Historie zrodu válečníků „Islámského státu“ ve skutečnosti velmi připomíná scény z filmů o výrobě zbraní hromadného ničení. Kdysi nevýrazní chlapci v tajných podzemních laboratořích přirozeně kvůli vyšším zájmům všeobecného blaha experimentovali s různými zárodky čehosi: Zvednout virulenci. Posílit patogenost. Vyzkoušet získaný kmen. Výsledky zdokumentovat. Potom zkoumat. Přejít k vytvoření následující verze. Prověřit, co se stane, když se kmen „A“ smísí s kmenem „B“. Potom jedna svařená ampule náhodou spadne se stolu, rozbije se a… džin uniknuvší na svobodu začíná žít svým životem. Po chodbách laboratorního komplexu se už toulají krvelačné zombie. Zbytky personálu se ještě pokoušejí vytvořit vakcínu. Daleko odtud sedící vedení přemýšlí nad tím, jaký užitek je z toho možno získat pro sebe. A zatím co tento proces probíhá, zombie zachvacují stále nová a nová území.
Zkušebním polygonem je v našem případě z hlediska geopolitiky Blízký východ. Za hlavní cíl mnozí analytikové ze setrvačnosti stále považují soupeření Ruska a USA. Už od období arabsko-izraelských válek třetí čtvrtiny minulého století jsou Sýrie, Libye a Irák považovány za zóny sovětského/ruského vlivu v arabském světě. Ovšem když se nad tím hlouběji zamyslíte, rýsují se jiné cíle.
Vezměme například Sýrii. Export v roce 2003, podíly v procentech:
- arabské země – 9,4 %;
- EU – 38,3 %;
- střední a východní Evropa, Rusko, Čína, Kuba – 18,7 %;
- USA a Kanada – 5,7 %;
- Japonsko, Irán, Indie – 27,8 %.
Tentýž obraz v roce 2004, 2005, 2006. Třetina syrského produktu připadá na EU. Třetina na Japonsko, Irán a Indii. A co USA? Ty spolu s Kanadou tvoří skromných 6 %.
Analogický obraz poskytuje i syrský dovoz:
- 21 % pochází ze zemí EU,
- 10 % z Číny,
- 32 % z ostatních muslimských zemí, počítaje v to Emiráty, Egypt, Libanon a Saúdskou Arábii. Sem patří i Turecko.
Podíl Ruska činí 4,9 %. Podíl USA je nulový.
Je možné, že Sýrie je výjimkou z pravidla? Není. Také hlavním libyjským obchodním partnerem je EU. V prvé řadě – Německo a Itálie. 32 % zahraničního obchodu Egypta připadá také na EU. 19 % na asijské země a 19, 7 % na arabské státy. Podíl USA činí pouze 9,1 %.
Vzpomeňme starořímskou moudrost: hledej toho, komu to prospívá. Jeví se to tak, že hlavní ztráty z destabilizace Blízkého východu ponese Evropa, hlavně ztráty ekonomické. Tak se ptejme, komu prospívá ekonomický a politický úpadek EU. Mimochodem – to není nic udivujícího. Dědictví zničeného Osmanské impéria přejali tehdejší světoví lídři – Francie a Velká Británie.
V okamžiku projevu globálních světových ambicí USA na Blízkém východě bylo už všechno pevně rozděleno. Takže nehledě na všechny americké svazky se Saúdskou Arábií a Emiráty, nehledě na stálou přítomnost 6. flotily loďstva USA ve Středozemním moři, zůstával celý tento region čistě evropskou planinou a zdrojem nemalého zisku. Téhož, který umožňuje Bruselu nadále pretendovat na samostatnou geopolitickou roli ve světě. Opíraje se o ni, EU stále odmítá podepsat s USA smlouvu o Transatlantickém obchodě. Je tedy jasné, že nestabilita v regionu oslabuje přede vším evropskou ekonomiku a může učinit Evropu povolnější.
Mimochodem – teď není ani tak důležité, kdo a proč začal. Důležitá je jiná věc. Vedle první, tak říkajíc „evropské vrstvy“, existuje na Blízkém východě ještě jedna široká vrstva vlastních problémů. Jejím jménem je – arabská civilizace neboli arabský svět.
Ve své podstatě na celém území od Afghánistanu na severu po centrální Afriku na jihu, od Bosporu na západě až k Indickému oceánu na východě, pokračuje proces národního a státního formování. Tentýž, kterým Evropa prošla, počínaje 10.-14. stoletím, kdy evropské národy ukončily éru stěhování se a definitivně přešly k usedlému způsobu života. Lidé zajímající se o historii vědí, že během šesti set let sotvakdo nepretendoval na absolutní vládu v Evropě. Nejdříve to byli Španělé a Portugalci. Po nich nastala éra hegemonie germánských národů. Po ní epocha napoleonské Francie. Potom doba britského impéria. Všechna období jsou protkána mnoha válkami.
Takže my jsme už tímto obdobím prošli, ale Blízký východ do něj právě vešel a spory o vládu jsou tam v plném proudu. Což předurčilo dlouhý seznam pretendentů na samostatnou aktivní politiku. Írán. Irák. Sýrie. Libye. Egypt. Turecko. Pákistán. Arabské emiráty, Saúdská Arábie. Každý z lídrů chápal uspořádání světa jinak.
K obvyklým teritoriálním rozdílům se v arabském světě připojují ještě etnické a religiozně-kulturní. Komplikací je i nezakončený proces „usídlení národů na zem“ s důsledky plynoucími z voluntaristického přístupu Britů a Francouzů k tvorbě státních hranic. Tak například teritorium Kurdů bylo rozděleno mezi tři státy: Turecko, Sýrii a Irák. Přičemž to není jediný takový případ. Celkově vzato - když se nevýrazní laboranti pustili do svých experimentů, měli s čím pracovat. Ale spolu s tím každé další opakování místních hrozeb vedlo k ničení orgánů státnosti, které se sotva vytvořily. Zničení Libye, Iráku a nyní válka v Sýrii nevedou k prosté výměně jednoho lídra za druhého. Pokaždé se ukázalo, že jen přítomnost silného centrálního státu chránila obrovská teritoria a národy na nich žijící před hrozbou totální občanské války formátu „všichni proti všem“. V Evropě a vůbec v západním světě národy skoro tisíc let věnovaly odtržení náboženství od státu. Což jim umožnilo zformovat instituce psaného práva a zastupitelské demokracie. Arabský svět vůbec nepovažuje demokracii za bezvýhradné blaho a nejlepší formu organizace společnosti.
Sázejíce pokaždé na stále neproniknutelnější síly a uskupení Američané konec konců vytvořili tutéž zbraň hromadného ničení, která se už dva roky rozšiřuje na území Blízkého východu. Její název je ISIL. Přesněji a jednodušeji IS – Islámský stát. Paradox spočívá v tom, že vznik ISIL byl zcela zákonitým jevem. To my přikládáme výraz „zahnat do středověku“ negativní smysl. Jen podle názoru současného „Evropana“ je život v podmínkách středověku hrůzný a nesnesitelný. Pro Araby byl obdobím největšího kulturního, ekonomického a technického rozvoje jejich světa. Proto je návrat k těmto normám ve značné míře brán pozitivně jako návrat ke kořenům, k pramenům, k jedinému správnému způsobu života.
Přičemž návrat do středověku je chápán pozitivně ve všech ohledech. Počítaje v to sjednocení státu a církve, odmítnutí dělení sil protivníka na armádu a civilní obyvatelstvo. Zabrané území není pouhý prostor, na kterém začnou úřadovat nové instituce. Zabrané území se zbavuje všech nevhodných osob. V pravém slova smyslu „čistí“. Demonstrativně. S okázalou krutostí. Což dokazuje případ egyptských Koptů či 45 zaživa upálených rukojmí v al-Baghdádí před třemi dny. Nebo výrostků zbavených hlav jen za to, že se dívali v televizi na sportovní pořad. Nebo veřejně popravené ženy, jejíž vina spočívala v tom, že si oblékla červenou bundu.
Důležité je, že tento fakt se stal seriózním problémem, jehož dosah si musíme teprve uvědomit. Fakticky se už nedá hovořit o střetnutí jednoho arabského národa s druhým. Ani o střetu arabských Saúdů s perským Íránem. Ani není vhodné hovořit o věčném antagonismu šíitů a sunnitů. I když vše uvedené má svůj význam, postupně se stává druhořadou záležitostí.
Prvořadým je střet civilizací. Současné západní a středověké - arabské. Střet, jehož pravidla jsme za minulých pět století už stačili zapomenout. Zdá se nám, že když máme technologickou převahu v letadlech, raketách a družicích orbitální rozvědky, máme garantovanou převahu. Ovšem není tomu tak. Válka proti IS trvá už dva roky a za tu dobu se počet jejich uskupení nejen nezmenšil, ale naopak mnohonásobně vzrostl. Dnes se odhaduje jejich počet na cca 200 000 lidí. I když před dvěma lety jich bylo ani ne 10 000. Soudě podle nových zpráv boje v oblasti města al-Baghdádí a okolí letecké základny Ajn-Al-Assad trvají.
Zdá se, že oznámení velení irácké armády o úspěšně odraženém útoků islamistů se ukázaly být, řekněme si to eufemismem, "neodpovídající skutečnosti". Jinými slovy – islámský stát se neustále rozšiřuje a letecké údery „na jeho týl a základny“ ho příliš neohrožují. Nerozšiřuje se podle nějakého etnického a teritoriálního principu, ale podle středověkých islámských náboženských představ o organizaci ideální společnosti. Představ založených na přesvědčení, že chalífát se musí rozšířit po všech územích, kde žijí pravověrní. Doslovně. Ideálně vzato je celý svět předurčen stát se jediným všeobecným chalífátem. Místem pouze pro pravověrné. Všem ostatním je právo na život – takový nebo makový – odepřeno. Nad takovými představami bychom se mohli pousmát, kdyby do řad ISIL nespěchal značný počet dobrovolníků z Evropy a střední Asie chtivých za něj bojovat na vlastní útraty.
Kdyby byli tito teroristé prostě málo gramotným agresivním davem s automaty, problém byl nebyl tak palčivý. Ale záležitost je komplikována tím, že je řídí velmi chytří, vcelku talentovaní lidé a velmi dovední lídři, jejichž přesvědčení o tom, jak má vypadat svět, absolutně odporují našim představám. Už co se týče morálně-etických principů...
Ve své podstatě současná situace na Blízkém východě co se týče ISIL vypadá takto: jestliže se nepodaří válečníky islámského státu zastavit nyní, především armádám arabských států, v prvé řadě Egypta, rozšíří se válka na území střední Evropy, střední Asie a jižních regionů RF. Válka, kterou budeme nuceni vést podle „jejich“ pravidel. Mimo jiné s totálním zničením protivníka – bez dělení na vojáky a civilisty. Válka ne za záchranu kontroly nad nějakým územím, ale válka za záchranu celé naší civilizace jako takové.
Zdroj: Regnum.ru
Překlad: Alena Mikulášková