Novinář je také jen člověk. Má své dobré i špatné vlastnosti. V momentu, kdy se nachází v nějakém kolektivu, například v redakci nějakého tištěného deníku, televize nebo rozhlasu má navíc tendenci chovat se stádně. A impulzem může být naprosto cokoli. Jsou výjimky, které dokazují schopnost silnějších osobností odolat pomyslné davové psychóze.
Za takový postoj však v drtivé většině případů dostanou jedinou odměnu, kterou je výpověď. Právě existenční otázka je jednou z nejdůležitějších motivací novinářů, že dělají svou práci takovým způsobem, aby svou existenci nezlikvidovali. Najdeme řadu případů, kdy jsou ochotní pro zlepšení svého existenčního statusu napsat nebo říci na mikrofon, či do kamery prakticky cokoli. Nejsou však hloupí a naivní, aby se nevyhnuli velmi obezřetně nebezpečným obsahům. K těm se raději nevyjadřují vůbec a tváří se, že téma či kauza prostě neexistuje. Vzniká tak obraz informačního toku, který lze jen obtížně dešifrovat politicky a ideově.
Nejvíce novinářů píše prakticky o všem, a nejraději píší o ničem. Všichni rozumějí všemu. A pokud hrozí, že by někdo něčemu neporozuměl, přijdou na řadu osvědčené kádry starých mazáků, kteří to vždy pořádně vysvětlí. Aby bylo všem jasno. Co je propaganda? Lze ji v takovém stavu žurnalistiky vůbec najít?
Jak vlastně funguje novinář? Na povel? Nebo podle modelu, kdy přání je otcem myšlenky? Vytvoří to, co na očích šéfredaktora nebo vydavatele vidí. Jsou mezi novináři ještě nějací idealisté?
A hlavně jsou ještě nějací novináři schopní přinést občanům České republiky nějakou zprávu nezatíženou vlastními domněnkami, spekulacemi, podstrčenými návodnými vývody a hypotetickými závěry doplněnými o nesmírně oblíbená slova jako PRÝ a ÚDAJNĚ? Je možné očekávat, že díky novinářům se dozvíme opravdu o tom, co se děje a nikoli to, co máme vědět, že se děje?
Další zajímavé rozhovory a reportáže najdete na stránkách Debatního klubu.