Italské nakladatelství Rizzoli vydalo na podzim roku 2011 knihu Hanse Künga Salviamo la Chiesa (Zachraňme církev). Hans Küng je výraznou osobností katolického světa, přímý účastník Druhého vatikánského koncilu, disidentský teolog a kněz římsko-katolické církve. Jistě je užitečné se seznámit s jeho pohledem na současnou krizi. Švýcarské veřejnoprávní rádio Rete Due přineslo s Hansem Küngem následující rozhovor, jehož části volně tlumočím:

Co Vás vedlo k sepsání knihy "Zachraňme církev", kterou byste - podle svých slov - raději vůbec nenapsal?

H.K.: Ano, je tomu tak. Vývoj v církvi v posledních 30-ti letech za pontifikátů Jana Pavla II. a Josefa Ratzingera mne kvůli svým nešťastným a stále dramatičtějším následkům, které se dotýkají celého křesťanského ekumenického světa, nutí k tomu, abych se chopil role kritika papeže. Je to role, kterou vůbec nemám v lásce. Raději se věnuji své teologické práci, již považuji za důležitější.

Proč nemáte tuto roli rád?

H.K.: Každý, kdo četl moje knihy, ví, že se jedná o knihy konstruktivní, nikoli o knihy pouze kritizující. V knize Zachraňme církev jsou ovšem negativní stránky daleko viditelnější než v mých předešlých knihách.

Vaše kniha je jakýmsi manuálem pro reformu k záchraně církve. Vaše výzva je ve shodě s dlouhou tradicí apelů, aby se církev zbavila materiální a politické zátěže za účelem znovuobjevení autenticity. Jaké jsou prvky kontinuity s touto tradicí a jaké jsou novinky, které navrhujete?

H.K.: Nejedná se jen o nějakou modernizaci. Modernita je ambivalentní koncept. Ale je důležité rozlišit to, co je podle Kristova evangelia a to, co je proti evangeliu. Kontinuita musí být v evangeliu a diskontinuita ve všem, co evangelium není. Například je tu velká kontinuita v tom, co nazýváme království Boží, Boží vůle, Církev jako společenství věřících atd. Ale např. není v evangeliu nic o povinnosti celibátu, naopak je tam potvrzena svoboda v této věci, takže nutná kontinuita je odmítnout tento zákon z 11. století.

K jakému typu církve byste se chtěl navrátit – k církvi raného křesťanství?

H.K.: Pouze v jistém smyslu. Prvokřesťanská církev musí být normou, avšak nelze imitovat církev 1. století, protože to byla velmi odlišná doba než je 21. století. Ale my jsme v průběhu staletí dali vzniknout obrovské instituci, která se příliš nepodobá prvotní církvi. Ta byla církví věřících, kde panovala jistá rovnost, funkce byly ve službě komunity. Dnes máme církev hierarchickou, církev moci, která prakticky považuje věřící za objekty svých akcí. Takže ano, v tomto smyslu se musíme vrátit k prvotní církvi.

Když se vrátím k Vaší biografii, společně s K. Rahnerem a J. Ratzingerem jste se účastnil II. Vatikánského koncilu, který zahájil aggiornamento, obnovu církve. Jaký je Váš názor na vývoj tohoto procesu?

H.K.: Myslím si, že Druhý vatikánský koncil zdařile integroval dvě paradigmata. Koncil integroval nezbytné evangelické prvky z protestantské reformy, např. mši v národních jazycích, společenství věřících, účast lidu na liturgii, adaptace jednotlivých místních církví na národní prostředí atd. takže mluvíme o paradigmatu reformy. Pak je tu druhá integrace, a to integrace modernity, což je svoboda svědomí, náboženská svoboda, změna v postoji k judaismu a k sekularizovanému světu. Toto všechno musí zůstat. Bohužel se vše zdařilo jen na 50 procent. Druhý vatikánský koncil byl koncilem kompromisů. Římská kurie po koncilu prakticky použila tyto ambivalentní dekrety k nastolení předkoncilního systému.

Co soudíte o Josefu Ratzingerovi, který se po svém zvolení papežem chtěl s Vámi sejít, jakožto se svým drahým univerzitním kolegou z Tubingenu?

H.K.: Já jsem byl děkanem fakulty a Ratzinger působil na katedře dogmatiky. Velmi dobře jsme po 3 roky spolupracovali. Ratzinger však během studentských revolt v 68 roce odešel z Tubingenu jako vystrašený člověk. Záhy vstoupil do řad církevní hierarchie jako mnichovský arcibiskup, jako kardinál, jako prefekt Kongregace pro nauku víry, takže jsme oba šli odlišnými cestami. Představujeme dva způsoby, jak být katolíky, ale bohužel je to bez vzájemné spolupráce, která byla mým velkým přáním.

Následně jste musel ustoupit, udělat krok zpět, hlavně za postkoncilních papežů. Přes nesouhlas však zůstáváte loajální své církvi, jste členem katolické církve, jste knězem a učíte na svém institutu. Proč neopustíte církev, s níž nejste v její aktuální podobě spokojen?

H.K.: Protože jsem členem katolické církve nikoli kvůli papeži nebo kvůli římské kurii, ale kvůli evangeliu, které bylo zvěstováno a prožíváno v této komunitě věřících a tedy není k ničemu z ní odejít. Tak jako mnozí v Itálii byli proti Berlusconiho vládě, ale Itálii neopustili, protože je to jejich vlast. Pro mne katolická církev je mou vlastí a nemám sebemenší přání ji opustit.

Křesťan je ten, pro něhož je Ježíše Kristus v životě výchozím bodem, podle kterého se orientuje. Jak je dnes důležitý návrat k historickému Ježíši – člověku, který rozbíjel všechna schémata, kterého můžeme poznat, když čteme Nový Zákon, člověk, jehož poselství a jednání tvoří bezprecedentní výzvu, co se týká náboženského systému a církevní hierarchie?

H.K.: Ano, mám také v úmyslu publikovat, pravděpodobně v březnu, knihu s jednoduchým názvem Ježíš, právě abych ukázal historického Ježíše, který opravdu rozbil všechna schémata. Historický Ježíš musí být normou pro církev. Pokud nyní konfrontujeme současnou církev a současného papeže s historickým Ježíšem, je tu obrovská vzdálenost. Nelze si představit, že by se Ježíš účastnil papežské mše v bazilice sv. Petra anebo těch papežských masových manifestací. Všechen ten triumfalismus, právní triumfalismus, to nemá vůbec nic společného s evangeliem a je velmi obtížné vidět v papeži a ve všem tom luxusu postavu Ježíše, takového, jaký byl ve své době.

Myslíte si, že papežství může hrát roli v šíření světové etiky, kterou navrhujete, anebo jste toho názoru, že papežství, jak ho dnes chápe katolická církev, tuto úlohu nemá?

H.K.: My jsme v Castel Gandolfu měli s papežem čtyřhodinový, velmi laskavý rozhovor. Shodli jsme se, že světový ethos je dobrý i pro katolickou církev a papež jej může podporovat. Papež by mohl udělat mnoho pro světovou etiku a bylo by to jistě přínosnější než mnoho jiných věcí podporujících konzervativní aspekty tradičního katolictví.

Jaké léky byste předepsal na nemoc, kterou podle Vás trpí katolická církev?

H.K.: V poslední kapitole knihy jsem uvedl dlouhý seznam. Církev musí posílit svoji základní funkci a zároveň vzít na svá bedra svoji společenskou zodpovědnost. Papež by měl být jednotícím prvkem a nikoli církev rozdělovat. V římská kurii by nemělo být místo pro stranictví, ale měli by tam být kompetentní specialisté. Je třeba zprůhlednit vatikánské finance, měli bychom zrušit inkvizici. Musíme odstranit každou formu represí a kanonické právo by nemělo být pouze vylepšeno, ale znovu přepracováno. Musíme dovolit manželství kněžím a biskupům, musíme umožnit ženám přístup k církevním službám, umožnit kléru a laikům přístup k volbě biskupů. Nemůžeme zakazovat přijímání eucharistie protestanty a katolíky. Je nutné posilovat ekumenickou spolupráci ve znamení lásky k pravdě, bez výmluv a bez mlčení. Takže vidíte, je to hodně věcí, které jsem vysvětlil, nejen vyslovil. Pokud si tu knihu přečtete, uvidíte, že se jedná o velmi konstruktivní návrhy, které by skutečně mohly zachránit církev, která je dnes ve velkých nesnázích a problémech.


Následuje překlad úryvku z knihy "Zachraňme církev", tak jak ho publikovala La Repubblica:

V současné situaci si nemohu dovolit mlčet. Po desetiletí, se střídavým úspěchem - a v prostředí katolické hierarchie s mizivým úpěchem - upozorňuji na velkou krizi, která vypukla uvnitř církve. Je to ve skutečnosti krize vedení (leadership). Bylo nutné, aby nejdříve vyplavaly na povrch četné případy sexuálního zneužívání katolickým klérem, případy zneužívání po desetiletí skrývané Římem i biskupy celého světa; aby tato krize vyvstala všem před očima jako krize systematická, která se dožaduje odpovědi na teologickém základu. Všechny velkolepé papežské manifestace a cesty (organizované často jako poutě nebo státní návštěvy), všechny oběžníky a mediální ofenzivy již nedokáží vytvořit iluzi, že se nejedná o krizi dlouhodobou. To dosvědčují jednak stovky tisíc osob, které jen v Německu za poslední tři roky opustily katolickou církev a obecně také stále narůstající vzdálenost mezi lidem a církevní institucí.
Opakuji – byl bych raději, kdybych tento text nemusel psát.
A nepsal bych ho:
1) Pokud by se stala skutečností naděje, že papež Benedikt ukáže církvi a všem křesťanům cestu, která by pokračovala v duchu Druhého vatikánského koncilu. Tento dojem jsem získal v přátelském čtyřhodinovém rozhovoru, který jsem vedl se svým bývalým kolegou z Tubingenu v Castel Gandolfu roku 2005. Benedikt XVI. však zatvrzele pokračoval v cestě obnovy starých pořádků, vytyčené jeho předchůdcem a vzdaloval se tak v důležitých bodech od koncilu a od většiny lidu církve. Zklamal, co se týče sexuálního zneužívání klérem po celém světě.
2) pokud by biskupové skutečně vzali na svá bedra kolegiální zodpovědnost vůči celé Církvi, která jim byla koncilem uložena a pokud by se v tomto smyslu vyjádřili slovy i skutky. Ale pod pontifikátem Wojtyly a Ratzingera se většina z nich vrátila k roli funkcionářů a pouhých přijemců vatikánských rozkazů, aniž by prokázali vlastní autonomii a vzali na sebe zodpovědnost. Také jejich odpovědi na poslední vnitrocírkevní vývoj byly váhavé a málo přesvědčivé.
3) Pokud by se teologové veřejně a s rozhodností vzepřeli novému římskému tlaku a vlivu na výběr nových generací badatelů na fakultách univerzit a v seminářích. Ale většina katolických teologů chová opodstatněné obavy, že pokud by kriticky a nestranně diskutovali v rámci dogmatiky a morálky témata, která jsou tabuizována, byli by cenzurováni a vytěsněni na okraj. Jen někteří mají odvahu podpořit hnutí lidu pro reformu katolické církve, které se rozšířilo na mezinárodní úrovni. Toto hnutí nenachází dostatečnou podporu ani u luteránských teologů, ani u představitelů této církve, protože mnozí z nich shazují ze stolu otázku reforem jakožto vnitřní problémy katolicismu a v praxi pak mnozí často dávají přednost dobrým vztahům s Římem před svobodou křesťana. Podobně jako v jiných veřejných diskuzích, také v nedávných debatách o katolické církvi i jiných církvích hrála teologie omezenou roli a unikla jí tak možnost rozhodným způsobem požadovat nutné reformy.

Mnozí mne žádají a z mnoha stran povzbuzují k tomu, abych zaujal jasné stanovisko ohledně přítomnosti a budoucnosti katolické církve. Takže jsem se nakonec rozhodl, namísto publikace několika roztroušených článků, vydat kompaktní a podrobný spis, abych ilustroval a zdůvodnil to, co, po důkladné analýze, považuji za jádro krize: katolická církev, tato velká komunita věřících, je vážně nemocná a důvodem její nemoci je římský systém vlády, který se prosadil v průběhu druhého tisíciletí, zvítězil nad všemi oponenty a drží se do dneška. Jeho hlavní rysy jsou, jak bude prokázáno, monopol moci a monopol na pravdu, jurisdikce a klerikalismus, sexuální fóbie a mizogynismus, používání náboženské i světské síly. Papežství nesmí být zrušeno, ale obnoveno ve smyslu petrovské služby orientované na Bibli. To, co naopak musí být zrušeno, je středověký system římské vlády. Moje kritická destrukce je tudíž ve službě konstrukce, reformy a obnovy, v naději že katolická církev, navzdory všem zdáním, zůstane vitální ve třetím tisíciletí.
(...)
Samozřejmě, že někteří kněží žijí v celibátu zdánlivě bez větších problémů a mnozí kvůli enormní pracovní zátěži, kterou nesou na bedrech, by ani nebyli schopni starat se o manželský a rodinný život. Na druhou stranu povinný celibát vede k prožívání neudržitelných situací: nemálo kněží touží po lásce a teplu rodiny, avšak v tom nejlepším případě mohou jen skrývat vztah, který se na mnoha místech stane více či méně veřejným tajemstvím. Pokud se ze vztahu narodí děti, tlaky přicházející shora nutí k jejich zatajování, což vede k ničivým následkům pro životy dotyčných.

Spojitost mezi sexuálními skandály členů kléru a povinnost celibátu je neustále popírána, ale nelze si jí nepovšimnout. Monosexuální církev, která uložila povinnost celibátu, mohla odstavit ženy od všech církevních funkcí, ale nemůže poslat do vyhnanství sexualitu osob. Tím přijala riziko pedofilie, jak vysvětluje katolický sociolog náboženství Franz-Xaver Kaufmann. Jeho slova potvrzují mnozí psychoterapeuti a psychoanalisté.

Lze si přát, aby bylo znovu zavedeno jáhenství žen. Ale toto opatření je samo o sobě nedostačující, pokud nebude následovat také přístup ke kněžskému svěcení. Nedojde tak k vyrovnání rolí, ale jen k odkladu ordinace žen. Je třeba dát ženám přístup k této službě, která jim dá stejnou důstojnost jako mužům, ke službě, která je tolik odlišná od podřadných pozic a funkcí, které dnes mnohé ženy z “hnutí“ zastávají v rámci římské kurie.

To, že se uvnitř katolické církve vyplatí nesouhlas a za určitých okolností i neposlušnost, nám ukazuje příklad ministrantek. Před několika lety Vatikán zakázal dívkám službu ministrantek při mši svaté. Vyvolalo to velké rozhořčení mezi katolickým lidem i klérem a v mnoha farnostech jednoduše dál dívky nechali při mši ministrovat. V Římě tuto věc zpočátku tolerovali a nakonec ji přijali. Takto lze věci změnit! Dne 7. srpna 2010 pak dokonce vyšel ve vatikánských novinách Osservatore Romano článek, který vychvaloval tento posun jako překonání určité důležité hranice, protože dnes ženám již nelze přiřknout žádnou “nečistotu“ a tímto způsobem byla tedy odstraněna “hluboká nerovnost“. Kolik času bude ještě Vatikán potřebovat, aby pochopil, že stejný argument platí pro svěcení žen? Mnoho záleží na pozici a angažovanosti biskupů.

V posledních třech desetiletí katolická církev pohřbila slibné impulzy Druhého vatikánského koncilu a přimkla se ke zpátečnické vizi společnosti a vlastní role: například neustálé zdůrazňování tradice není voláním po čistotě na počátku, ale pokusem o udržení autokratického a středověkého pojetí papežství, které již způsobilo zkostnatění církevní struktury a morální doktríny.