Zase jsem donesl domů hnusný produkt ze spařeného těsta, který začal zamořovat Sudety z korporátních pražských pařenišť na bramborové těsto. Viz starobylý článek Chléb, chleba a ty věci kolem. Toto korporátní spařené svinstvo kasírovala navečer unavená prodavačka s kruhy pod očima, která se už těšila na večerní úklid doma, aby mohla zalézt do postele a jít zase ráno na šichtu.

Takže se podívejme na průměrný pracovní den domorodce v africké buši nebo v australské poušti. Klasická práce na toto téma je M. Sahlins, Stone Age Economics (1972), kde jsou data z etnografických průzkumů do roku 1968. Průměrný domorodec (tj. lovec, sběrač a zemědělec obdělávající prales ždářením) pracuje v průměru mezi 2-6 hodinami denně pro obživu. Pak je doma, spí, lenoší, hraje si s dětmi, drbe se sousedy a navštěvuje známé v nejbližším okruhu do 100 km. Nejdelší pozorovaná období hladu byly několik dnů, průměrný kalorický příjem a složení potravy odpovídá americkým normám (2220 kcal/den). Ostatní práce ve vesnici a v tábořišti se nepočítají, mladí domorodci (chlapci i dívky) se flákají a nepracují ani ty dvě hodiny denně. Mladí začínají dělat, až musí živit rodinu, to jest jako dnes u nás.

Přechod z doby kamenné (tj. lovci a sběrači) by se těmto nomádským kulturám vůbec nevyplatil, protože tito pohodoví lidé by museli pracovat mnohem víc. A nezapomeňme, že poklidní domorodci viděli kapitalismem posedlé vesničany v Africe a v Austrálii kolem sebe. Viz u nás stejná situace s poklidnými Rómy v ghettech. Tito novodobí urbanizovaní sběrači a lovci si většinou hrají s dětmi, 2-3 hodiny denně pracují v bankéřském pracovním rytmu a ve volném čase pěstují sociální vztahy. A fašizující živnostníci s dluhy, kteří kolem nich jezdí auty na leasing, tito poklidné spoluobčany chtějí vidět v pracovním táboře. A to je ještě to nejcivilizovanější zbožné přání této zotročené třídy, která má neoliberalistickou ideologii v hlavě a neoliberální dluh v peněžence. A špatně naprogramovaným bílým sobcům se moc nedaří pěstovat sociální vztahy, viz článek Jogurtovač a sociální pouto.

Zlatá pracovní doba v nevolnictví

Tak se podívejme na průměrnou dobu práce ve středověké Evropě, abychom viděli jakou cestu od feudálního nevolnictví jsme vlastně urazili. Tady jsou vědecky doložené přehledy průměrné doby práce v Evropy za posledních 800 let.

  • 13. století: dospělý muž rolník, Velká Británie: 1620 hodin /rok, celkem 150 dní práce dané v rámci rodiny, cca 12 hodin denně, 135 dní v roce.
  • 14. století: sezónní a příležitostný dělník Velká Británie: 1440 hodin /rok, 120 dní za rok, 12 hodin práce denně.
  • středověký dělník, Anglie: 2309 hodin ročně, celkem 2/3 roku, 9,5 hodiny za den.
  • 1400-1600 - rolník a příležitostný horník, dospělý muž, Británie: 1980 hodin/rok, pracuje 180 dní, 11hodinová šichta.
  • 1840 - průměrný dělník Velká Británie: 3650 hodin ročně, má 70 hodinový pracovní týden, odhad je mezi 45-52 týdny práce v roce. K tomu je třeba připočíst práci dětí od osmi let.
  • 1850 - průměrný dělník USA: 3105-3588 hodin ročně, má 70 hodinový pracovní týden, odhad je mezi 45-52 týdny práce v roce. K tomu je třeba připočíst práci dětí. Viz náš článek Fotograf dětské práce a průkopník sociálních změn.
  • 1987 - průměrný dělník USA: 1949 hodin ročně a v průmyslu 1856 hodin ročně.


Přidal jsem feudální robotu v české obci Světice podle jejich kroniky. Dne 13. srpna 1775 robotní patent upravil robotní povinnost podle výše kontribuce (pozemkové daně odváděné státu), a to na základě vypsání z roku 1773. Nový robotní patent nechal na poddaných, zda chtějí vykonávat robotu dosavadní nebo se chtějí podrobit robotě nové. Z té se mohli vykoupit nebo za sebe mohli nechat dělat pacholka.

Ve Světicích zvolili novou robotu polosedláci Martin Šubrt (Cžubert) z čp. 1 a Tomáš Rezek z čp.6. Každý z nich platil roční kontribuci ve výši 22 zlatých, 2 a půl krejcaru. Podle robotního seznamu sepsaného v roce 1777 museli oba celoročně robotovat každý týden jeden den s potahem se dvěma koňmi. K tomu vykonávali od sv.Jiří (24.dubna) do sv.Havla (16.října) šest a od sv.Havla do sv.Jiří pět dnů pěší roboty týdně s jedním robotníkem, tzv. čemerákem. Při staré robotě zůstal Jan Tesařík z čp. 3. Do státní pokladny odváděl kontribuci 7 zl., 20 a tři čtvrtě krejcaru a robotoval každý týden jeden a půl dne ruční roboty s jednou osobou. Kromě toho musel v čase žní odpracovat dvanáct dnů. Stejné povinnosti měl také Tomáš Vodička z čp. 5, který také zůstal při staré robotě, jen platil kontribuci o jeden krejcar více než soused. Při starém zůstala rovněž vdova Tesaříková z čp. 2, která musela odpracovat ručně pouze šest dnů v čase žní a za to dostala od vrchnosti jídlo. Na obecní chalupu čp. 4 se robota nevztahovala.


Dělníci byli odměňováni buď za pracovní den nebo za splnění určitého úkolu. Denní mzda se vyplácela zejména při sezónních zemědělských pracích a mzda odrážela druh práce. Nejvíc brali rolníci pracující s vlastními potahy. Mzda se vyplácela v plném rozsahu, nebyla-li nádeníkům vydávána strava. V případě, že dělníci dostávali stravu, odečítala se její cena od mzdy. Sami se můžete přesvědčit, kam jsme se pohnuli ohledně doby práce a volného času, který vlastně nemáme. A ten který máme, trávíme komerční zábavou organizovanou korporacemi pro jejich zisk a naše otroctví. A koho zajímá, kam se poděla nadhodnota vydělaná novodobým pracovním otroctvím, nechť se podívá na článek Kam mizí bohatství vytvořené vyšší produktivitou práce nebo článek Jak se žije na cizí účet.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 300 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!