Válka proti drogám v 80. letech, teroristický útok z 11. září a především naprostý nezájem veřejnosti jako celku patří k nejvýznamnějším příčinám toho, že se s vědomím oficiálních autorit, a v některých případech s jejich přímou podporou, rozvinuly policejní postupy, které šlapou po občanských právech, podporují rasismus. Tím doslova drtí 4. dodatek Ústavy Spojených států amerických, který chrání občany USA před neoprávněnými zásahy do jejich soukromí. Následující seznam rozhodně nepodává vyčerpávající přehled používaných policejních taktik; dá se říci, že spíše uvádí do tématu.

1. Infiltrace, informátoři a sledování. Přestože od roku 1971 (případ Handschu) je zakázán sběr a shromažďování dat o občanech, které nesouvisí s potenciální teroristickou hrozbou, tajné oddělení NYPD (The New York Police Department’s Demographics Unit) se už několik let účastní rozsáhlého programu, jehož úkolem je monitorovat muslimské spoluobčany (ale nejen je), a šlape tak po jejich právech, především po právu na soukromí. A to s doslova nulovým výsledkem v boji proti terorismu!

2. Neoprávněný domácí dohled se v několika nedávných soudních rozhodnutích stal oprávněným a to na federální úrovni. Policie v podstatě získala legální možnost vstupovat do soukromého objektu, instalovat sledovací zařízení a nahrávat občany bez jejich vědomí a souhlasu.

3. Taktiku preventivních a obtěžujících návštěv aktivistů a organizátorů akcí využívá policie před velkými událostmi – akcemi typu May Day Protests (Occupy Wall Street) v New Yorku nebo v Chicagu při No NATO protestech. Občas jsou aktivisté také preventivně zatýkáni.

4. To, že policie založila databázi telefonních záznamů z ukradených mobilních telefonů a že tyto záznamy mohou být využity pro jakékoliv vyšetřování bez nutnosti vyžádat si soudní příkaz, se zdá být v pořádku jen na první pohled. Policisté totiž tímto způsobem získávají záznamy hovorů nejen od zloděje ale i oběti a to ode dne, kdy byl telefon ukraden; a možná i z nového mobilu, za předpokladu, že si oběť ponechá původní telefonní číslo.

5. „Mohl/a byste prosím otevřít tašku, abych se mohl/a podívat, co v ní je?“ I lidé, kteří vědí, že žádost není oprávněná (a těch není moc), budou na tuto větu pronesenou policistou pravděpodobně reagovat tak, že tašku otevřou a dají tak souhlas s prohledáním. Cokoliv se najde, může být použito u soudu. A nejde jen o tašky, auta atp., ale také o otázky, na které občan není povinen odpovídat a přesto pod nenápadným tlakem policejní autority odpovídá.

6. Stop and frisk / zastavit a prohledat: Od roku 2001 newyorská policie zastavila a prohledala více než čtyři a půl milionu lidí. 90 % těchto prohlídek nevedlo k odhalení žádné souvislosti s trestným činem. O protestech proti Stop and Frisk taktice zde, viz video.


Mimochodem, takto se v USA dělá nezávislé zpravodajství a TV vysílání, viz zmíněnou mediální síť The Real News.

7. Nejvyšší soud opakovaně rozhodl, že policisté jsou oprávněni využít menších dopravních přestupků k zastavení automobilu. V polovině 80. let dokonce běžel federální program, ve kterém byli policisté této taktice vyučováni (Operation Pipeline). Jakmile jednou auto stojí, může policista využít taktiku souhlasu prohledávaného a už to jede – směrem k rasově motivovaným prohlídkám.

8. Jste znalí svých práv a nedali jste souhlas ke kontrole? Policejní pes procházející okolo vás neporušuje vaše práva, ale pokud něco ucítí, má policista oprávněný důvod k prohlídce. Navíc, "vycvičit", to jest zmanipulovat policejního psa, aby štěkal na policistovo znamení, je celkem snadné.

9. Ve jménu bezpečnosti je vyžadována invaze bezpilotních letounů (drones) do soukromí občanů. Letouny už střeží americko-mexickou hranici a města např. Seattle se bouří proti jejich využití jako dozoru nad vlastními lidmi.

Přehled represivních taktik dnes běžně používaných v USA jistě není úplný. Čerpali jsme zejména z tohoto článku na webu (They Can Do That?! 10 Outrageous Tactics Cops Get Away With) z nezávislého webu Alternet. Například policie v Rusku se rychle učí od svého západního vzoru (viz náš nedávný článek). Uvidíme, kam se po odsouzení prvního politického vězně po roce 1989 pohne i naše policie.