Je těžké psát o tzv. "Blízkovýchodním konfliktu" z pozice člověka, který v Izraeli žije a má zdejší zemi za posvátnou z hlediska křesťanské víry. Cítím se jako Rabinovič v tom vtipu, jak se ho zeptali na výsledek zápasu národních týmů Sovětského svazu a Izraele. Odpověděl: "Naši naše porazili." Docela totiž chápu argumenty obou stran. A na obou stranách mám dobré známé. Na druhé straně mi to umožňuje psát vyváženě, na rozdíl od Novoruska, kde jsem jednoznačně (jako Rus) na jedné straně.
Historie konfliktu
V 18.-19. století v Evropě široce probíhala emancipace a asimilace Židů. Stěhovali se z ghett, dostávali laické vzdělání, stávali se stále více začleněnými do společenského života mimo své obce. Kdyby tato tendence pokračovala, stali by se nejspíše součástí národů v zemích svého pobytu a ponechali by si své náboženství čistě do soukromí, jako je tomu v USA. Problém by vůbec nevznikl a Palestina by zůstala arabskou zemí s židovskou menšinou. K tomu, že vznikla samotná otázka židovského státu, přivedla nová vlna antisemitismu a pogromů, hlavně v Rusku a východní Evropě.
Židovská kolonizace probíhala v prvním období často tak, že židovští milionáři typu Rotschildů nakupovali pozemky u formálních majitelů, arabských šejků, kteří často bydleli někde v Evropě a svoji půdu pronajímali drobným arabským rolníkům. Ty pak židovští osadníci pochopitelně vyháněli, formálně naprosto oprávněně. Je pochopitelné, že se to arabským zemědělcům nelíbilo. Navíc pro lidi z Orientu papíry neznamenají tolik jako pro Evropana, proto své vyhnání cítili jako nespravedlnost. A tak vzniklo sociální napětí, které pak dostalo národnostní odstín.
Velká Británie, která získala do své správy Palestinu po 1. světové válce, vyhlásila ještě před jejím koncem tzv. "Balfourovu deklaraci", která "vyjadřovala podporu zřízení židovské národní domoviny v oblasti historické Palestiny". Na názor Arabů se pochopitelně nikdo neptal, ale oni ho vyjádřili docela brzy a velmi drsně. Už roku 1920 se v Palestině uskutečnil první židovský pogrom.
Celý izraelsko-arabský konflikt se vyvinul v době britského mandátu v Palestině. Británie nedokázala přes veškerou svoji snahu udělat nic, aby tomu zabránila. Nebyly vyřešeny pozemkové spory židovských osadníků a arabských rolníků. Arabští nájemci, kteří ztratili půdu, nedostali žádnou kompenzaci. Nebyla zorganizována dostačující ochrana židovských osad a čtvrtí proti pogromům, což ospravedlnilo vytváření vlastních ozbrojených jednotek ze strany Židů. Boj proti terorismu, ať už arabskému, nebo židovskému, nebyl efektivní. Stručně řečeno, na konci britského mandátu se v Palestině konala etnická válka, podobně jako v Indii a Pákistánu.
Tragédie holokaustu (za kterou vedle Němců částečně může obyvatelstvo téměř všech zemí okupovaných nacisty) nakonec učinila zřízení židovského státu nezbytným a oprávněným v očích světové veřejnosti. OSN, znovu obnovená po 2. světové válce, rozhodla o tom, že v Palestině budou založeny dva samostatné státy - židovský a arabský. Arabové byli razantně proti, ale měli v OSN menšinu. Mapa těchto států byla takové, že očividně nemohly samostatně existovat jinak, než že spolu budou mít dobré vzájemné vztahy. Každý z nich se totiž skládal ze tří území oddělených územími druhého státu (viz mapu). V tu dobu však mezi Židy a Araby už dávno probíhala otevřená občanská válka a o žádné přátelské spolupráci nemohla být řeč.
Pokud se tedy OSN rozhodla založit dva státy za takových podmínek (zejména, pokud Liga arabských států hrozila, že mu za každou cenu zabrání), měla zajistit jeho splnění, zejména umístit v Palestině mírové jednotky, které by po odchodu Britů zabránily vypuknutí války. OSN však ponechala situaci volný průběh. Vypukla válka Izraele o nezávislost proti pěti arabským státům, v níž Izrael zvítězil.
Stručný závěr: Evropané (včetně Rusů) a Američané kompenzovali svůj komplex viny vůči Židům na úkor Arabů, a tím vznikla současná situace. Osobně si myslím, že židovský stát měl být z hlediska spravedlnosti být zřízen ve Slezsku nebo ve Východním Prusku, které se po válce dostaly do rukou Polska a Ruska - toto území bylo odebráno Německu jako trest za zločiny nacismu a bylo by jen spravedlivé je použít jako kompenzaci Židům. Z hlediska praktického by asi byla lepší Austrálie - velká a málo osídlená země, kde by nebyl problém najít několik stovek či tisíc kilometrů čtverečních pro nový stát. Ale co se stalo, nedá se odestát. Většina obyvatel současného Izraele se tam už narodila, vznikla svérázná kultura, která se liší od kultury diaspory, a to celé stalo následkem rozhodnutí OSN, tedy legálně. To je důvod, proč je nutné brát v úvahu oprávněný požadavek záchrany Státu Izrael.
O mentalitě Západu a Východu
Pro lepší pochopení situace je potřebné zdůraznit některé rozdíly východní a západní mentality. Evropská mentalita absolutizuje právo. Znamená to, že hranice státu, ať už vznikly jakkoliv, nesmí být změněné bez jeho souhlasu. Trochu přehnaně bychom to mohli opsat tak, že když za starých zlých časů nějaký král prohrál pár měst v kartách se svým sousedem, tak tato města musí zůstat v sousedním království na věky věků, přestože z obou království jsou dnes už republiky. Nepřímo to předpokládá neomezenou možnost ovládání lidské přirozenosti, tj. že rozhodnutí příslušných struktur doprovázené potřebným množstvím vojáků donutí libovolné množství lidí se smířit s čímkoliv.
Příklad tohoto rozdílu v mentalitě. Pro Rusy je např. nepochopitelná tvrdohlavost, se kterou se Západ snažil udržet pohromadě Bosnu, místo toho, aby povolil třem národům, které se navzájem vášnivě nenávidí, aby se od sebe svobodně oddělily.
Na Východě dávají přednost svému smyslu pro spravedlnost a zdravému selskému rozumu. Proto, když považují nějaký stav věcí za nespravedlivý, není pro ně jeho legitimita argumentem. To se týká jak Arabů, tak ve velké míře i Židů. Jak řekl jeden můj izraelský známý: "Tento konflikt bude trvat do nekonečna, protože oba národy mají až příliš dobrou historickou paměť." Například mnoho Izraelců, nejen náboženských fundamentalistů, úplně vážně říká, že tato země je jejich, protože tak je to napsáno v Bibli. Je zajímavé, že podobný názor jsem slyšel od proizraelsky naladěných křesťanů. To, že od doby napsání Bible uplynulo hodně času a spousta národů se za tu dobu nejednou přestěhovala, neberou v úvahu. Arabové naopak od začátku odmítali rozhodnutí OSN o zřízení dvou států a velká část jich na tom trvá dosud, což je jednou z hlavních překážek k dosažení míru.
Nezapomeňme také, že oba národy sdílejí starozákonní princip: "Oko za oko, zub za zub". Většina Židů sice je dost poevropštěná na to, aby ho uplatňovali doslova. Ale i mezi nimi se dosud vyskytují skupiny a jedinci, kteří schvalují a provádějí útoky proti náhodným objektům či jedincům jako odvetu za atentáty arabských teroristů. Nejvíce teroristických útoků tohoto typu prováděla pravicová organizace Irgun za britského mandátu, a to jak proti Arabům, tak proti Britům.
Po vyhlášení nezávislosti se protiarabské akce extrémistů nejčastěji omezují na výtržnictví typu kácení ovocných stromů a olivovníků arabských rolníků nebo čmárání urážlivých nápisů na zdech křesťanských kostelů, což obvykle zůstává beztrestné. Proč zrovna čmárají na kostely, to je pro mne záhada. Čas od času se však stávají i horší věci, z nichž nejznámější a nejhorší asi byl masakr v Hebronské mešitě v roce 1994 (celkový seznam atentátů židovských radikálů proti Arabům je na Wikipedii jen v ruštině a hebrejštině).
Známé je také zavraždění arabského chlapce po vraždě tří židovských chlapců v Hebronu v červnu 2014, což nakonec vedlo k poslední válce v Gaze. Stát a většina izraelské společnosti naštěstí na takové věci reaguje tvrdě, atentátníci jsou obvykle zadrženi a odsouzeni. U muslimů je běžný názor, že útoky proti náhodným civilistům z pomsty nebo v zájmu prosazení svých požadavků, jsou správné. Už dříve jsem psal, že 64 % Palestinců podporuje sebevražedné atentáty proti civilistům. V měsících po válce v Gaze bylo Araby spácháno 7 teroristických útoků, ve kterých zahynulo 11 lidí.
Nakonec je nutné vzít v úvahu, že oba národy, na rozdíl od Evropanů, jsou ochotny hodně obětovat pro to, co považují za národní ideály a zájmy. Jedna Němka, velmi příznivě naladěná vůči Palestincům, se divila, proč Hamás neinvestuje peníze, které má, na zlepšení všedního života. Samozřejmě, že v Evropě (a možná i v Rusku, uvidíme) by tak bídný stav hospodářství už dávno vedl k pádu vlády pod heslem: "Kašleme na svatou válku, chceme aby ukončili blokádu, chceme žít normálně teď hned." Na Blízkém východě je tomu ale jinak. Spousta lidí je ochotna trvale bydlet ve zříceninách s nejasnou nadějí, že "je nakonec porazíme". To je i důvod, proč například sankce proti Iráku a Íránu nevedly k pádu vlád.
To se ve velké míře týká i podstatné části Izraelců. I když teď, když jejich životní úroveň podstatně stoupla, jejich bojovnost zřejmě pomalu klesá. Minimálně dva z mých místních přátel a kolegů bojovali - jeden v Gaze, druhý v Libanonu. Podle jejich vyprávění to nebyla žádná procházka, ale brali to klidně, jako svou běžnou povinnost, nikoli jako důvod přemýšlet o emigraci. Když byla válka v Gaze a střepy raket a protiraket padaly na pozemku našeho výzkumáku, jeden z mých kolegů se mě zeptal, jestli se nebojím tady zůstávat, a dodal: "Pro nás je to už běžná záležitost, ale kdo tady není dlouho, tomu to možná vadí."
Židovský "demokratický" stát
Oficiální izraelští činitelé vždy tvrdili a tvrdí, že "Izrael je židovský demokratický stát". Tato definice pochopitelně vyvolává vášnivý odpor u Arabů a nepochopení u Evropanů. Nedávný pokus zapsat tuto definici do ústavy vyvolal odpor nejen u Arabů, ale i naprosto loajálních Drúzů, a vedl k rozpadu vládní koalice a předčasným volbám. Ptal jsem se místních známých, jestli zákon skutečně něco mění na situaci Arabů. Odpověděli, že je to spíš deklarace, která jen formálně potvrzuje současnou praxi.
O co vlastně jde, proč je to důležité? Z hlediska "teoretického" Evropana je demokracie "obecná", ne národnostní. Teoreticky vládne multikulturalismus, prakticky spíše "akulturalismus", tj. snaha maximálně zahnat nápadné etnické a náboženské projevy, jak domácí, tak cizí, do soukromí. Projevuje se to zákazem nošení hidžábů, křížků, jarmulek a jiných náboženských symbolů ve školách, kancelářích a pod., pokusy přejmenovat Vánoce na "zimní svátky" atd.
Píšu o "teoretickém" Evropanovi, protože skuteční Evropané zřejmě věnují národnostní otázce podstatně více pozornosti, o čemž svědčí růst jak separatismu (Skotsko, Katalánsko, Vlámsko atd.), tak nacionalistických a konzervativních stran (především ve Francii, Británii, Holandsku). A patří sem také protiruský nacionalismus v Pobaltí a na Ukrajině. Z právního hlediska neexistuje teoreticky žádná překážka k tomu, aby jednou, až se stanou většinou např. muslimové ve Francii (kvůli větší porodnosti, imigraci a konverzi), vyhlásili podle zákona islámský stát. Když budou mít dost poslanců na to, aby změnili ústavu, proč ne? Zatím je to málo pravděpodobné, ale formální zákony, které by zaručovaly francouzský charakter Francie, neexistují.
Na Blízkém východě, kde je národnostní a náboženská identita nedílnou součástí osobnosti, může být demokracie jen etnickou. Máme zde dva pokusy o demokracii v multikonfesijních blízkovýchodních zemích - v Libanonu a Iráku. V obou případech jde o etnicky danou demokracii, kde je dopředu definováno zastoupení každého etnika (např. v Iráku je prezidentem Kurd, premiérem šiít a předsedou parlamentu sunnita). V obou případech se demokracie ukázala jako nepříliš stabilní.
V Izraeli otevřeně probíhá demografická soutěž mezi Židy a Araby. Proto Izrael může být buď jen "židovským demokratickým státem", nebo "arabským demokratickým státem". Navíc myšlenku "dvou států pro dva národy", která byla základem původního rozhodnutí OSN, teď formálně uznávají všichni - jak svět, tak vlády Izraele a do jisté míry i Palestiny. Pokud však jeden stát evidentně bude arabský (a Palestinci mnohokrát říkali, že žádné židovské osady na svém území tolerovat nebudou), je logické, že druhý bude židovský.
Když také vezmeme v úvahu, že na rozdíl od Evropanů, kteří své země i nezávislost "zdědili", Izraelci svůj stát sami obsadili, vybojovali a vybudovali (převážně v místech neúrodné pouště a malarických bažin), proto je jasné, že poslední možnost je pro ně absolutně nepřijatelná. Dodejme, že arabský demokratický stát byl dosud stejně mytickým jevem jako ježibaba. V Palestině se první demokratické volby staly zároveň posledními - vypukla po nich občanská válka mezi Hamásem a Fatehem a nové volby se dosud nekonaly.
Až se tedy Izrael jednou stane arabským státem, pravděpodobně okamžitě přestane být demokratickým. V současném Izraeli přitom navzdory všemu vládne skutečný multikulturalismus, zřejmě větší než v Evropě. Náboženské projevy všeho druhu jsou naprosto legální a jsou brané dost vážně. Nikdo nezakazuje nošení hidžábů, křížků apod.
Mám k tomu zajímavou historku. Jeden můj známý, katolický mnich, byl propuštěn z vojenské služby, protože tvrdil, že vojna mu překáží v plnění náboženských povinností, tj. návštěvy nedělních mší. Přitom vyhnout se vojenské službě v Izraeli je obecně dost složité. Současný židovský demokratický stát tedy neznamená potlačení jiných kultur. Neznamená to však, že není diskriminační, např. při pracovním zařazení, o čemž jsem psal v minulém článku (Dilema izraelských křesťanů).
Současné zhoršení situace v zemi
Izraelská reakce na červnovou vraždu tří chlapců v Hebronu, která nakonec vedla k válce v Gaze, byla očividně přehnaná. Během pátrání po unesených chlapcích bylo uvězněno více než 400 lidí a dva zastřeleni tzv. "při pokusu o odpor". Válka neměla být zahajována a v žádném případě neměly být bombardovány objekty OSN, ať už tam bylo cokoliv.
Reakci na podzimní teroristické útoky v Jeruzalémě bych však už za přehnanou neoznačil. Připomenu, že během dvou měsíců bylo spácháno sedm teroristických útoků, ve kterých zahynulo 11 lidí, což není ani maličkost, ani náhoda. Představte si, že by v ČR nějaká menšina na protest proti diskriminaci během dvou měsíců zabila 11 náhodných Čechů. Většina atentátů přitom byla "volnou tvorbou" mas, nespáchali je členové teroristických organizací na rozkaz svých vůdců, ale náhodní jedinci pomocí toho, co měli po ruce - vraždilo se auty, noži, sekery, dokonce i šroubováky. Proto jsou dodatečná kontrolní stanoviště, na která si stěžuje Hamás to nejmenší, co se dá dělat. Je pochopitelně smutné, když se děti kvůli kontrole dostanou pozdě do školy, ale kdyby tato opatření zachránila alespoň jeden život, stálo by to za to.
Kam to všechno spěje
Budoucnost židovsko-arabských vztahů zatím nevypadá moc optimisticky. Nejhorší věc, kterou dělá izraelská vláda, je neustálé budování osad na palestinském území, což nenávratně mění situaci a čím dál více snižuje možnost kompromisu. Navíc se to nepřímo používá jako kolektivní trest. Například hned po nedávné vraždě pěti rabínů v jeruzalémské synagoze vyhlásila vláda budování dalších budov. A vyskytují se i jiné kolektivní tresty. Např. některé magistráty po posledních atentátech dočasně propustily arabské stavební dělníky. V Izraeli roste vliv pravice a náboženských fanatiků. Strana práce, která vládla v zemi několik desetiletí, má v parlamentu už dlouho v nejlepším případě třetí místo. Pacifismus je většinou společnosti odmítán. A u Arabů také není moc vidět ochota ke kompromisům. Hlavně však není splněna hlavní podmínka, bez které žádný kompromis není možný - oficiální uznání izraelského státu.
Mám dojem, že obě strany příliš neusilují o konečnou dohodu, protože doufají, že časem dostanou víc. Izrael zlepšuje své výhledy do budoucna budováním nových osad, které v žádném případě nehodlá opustit. Pro Palestince pracuje jejich vyšší porodnost, zatím. Obecně totiž porodnost ve většině islámských zemí, včetně Západního břehu během posledních desetiletí, dramaticky klesla. Dále svědčí pro Palestince celkový vzestup islámu ve světě a rostoucí podpora světové veřejnosti. Dokud alespoň jedna strana nepřijde na to, že víc už nedostane, obě budou usilovat o mír jen formálně.