Květen 21, 2010
Ohromující množství ropy, tryskající ze dna Mexického zálivu by se nepochybně mohlo stát jednou z největších ekologických katastrof v lidských dějinách. Můžeme o tom také přemýšlet jako o předehře Věku těžce dosažitelné ropy, epochy stále rostoucí závislosti na problematických, těžko dosažitelných zdrojích energie.
Bezpochyby vstupujeme do nebezpečné zóny. A připravme se na to, že osud této planety může být v sázce.
Možná se nikdy nepodaří vysvětlit pravý důvod ohromné exploze, která 20. dubna 2010 zničila vrtnou plošinu Deepwater Horizon a zabila 11 z jejich 126 dělníků. Viníkem může být vadné utěsnění ropného kanálu a vadný pojistný venitl. Ke katastrofě také bezpochyby přspěl nedostatečný vládní dohled nad bezpečnostními procedurami, který mohl být poslední kapkou v kombinaci se závadným zařízením a lidským selháním.
Bez ohledu na to, zda bude někdy přesně zjištěna bezprostřední „rozbuška“ exploze, nemohou být žádné pochybnosti o té základní příčině – vládou podporovaná honba za bezuzdným využíváním ropných a plynových zásob v extrémním prostředí za stále riskantnějších těžebních podmínek.
Nová ropná horečka a její nebezpečí
Spojené státy vstoupily do éry uhlovodíků s jednou z největších zásob ropy a zemního plynu na světě. Těžba těchto cenných a neobnovitelných zásob dlouho přispívala k bohatství a moci našeho státu, stejně jako k ziskům energetických gigantů jako je BP nebo Exxon.
Takto se ovšem většina našich snadno dostupných zásob ropy a plynu ve vnitrozemí vyčerpala, přičemž zůstaly jen málo dostupné zásoby v pobřežních oblastech, na Aljašce a v tající Arktidě. K zajištění plynulého zásobování uhlovodíky – pokračující prosperity energetických gigantů – povolily předchozí vlády těžbu v těchto extrémních podmínkách s nesmírným podceňováním z toho plynoucího nebezpečí. Takové úsilí naprosto přirozeně vyžadovalo stále vyšší riziko humanitární a ekologické katastrofy – tedy něco, co se naprosto lišilo ode všech očekávání.
Dobývání ropy a plynu v sobě vždy obsahovalo jisté riziko. Většina energetických zdrojů je uvězněna hluboko pod vrstvami hornin. Když jsou pak narušeny ropným vrtem, může nastat jev, známý jako „gejzír“ uhlovodíků. V gründerských raných dobách petrolejového průmyslu často způsoboval tento fenomén (a je to zobrazeno ve filmech z té doby) škody na lidském zdraví i přírodě. Po létech se ovšem ropné společnosti naučily předvídat takové události a chránit před nimi své pracovníky i okolní krajinu.
Nyní, kdy se horečnatě snažíme vytěžit těžko dosupné zásoby na Aljašce, v Arktidě a v hlubokých pobřežních vodách, vracíme se k podobně nebezpečné variantě této gründerské éry. Když se energetické společnosti setkají s novými a neočekávanými riziky, jejich současné technologie – většinou vyvinuté pro příznivější prostředí – se často ukazují jako nedostatečně odpovídající těmto novým ohrožením. A když poté nastane katastrofa, což je stále pravděpodobnější, z toho plynoucí škoda na životním prostředí je jistě řádově škodlivější než cokoliv, s čím jsme se setkali, a co jsme zaznamenali v dějinách průmyslu devatenáctého a počátku dvacátého století.
Činnost Deepwater Horizon byla typickým příkladem tohoto trendu. BP, společnost, která si pronajala tuto plošinu a řídila těžbu, byla již několik let posedlá těžbou ropy ze stále větších hloubek Mexického zálivu. Dotyčné ložisko, známé jako Mississippi Canyon 252, nacházející se asi 50 mil od pobřeží Louisiany, mělo nad sebou více než čtyři kilometry horniny a šestnáct set metrů mořské vody. V této úžasné hloubce musela být veškerá práce na dně oceánu vykonávána dálkově řízenými robotickými zařízeními, nad nimiž měli dohled technici z plošiny. Neexistoval tedy prostor pro nějaké chyby při plánování, ohlazování hran, škudlení a laxní dohled, tedy všechny charakteristiky typické pro celou činnost Deepwater Horizon. A když pak skutečně začaly narůstat předvídatelné problémy, bylo nemožné poslat nějaké mechaniky míli pod mořskou hladinu, aby vyhodnotili situaci a navrhli její řešení.
...
Když jde o ropu, je vše O.K.
Navzdory jasným rizikům a nebezpečím i nedostatečným bezpečnostním opatřením, podporovala řada vlád, včetně Obamovy, firemní startegie, které silně preferovaly těžbu ropy a plynu v hlubokých vodách Mexického zálivu i ostatních citlivých oblastech.
Tato perspektiva byla na vládní úrovni poprvé plně pojmenována v programu National Energy Policy (NEP – Národní energetická koncepce), který byl přijat presidentem George W. Bushem 17. května 2001. Tvůrci této strategie, vedení bývalým špičkovým manažerem firmy Halliburton a tehdejším vicepresidentem Dickem Cheneyem, varovali před tím, že se Spojené státy stávají stále více závislými na dovážené energii, čímž ohrožují svoji národní bezpečnost. Vyzývali ke zvýšenému spoléhání se na domácí energetické zdroje, především na ropu a zemní plyn. „Klíčovým cílem NEP je zásobování z diverzifikovaných zdrojů,“ deklaroval tento dokument. „Míníme tím domácí ropu, plyn a uhlí.“
NEP nicméně vynesla na povrch, že Spojeným státům došly konvenční, snadno dostupné zásoby ropy a zemního plynu, které byly na pevnině nebo v mělkých pobřežních vodách. „Očekává se, že ropná produkce USA bude v příštích dvou desetiletích klesat, zatímco poptávka po zemním plynu bude s největší pravděpodobností stále více převyšovat jeho domácí produkci,“ poznamenává tento dokument, a tvrdí, že jediným řešením by bylo zvýšit těžbu netradičních energetických zásob – ropy a plynu v hlubokých vodách Mexického zálivu, mimo kontinentální šelf, na Aljašce a v americké Arktidě, stejně tak jako v komplikovaných geologických strukturách, jako je například ropa a plyn v břidlicích. „Těžba ropy a plynu ve složitých geologických podmínkách při zachování ochrany životního prostředí je důležitá pro Američany a budoucnost naší národní energetické bezpečnosti,“ tvrdí se v této koncepci.
...
Zatímco těžba v Arktické přírodní rezervaci byla nakonec zablokována Kongresem, nátlak olejářů na těžbu v ostatních oblastech se setkal jen se slabým vládním odporem. Vyšlo naopak najevo, že vláda ve skutečnosti zásadně narušila regulátora Minerals Management Service (MMS), který roky usnadňoval dosažení licencí pro průzkum a těžbu v Mexickém zálivu, přičemž soustavně nedbal na ochranu životního prostředí. Jednalo se o běžný postup během vlády G. W. Bushe, který po nástupu Baracka Obamy do presidentské funkce nebyl zrušen. Ten naopak dal symbolické razítko na povolení k případnému dalšímu masivnímu zvýšení podmořské těžby, když 30. března – tři týdny před katastrofou Deepwater Horizon – oznámil, že ohromné oblasti v Atlantiku, na východě Mexického zálivu a ve vodách Aljašky budou poprvé otevřeny pro těžbu ropy a plynu.
...
Síň hanby British Petroleum
Významné energetické firmy mají vlastní závažné důvody pro svoji rostoucí účast na těžbě v extrémních podmínkách. Musí totiž novými zásobami nahradit ropu, kterou vytěžily ze svých současných nalezišť, aby ochránily hodnotu svých akcií před pádem. Většina ropných a plynových rezervoárů v jejich tradičních nalezištích je totiž vyčerpáno, zatímco mnoho slibných polí na Blízkém a Středním Východě, v Latinské Americe a bývalém Sovětském svazu je nyní pod výhradní kontrolou státních ropných společností, jako je např. saúdská Aramco, mexický Pemex a venezuelská PdVSA.
To vše dává soukromým firmám, všeobecně označovaným jako mezinárodní ropné společnosti (IOCs), stále menší prostor, v němž mohou doplnit své zásoby. Významně se tedy angažují v právě probíhající ropné horečce v subsaharské Africe, kde jim většina zemí stále ponechává určitý podíl, i zde však musí čelit znepokojivě ostré soutěži ze strany čínských i dalších státem vlastněných společností. Jedinou oblastí, kde mají ještě poměrně volné ruce, je Arktida, Mexický záliv, severní Atlantik a Severní moře. Není tedy divu, že do těchto míst koncentrují své úsilí, bez ohledu na rizika pro nás nebo pro tuto planetu.
Dějiny, které varují
Podívejme se na BP. Původní název byl Anglo-Persian Oil Company, poté Anglo-Iranian Oil Company, a ještě později British Petroleum. BP vznikla v jihozápadním Íránu, kde kdysi dostala monopol na produkci surové ropy. V roce 1951 byl její íránský majetek zestátněn demokraticky zvolenou vládou Mohameda Mossadeka. Společnost se do Íránu vrátila v roce 1953, poté, co převrat, podporovaný Spojenými státy, přivedl k moci šáha, a byla definitivně vyhoštěna po islámské revoluci v roce 1979. Společnost si stále drží významné opěrné body v nestabilní Nigérii, na ropu bohaté bývalé britské kolonii, a v Ázerbajdžánu. Ovšem od převzetí AMOCO (kdysi známé jako Standard Oil Company ze státu Indiana) v roce 1998 BP soustředila svoji energii na využití Aljašských zásob a těžce dostupných ropných nalezišť v hlubokých vodách Mexického zálivu a u pobřeží Afriky.
...
Je jasné, že vrcholní manažeři BP byli přesvědčeni, že rapidní růst produkce v Mexickém zálivu je rozhodující pro dlouhodobé finanční zdraví této společnosti (a vskutku, pouze několik dnů po výbuchu Deepwater Horizon společnost oznámila, že jenom v prvním čtvrtletí roku 2010 sama vytvořila zisk ve výši 6,1 miliard dolarů). Musí být ještě vyšetřeno, nakolik k havárii Deepwater Horizon přispěla firemní kultura BP. Existují však příznaky, že společnost překotně tlačila na to, aby se dokončilo utěsnění ložiska Mississippi Canyon 252 – tedy operaci, která je měla uzavřít, dokud nebude společnost připravena zahájit průmyslovou těžbu ropy z tohoto ložiska. Poté by mohli přemístit plošinu, pronajatou od firmy Transocean Ltd. za 500 tisíc dolarů denně, k dalšímu nadějnému vrtu, v němž bylo zjištěno ještě větší množství ropy.
Zatímco BP může být shledán jako ten největší zloduch v této kauze, ostatní velké energetické firmy – se s podporou vlády a dalších představitelů státu – angažují v podobně riskantním úsilí o těžbu ropy a zemního plynu v extrémních přírodních podmínkách. Tyto společnosti a jejich příznivci na vládní úrovni tvrdí, že pokud bude zachována patřičná opatrnost, je bezpečné pracovat v takových podmínkách. Katastrofa Deepwater Horizon však ukazuje, že čím obtížnější jsou přírodní podmínky, tím je méně pravděpodobné, že jsou taková tvrzení korektní.
Výbuch na Deepwater Horizon nám bude zcela jistě vykládán jako nešťastná náhoda – souběh nezpůsobilého řízení a vadného vybavení. Pokud zpřísníme dohled, bude nám řečeno, mohou být takové nehody eliminovány – takže bude bezpečné vrátit se opět do těchto hlubokých vod a provádět tam ropné vrty více než míli pod hladinou moře.
Nevěřte tomu. I když mohly slabý dohled a vadné zařízení hrát kritickou roli v katastrofě BP v Mexickém zálivu, hlavní příčinou katastrofy je patologické úsilí velkých ropných společností kompenzovat pokles svých konvenčních ropných zásob tím, že hledají zdroje v oblastech, kde je těžba nebezpečná ze své podstaty – rizika budou ďábelská.
Čím více bude toto úsilí sílit, tím více katastrof bude následovat. Vsaďme se.
Michael Klare je profesor v oboru mírových studií a světové bezpečnosti na Hampshire College. Jeho poslední kniha se jmenuje Rising Powers, Shrinking Planet: The New Geopolitics of Energy.
Zdroj: Global Research
Překlad: Stan
Redakčně kráceno
Převzato z Outsidermedia