarámování do celkového konceptu spásy. Geniální intuice! Z jednoho případu se vyvodí obecný závěr a ten platí jako logika dějin spásy. Boží moudrost opravdu působí, i když nenápadně a navzdory liturgickému mrzačení inspirovaného textu. I přes nepřízeň světa a lidí ukazuje svou sílu a životnost. Ale vlastní mudroslovci ji nepřijali, takže se není čemu divit. <BR><BR>

<SCRIPT language=javascript>postamble();</SCRIPT>