Slepé kuře, které by hledalo zrno ve volebních programech kandidujících stran, by zcela určitě chcíplo. V minulém článku Přísně utajená témata voleb I: Z čeho budeme žít? jsme se věnovali rozkradeným zdrojům státu a nedostatku jakékoliv dlouhodobé hospodářské strategie a koncepce. Návrhy ve volebních programech politických stran neřeší to, že státní i municipální dluh trvale roste. Zdroje, které se prací vytvoří, nestačí na financování podle schválených státních rozpočtů. Vládnoucí politické strany (pravé, levé i oposmluvní) svou daňovou tvořivostí panující chaos ještě zvýšily. Podívejme se na statistiky.
1. Daňové kutilství českých mocipánů
Deficit státního rozpočtu je pravidelně 100-130 miliard. Partaje na to smutně hledí, a pak voličům blahovolně řeknou, že dluh sníží. O tom jsme psali v minulém čísle. Zatím našly levo-pravé strany jediný recept, a to je zvednutí daní. Minulý článek ukázal, jak ze země tečou penízem proudem ven, ale to zde nikoho nezajímá, a nejméně ze všeho české voliče. Zato každá vládnoucí partaj daňově kutí na Kalouskův či jiný podobně podařený způsob, a následkem je zvýšení cen. Podívejte se na tento graf ČSÚ.
Za posledních sedm let stoupla cenová hladina pro spotřebitele v České republice mnohem více než v Evropské unii. Podle harmonizovaného indexu spotřebitelských (HICP), což je oficiální a srovnatelné měřítko vývoje cenových hladin, rostly ceny pro české spotřebitele oproti základně roku 2005 do července 2012 rychleji (+20,4 %) než je unijní průměrný růst (+18 %). Jinak řečeno: u nás není jen draho, ale je dokonce super draho. A kdo za to může?
2. Čím se vláda a parlament v Česku nikdy nechlubí
Na růst spotřebitelské inflace nad evropský průměr mají v České republice zásadní vliv špatná rozhodnutí vlády a parlamentu. Zákonem byl nařízený růst sazeb daně z přidané hodnoty (DPH) a sazeb spotřebních daní. Nebýt tohoto „daňového kutilství“, rostly by ceny v ČR pomaleji než v EU. Procentní vliv změn sazeb DPH a spotřebních daní na přírůstek spotřebitelských cen v České republice a EU 27 je vidět na tomto grafu.
Graf ukazuje závislost růstu daní na tempu spotřebitelské inflace. Jistěže se tam promítá i vlastní pohyb cen, nikoli pouze růst vyvolaný vyššími sazbami daní. Příkladem je růst cen potravinářských komodit na světových trzích v letech 2007 a 2008, který se přes cenový řetězec promítl do inflace cen potravin přes ceny zemědělských výrobců v ČR, ceny v potravinářském průmyslu, marži obchodníků a nakonec i výsledných cen na pultech obchodů. Jenže tento růst cen závisí na vývoji světových cen komodit a je všude v EU prakticky stejný.
Ale pozor, podíl potravin ve spotřebním koši postupem času klesá a přibližuje se průměru EU 27 (tj. 13,9 % v roce 2012). V Česku jsme na 14,4 % za rok 2012 z celkových výdajů domácností, ale v roce 2008 to bylo ještě 17,1 %. Zato zásadně stoupá podíl výdajů na bydlení a na energie v celkových výdajích domácností ČR (18 % v roce 2012; 16 % v roce 2008). Tento růst je mnohem rychlejší než v EU 27 (16,1 % v roce 2012; 15 % v roce 2008). Jinak řečeno: nepromyšlené daňové kutilství našich vlád způsobilo, že růst životních nákladů je u nás mnohem vyšší než je průměr EU 27.
3. Příklad ekonomicky aktivního Maďarska
Statistiky ČSÚ ukazují, že nepromyšlená opatření českých vládních diletantů nás přicházejí hodně draho. V minulém článku jsme psali o tom, že se daně nevybírají na správných místech, tj. u těch, kteří zisky mají a vyvádějí je nezdaněné ze země ven. Tento článek ukazuje diletantství uvnitř samotných partají, které nechápou daně jako nástroj k růstu blahobytu občanů, ale jako bič k jejich ničení. Krávě, která málo dojí, se prostě odebere i ten zbytek sena, viz naše hodnocení geniální daňové politiky chemika Kalouska ohledně DPH (Kalouskův závod ke dnu).
Okolní státy v Evropě mají podobný problém růstu cen a nákladů, ale nesnaží se to záměrně zhoršovat hloupou daňovou politikou. A nyní se vraťme k článku Premiér Orbán považuje Romy za perspektivní zdroj ekonomiky, kde jsme komentovali míru inflace v Maďarsku, která trvale klesá. Nyní se podívejte na deficit veřejných rozpočtů vzhledem k HDP, kde za dva roky Orbán otočil tok ekonomiky od dluhu k dynamice tím, že zdanil všechny bohaté oligopoly, které navíc zemi ničily díky svému monopolnímu postavení na trhu.
Maďarsko nedovolilo cizím plynovým, energetickým a ropným společnostem, aby využily krize a zvýšily ceny. Navíc drží nízké ceny pro malospotřebitele. Od začátku roku 2013 vláda snížila ceny plynu a elektřiny pro maloodběratele o 10 %. Ekonomicky viděno, Orbán jedná v zájmu občanů tím, že zvyšuje aktivní roli státu v ekonomice. Pochopitelně snížil ceny plynu až poté, co si stát zpět koupil předtím zprivatizovanou plynárenskou divizi firmy E.ON, aby mohl z této silové pozice za své občany vyjednávat s ruským Gazpromem. Pak je jasné, že v Maďarsku neroste ani inflace a hlavně se mu podařilo zadržet růst nezaměstnanosti, viz tento graf.
I tak se dělá daňová politika, ale ne u nás. Pro otočení dynamiky od úpadku k růstu je třeba správně myslet a statečně jednat. K tomu nemá odvahu ani jedna současná česká partaj. Závěr? Naše partaje neumí řídit stát. Vládnou v zájmu mocenských skupin a oligopolů, které ždibec z vydělaného hodí poslušným partajím do stranické kasy. A vyvoleným ministrům jako Gross nebo Topolánek a prakticky všem ministrům financí a guvernérům Státní banky za odměnu ze zničeného státu nabídnou místa ve správních radách těch monopolů a bank, které zemi ožebračily.