Jsem dosti stará paní, mše sv. ve Staré Boleslavi jsem se zúčastnila "na dálku", prostřednictvím televize. Její hudební doprovod mě nijak nepohoršil, naopak, připadal mi pro danou situaci vhodný a prospěšný. Byla jsem překvapena a pohoršena spíše bouří, která se kolem toho rozpoutala. (Viz <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=633">tento článek</a>, pozn. red.). Bylo by asi pošetilé myslet si, že Pán Bůh dává přednost určitým nástrojům a určité hudbě - jsou to věci podmíněné historicky, geograficky a jsou proměnné. Záleží na obsahu, na opravdovosti účinkujících, na kvalitě provedení daného žánru. Rytmická hudba při kytaře, i s bicími, je pro mě pravověrnější a je mi milejší než táhlé "cajdáky" z 19. století s teologicky pochybnými až heretickými texty (přizpůsobenými tomu, aby se rýmovaly), s melodiemi často operetními (nikoli blues, ale třeba valčíky). Vhodných mešních písní pro lid je u nás pomálu, jistě, jsou tu chorální nápěvy, výborné jsou Mešní zpěvy vydané Sekretariátem České liturgické komise - ale ty jsou obtížné, bylo by třeba je nacvičovat, což se neděje. Výborné byly "Cantus sangalenses pragenses" vydané jako rukopisná pomůcka týnskou farností v Praze v roce 1968. Jsou to současné skladby předních skladatelů, s výbornými texty, odpovídají liturgii a není těžké se je naučit. Škoda, že jsem se s nimi jinde nesetkala.

A k celé diskusi jedna vzpomínka. Začátkem července 1968 jsem se s bratrem a dvanáctiletým synem vydala malým fiátkem do Říma. Ve Florencii jsme měli domluvenou schůzku s P. Jiřím Reinsbergem a jeho sestrou Evou. A tam nás zastihla zpráva o okupaci Československa. Pokračovali jsme proto oklikami, otec Jiří chtěl navštívit a povzbudit své mladé farníky, kteří v té době také putovali po Itálii. Nakonec jsme se všichni sešli v Římě, kde jsme byli na náklady kardinála Berana společně s dalšími Čechy, kteří v Itálii uvízli, ubytování u školských sester sv. Františka. Velká budova, která byla právě připravována na nemocniční provoz, měla kapli, v níž jsme denně slavili Eucharistii. Celebroval P. Jiří, zúčastňovaly se jí sestry, čeští turisti tam soustředění, ale i bohoslovci nebo střídavě kněží z Nepomucena. A hned první den došlo k překvapení: čeští studenti utvořili "kytarovou scholu" a mši svatou doprovázeli rytmickými zpěvy, k nimž se přítomní Češi snadno přidali. Přitom bylo jasně vidět, jak se mladé sestry rozradostnily a málem roztančily. Bylo to povzbuzení a byl to kus domova. Opakovalo se to pak denně, zpěvy se střídaly, docházelo za námi víc bohoslovců, a nakonec si zvykli i římští páteři. P. Jiří Reinsberg byl odchovancem benediktinů, miloval gregoriánský chorál a latinu, do svých kostelů u Matky Boží před Týnem nebo u sv. Havla by si byl kytarovou mši nepustil. Ale poznal, že tady byla na místě a funkční. V dalších letech se stalo, že část mládeže, zejména kluků, přešla od Týna ke Svatému Kříži v Praze na Příkopech, kde se vytvořilo salesiánské společenství a kde se při večerních mších mohla provozovat rytmická hudba. Vznikaly různé skupiny, které na začátku normalizace - než byly zakázány - přinášely radost a neformálně sdružovaly mládež. A zažila jsem i to, že takovou skupinu přijal ve své venkovské farnosti, kam byl z Prahy vypovězen, i P. Josef Zvěřina. Putovali jsme za ním tenkrát zase malým fiatem s třemi kluky, s bicími, kytarami a basou. On to přežil a ani ta trocha místních babiček se nepohoršila.