Zdá se, že v posledních sto padesáti, snad dvou stech letech – což je zhruba doba, jíž je člověk současnosti ještě jakž takž schopen porozumět - zde nebyl stav, kdy by občané vyjadřovali svá budoucí očekávání slovy “dobře už bylo“. Vždyť doposud hleděli lidé před sebe jako do světa svých dětí, který jiný než lepší snad ani být nemohl. Jako zapálení pozorovatelé letů do vesmíru očekávající pokaždé objev odpoutávající člověka od zemské tíže.

Dnešek takový není. Lidé si už nic podobného nepředstavují. Novoty se na ně sice hrnou takovým tempem, že je domácí jazyk nestačí ani pojmenovat, s lepší budoucností je však nespojují. Rozdíl mezi nyní a potom se smrskl na mezičasy po sobě jdoucích aktualizací mobilních aplikací, jimiž kouskujeme nám vyměřený životní čas. Nemáme čas na víru v lepší budoucnost, anebo se jí bojíme?

Ve slepé uličce

Není to jen zdání, ocitli jsme se ve slepé uličce. Víme dobře, že bude-li i nadále náš svět fungovat jako dosud, směřujeme ke katastrofě nepředstavitelných rozměrů. Ještě horší je fakt viditelný na každém kroku: Naše řešení jsou taková, že k oné katastrofě přispívají ještě více, než kdyby se nic nedělalo.

Jen se porozhlédněme: všude je míň a míň místa, auta se už nikam nevejdou, doprava kolabuje úplně všude a my ta auta stavíme větší a větší a přepravujeme jimi víc a víc. Spalováním fosilních paliv ničíme pozemský ekosystém a my jich spalujeme čím dál více. Domy stavíme větší a větší, aby se v nich o to více v zimě topilo a v létě chladilo. Na co se člověk podívá, to potřebuje přísun energie, které se dostává stále méně. Ve výčtu absurdit našeho počínání, která katastrofální stav jenom umocňují, bychom mohli pokračovat ještě pěkných pár řádků. Za ty zbývající uveďme ještě jednu, a to ze zcela jiného soudku: stěžujeme si na krizi rodiny, a přitom ji řešíme jejím rozbíjením. Namísto ní velebíme „netradiční“ svazky a s dětmi, které se ještě ani nenarodily, experimentujeme jako s objekty laboratorních pokusů.

Kořenem krize ovšem není nic jiného, než lidské přesvědčení, že pánem stvoření je člověk a že zákony stvořeného světa, které tu byly dávno před ním, pro něj buď vůbec neplatí, anebo pouze v míře, kterou si on připustí.

Mluvíme-li o stvoření a jeho zákonitostech, nejde jen o zákony přírodní, ale také o zákony duchovní povahy. O zákonitosti lidského chování, myšlení, utváření vlastního vědomí, rozlišování mezi dobrem a zlem, počínání si ve vztazích, atd. atd. Zatímco přírodním zákonům, které jsou vždy materiální povahy, se člověk věnoval prostřednictvím vědy, zákonům duchovní povahy se spíše vyhýbal.

Jak to začalo

To pokušení tu bylo od věků: Zařídit se sám pro sebe, žít na úkor druhého, ovládat druhé a hromadit majetek. Vedle toho tu bylo však náboženství, které mělo formovat lidské svědomí a toto vše považovalo za špatnost. Lidé měli vždycky potíže přijmout náboženská omezení. Proto pokušení, jimž často podléhali, všelijak zlehčovali a Boží zákony si přiohýbali. Nicméně strachu z Božího trestu se nezbavili.

Pak přišlo osvícenství s vědou a fyzikálními objevy a člověk nabýval dojmu, že vidí do Boží kuchyně. Obava z Božího soudu se začala vytrácet. Postupně člověk dospěl k závěru, že Bůh asi kdesi je, leč o lidské počínání se už nestará, případně, že Bůh není vůbec. K čemu pak nějaké odříkání? Jako důsledek lidských objevů a vědeckého poznání přírody přišla technika, hromadná výroba a masová spotřeba. Kapitalismus byl na světě a lidé na Boha už téměř zapomněli.

Začalo se bohatnout. Ovšem jednostranně, protože dělník, který odvedl největší díl práce, z toho měl sotva na obživu. Bohatství přestalo být výsadou jenom šlechty, která k němu dosud dospívala prostřednictvím výjimečného postavení. Stávalo se stále více majetkem měšťanstva.

První stav stavovské společnosti, šlechtu, vystřídal stav třetí, měšťanstvo, tedy buržoasie. Stav čtvrtý, rolnictvo, se z ohromné části proměnil v dělnictvo a jako celek zůstal na svém. Stav druhý, duchovenstvo, zůstalo také na svém, ovšem při značném úbytku společenského významu.

Náš dnešní kapitalismus, kapitalismus globalizace, není ničím jiným než aktuální podobou spojitě se vyvíjejícího kapitalismu z dob osvícenství. A je jí proto, že na ideovém zdroji kapitalismu, jímž je – jak výše osvětleno - zbavení se odpovědnosti člověka před Bohem, se nic nezměnilo.

Kudy dál?

Zkusme si alespoň letmo vyjmenovat nejvážnější problémy současného světa kapitalismu: ohromné sociální rozdíly, všeobecná zadluženost, ničení životního prostředí, klimatické změny, odpady, plýtvání naprosto vším, nadvýroba, spotřeba energie, kriminalita, byznys se zbraněmi, šílení střelci, drogová i jiná závislost, rozvrat rodiny. Dalo by se jistě pokračovat, ale zůstaňme u toho, co je i tak dostačující.

Netřeba jistě dlouho přemítat, abychom došli k závěru, že všechny výše uvedené nemoci jsou nemoci systému a žádná dílčí selhání. Plyne z toho jediné: v rámci kapitalismu není možná žádná změna, která by vedla k odstranění výše vyjmenovaných ohrožení lidstva (nezapomínejme, že žijeme v globálním a nikoliv lokálním kapitalismu).

Markantní omezení či spíše úplné odstranění výše jmenovaných negativních projevů kapitalismu zákonitě povede k razantnímu snížení až úplnému vymizení zisků. Protože kapitalismus se ziskem stojí a padá, v posledku to bude znamenat jeho konec. Zdá se tedy, že pokud lidstvo má přežít, není na výběr. Buď začne odbourávat kapitalistický způsob společenského uspořádání - a to s ohledem na naléhavost klimatických změn velmi rychle (přičemž doufejme, že není pozdě) – anebo dospěje vbrzku ke zkáze.

Je tu ovšem ještě jedna varianta, která je natolik děsivá, že ji raději ani nedomyslet. Přesto bychom ji neměli vynechat. Jak nás historie učí, skoro všechny systémové změny se děly až tehdy, když došly síly, když bylo vše zničené a mrtví se počítali v milionech. Bylo to po válkách. Dokud k nim nedošlo, resp. dokud se v nich bojovalo a zabíjelo ve víře ve vítězství jedné ze stran, dokud válečné peklo mělo ještě co pohltit, na žádné systémové změny nebylo pomyšlení. Byly to případy obou světových válek. Toho se bojme, toho se vyvarujme, aby konec kapitalismu nastal až po válce!

Malé odbočení: války sice dokážou přivodit systémovou změnu, dokážou přeživší postavit na startovní čáru, jenže po čase se vše nezadržitelně vrací ke starému. Zemřou-li generace, které válku protrpěly, ty příští, které ji znají jen z vyprávění, se jejích hrozeb přestanou bát. Začnou si s ní zahrávat. To připomíná dnešní situaci, v níž zejména USA prosazují svoji politiku pomocí hrozeb.

Ano, války dokážou přivést systémové změny, jenže pokud se tyto změny týkají jen politických a administrativních uspořádání a netýkají se duchovní náplně nás lidí, našich charakterů, pokud se netýkají hodnotového uspořádání, z něhož mezilidské vztahy vyrůstají, nic nového a podstatného, kromě nekonečného utrpení, nepřinesou.

Před třiceti lety jsme zažili velkou dějinnou výjimku, která právě popsané pravidlo postavila (téměř) na hlavu. Řeč je o mírovém rozpuštění sovětského bloku, o dějinné raritě, na niž by si v té době nikdo nevsadil. Studená válka, jak se nazýval stav vojenské pohotovosti mezi Západem a Sovětským svazem s jeho satelity, která trvale hrozila přerůst ve třetí světové válku, byla zažehnána. Sovětský svaz sám a dobrovolně (neexistovala síla, která by jej k tomu donutila) rozpustil svoji říši. (Můžeme sice polemizovat nad tím, proč tak Světský svaz učinil, ale mírové uskutečnění tak zásadní a systémové změny je dějinným faktem.)
Tento příklad – přirozeně, že v rámci přijatelného srovnání – by měl být vzorem pro pokojné rozloučení se s kapitalismem. Žádné války, žádné násilí, žádné „až do hrdel a statků“, žádné revoluce, ale uznání neudržitelnosti stávajícího. A nad tím vším víra ve svět dobrý pro všechny.

Jak však k postoji dobrovolného zbavení se výhod za stávajícího stavu, byť při vědomí všech hrozeb současnosti, dospět?

Evoluce srdcí

Můžeme vymýšlet zákony, politické systémy, pořádat volby, referenda, řídit se osvědčenými recepty, předkládat mravní i náboženské systémy, ale pokud naše srdce nebudou otevřena dobru pro všechny, nic podstatného se nezmění.

Když papež Benedikt XVI. dopsal svoji poslední knihu, Ježíš Nazaretský, opatřil její záhlaví větou: „Jestliže Ježíš Kristus nevstal z mrtvých, pak se nic podstatného v dějinách lidstva nestalo.“ A skutečně, kdyby nepřišel Ježíš a neukázal lidstvu cestu ze světa, v němž panuje smrt nad životem a zlo je v něm nevymýtitelné, život nás všech – tedy těch před námi i těch, kteří přicházejí po nás – by nebyl více něž věčným kolotočem nadějí a zklamání, radostí a bolestí, vzniku a zániku.

Přestože se Benediktova slova v plnosti jejich obsahu vztahují kromě pozemského života ukončeného smrtí především na život po smrti, mluví jasnou řečí také do věcí pozemských. Vždyť jenom tehdy, budeme-li se v časných záležitostech řídit tím, co nám zvěstoval a učil nás Ježíš, se v našem pozemském životě stane něco podstatného.

Není proto třeba vymýšlet politické koncepty, ale držet se Ježíšova učení, tedy držet se křesťanství.

Takové slovo je poněkud slovem do pranice. Už slyším ty námitky, ta poukazování na minulost Evropy plnou válek a mocenských zájmů pod hlavičkou katolické církve, už vidím svraštěná čela čtenářů, kteří - dospěli-li k těmto řádkům - dále pokračovat asi nebudou. Kdepak křesťanství, to je to poslední, co by naši pouť slzavým údolím mělo přivést k lepším zítřkům.

Kritickým hlasům na adresu křesťanství rozumím, ale souhlasit nemohu. Můžeme pochopitelně – a právem! – polemizovat nad tím, zda křesťané středověku byli křesťany opravdovými, či jen na oko, zda vykonavatelé tehdejší moci se drželi více meče než Ježíšova učení, můžeme rovněž zapochybovat nad lecčíms, co chápeme jako aktuální podobu křesťanství – byť s mocenským vlivem dnešní křesťanství spojovat opravdu nejde – ale jedno popírat dost dobře nelze: A sice, že jediný mravní řád, který má sílu vést nás – nás, lidi Západu – k dobru pro všechny, tedy k odstranění aktuálních hrozeb, je právě křesťanství. (Záměrně píši „nás, lidi Západu“ protože nechci druhým vnucovat to, co u nich nezakořenilo. Nadto si nemyslím, že jejich náboženské systémy v sobě nepřinášejí stejně cenná poselství, jako křesťanství.)

K čemu nás vede křesťanství

Jednou ze dvou myšlenek, která dělá křesťanství křesťanstvím, je láska k bližnímu. Tedy láska ke každému člověku, nikoho nevyjímaje. Je to ten nejsilnější a trvalý motiv, proč dělat věci tak, aby prospívaly každému.
Zamyslíme-li se sebekriticky, proč to či ono děláme, skoro pokaždé nám vyjde, že to děláme pro vlastní prospěch, pro prospěch někoho z rodiny či pro námi zvolený dílčí cíl. Skoro nikdy nás nenapadne udělat něco pro své bližní, a ještě méně pro obecné dobro.

Chováme-li se takto dlouhodobě, a to nejen my, ale celá společnost, vytvoříme prostředí, ve kterém se nakonec necítí dobře nikdo a posléze se v něm nedá žít. Pořídíme-li si auto, protože je nám to z nějakého hlediska příjemné, pořídí si jej i ostatní a společně dospějeme ke stavu, že s ním kvůli nekonečným zácpám nikam nedojedeme a přestáváme mít co dýchat. Chceme-li mít v obchodech nekonečné množství zboží, udělátka na kdejakou maličkost a hračičky na ubavení se k smrti, posléze zjistíme, že nevíme kam s odpady. A také, že tam, kde je průmysl, přestává být život a že to, co jíme, je více či méně kontaminované. Užíváme si cestování a pak jsme překvapeni, že skrze Staré Město pražské se nedá projít a Pražané v něm už skoro nebydlí. A to vše proto, že nám šlo jen o nás samotné. Na následky, které to přinese našim bližním a nakonec i nám, jsme vůbec nepomysleli.

Milovat bližního svého znamená především nežít na úkor druhého. Znamená to úplnou rovnost, tedy žádné chudé, chudší, střední třídu, vyšší třídu, boháče a oligarchy. A pokud by se snad přece jenom nějaká nerovnost vyskytla, pak jedině taková, že na tom já sám chci být o něco hůře, aby na tom druhý byl o něco lépe. Má starost má být starostí o blaho druhých, o blaho celku a nikoliv o své vlastní, neřku-li o své výhody. Mým štěstím má být štěstí druhých, nikoliv pouze mé vlastní. Vždyť přece každému z nás bude dobře až tehdy, až bude dobře těm druhým. Spokojeni nebudeme tehdy, až každý z nás bude mít vše, po čem touží, ale až všichni budou mít to, co potřebují.

Láska k bližnímu, ke všem lidem tohoto světa, to je pravý lék na naši bídu. Žádné sofistikované programy, žádná filosofie, žádné zákony a sebelepší administrace, ale jen srdce otevřená pro druhé a ruce v tom smyslu jednající. Tomu se učme, to přijímejme den co den za své.

Opět slyším hlasy svých bližních o utopii a bláznovství. Mají vlastně pravdu, i když jinak, než si myslí. Být bližním svým bližním tak, jak je výše popsáno, je totiž pro člověka, který by spoléhal jen sám na sebe, na pevnost svého odhodlání a svou vůli, nemožné. Lidské srdce je totiž od přírody náchylné k sebelásce. Patrné je to např. u malých dětí.

Křesťanství proto přichází ještě s jednou myšlenkou: Miluj Boha svého celým svým srdcem a celou svou silou. Ano, je to Bůh, který dokáže člověku dát potřebnou sílu k tomu, aby překonal svá omezení a dal přednost druhému před sebou samým, aby dokázal být druhému pravým bližním a srdce mu jásalo nad dobrem pro všechny.

Je mimo možnosti jednoho článku pouštět se do výkladu o Boží existenci, o jeho působení a o schopnosti člověka si Boha zamilovat, ale snad bychom se mohli shodnout na tom, že svět a vesmír nestvořil člověk, a tudíž nemůže znát všechny jeho zákonitosti. Vidět to je na každém kroku a krize, o níž je řeč od samého začátku, to beze zbytku dokazuje. Mohli bychom se také shodnout na tom, že zákonitosti stvoření nejsou jenom materiální povahy, ale též povahy duchovní.

Připustíme-li – a to už může být mimo právě nastíněnou shodu - že za stvořením stojí Bůh Stvořitel, který své děti, lidi, miluje přinejmenším stejnou láskou, jakou lidé milují své děti, pak láska člověka k Bohu je výrazem úplného pochopení smyslu a cíle lidského života.

Bez upřímné a naplno žité lásky k Bohu přirozeně není ani lásky k bližnímu, ani lásky ke stvořenému světu, a tudíž bez ní není ani řešení bolestí světa, v němž rozhodují lidé.

Přemýšlivý čtenář se v tuto chvíli jistě optá: „A jak na to mají jít ti, kteří v Boha nevěří či z nějakých vážných důvodů věřit nemohou?“ Tu odpověď dává opět papež Benedikt XVI., a sice v památné přednášce ze Subiaku: „I ten, kdo nedokáže najít cestu k přijetí Boha, by se měl podle něj snažit žít a zaměřovat svůj život, jako kdyby Bůh existoval”. Jinými slovy: lidské poznání, k němuž člověk dochází skrze poznání Boha, lásku k němu a lásku k bližnímu, je užitečné i pro člověka, který v Boha nevěří.

Závěr

Náš dnešek se vbrzku nezmění. Můžeme vymýšlet projekty, roboty, x-dimenzionální technologie, podepisovat do nekonečna Kjótské protokoly, plánovat vystřelování PET lahví do kosmu, dávat volné ruce kdejakým filantropům a elity si mohou připravovat přestěhování na Mars. To vše je reálné, a dokonce to ani nevybočuje z rámce podstaty, v níž se dosud náš život odehrával.

Avšak jenom tehdy, začneme-li s láskou k bližnímu a láskou k Bohu, opustíme dosavadní podstatu a vydáme se cestou k dobru pro všechny. Doufejme, že ještě máme čas. (I když to tak zatím nevypadá.)

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 550 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!