Mediální štvanice proti Řecku ukazuje, jak mírová a spolupracující je Evropská unie. Řecko se stalo pro finanční trhy strašákem. Německé a francouzské banky se riskantních dluhopisů snažily zbavit různými způsoby a zátěž byla přenesena z velké části na evropské daňové poplatníky. Řecko však není strašákem kvůli oněm 322 miliardám eur, které dnes dluží, což obnáší 175 % jeho HDP, nýbrž ze zcela jiného důvodu. V případě, že by Řecko vyhlásilo skutečně bankrot, znamenalo by to, že by vybuchlo 26 bilionů – čtete správně - 26 tisíc miliard v podobě derivátů, které byly uzavřeny jako pojištění proti nezaplacení dluhů a pádu Řecka do temné propasti, kterou prý představuje odchod z eurozóny.
Konspirátoři se dohadují, zda by v tomto případě vystoupilo Řecko i z NATO. Taková otázka zatím není na pořadu dne. Turecko není v EU, a přesto je v NATO. Při řeckém GREXITU, jak tomu říkají masmédia, by přišli o peníze věřitelé. To jsou banky, velcí investoři, penzijní fondy a pojišťovny a také evropští daňoví poplatníci, kteří navíc přispěli na vytvoření záchranných fondů EFSF a ESM. Tyto fondy pomohly situaci dočasně uklidnit a posunout problém do budoucnosti. Jenže ztráty ze sázek spekulantů není schopno zaplatit celoplanetární hospodářství, leda tak deset zeměkoulí. Viz náš článek Trh s finančními deriváty, časovaná bomba. To by konečně měli politici pochopit.
O nejvíc peněz přijdou pochopitelně Němci, proto tak hysterické reakce německého ministra financí Wolfganga Schäubleho v Bundestagu. Němci postavili své exportní úspěchy na levné práci zemí bývalého východního bloku, stlačování mezd svých lidí i v Německu a na naprosto ekonomicky neodůvoditelných výhodách z politicky protlačené a předčasně zavedené evropské měně euro. Proto nejsou bez viny, přijdou-li nyní o své iluzorní zisky.
Bývalý guvernér ČNB, Pavel Kysilka, v pondělní Babišově hlásné troubě tvrdil, i my prý budeme profitovat jako Němci, když euro přijmeme. Nebo jako Rakušané, kteří vůbec vytvořili od roku 2000 rekordní exportní přebytky své historie, což je docela průšvih. A Němci i Rakušané se budou velmi divit, až už nebude nikoho, kdo by na dluh od nich mohl jejich vysoce sofistikované produkty koupit. Postavit blahobyt země na trvalém přebytku obchodní bilance, to je čirá naivita, která vede ke konfliktům a válkám.
Podívejte se na níže uvedený graf, kde je jasně vidět, jak doplatily na zavedení eura země jižní eurozóny. Joachim Jahnke, bývalý významný odborník Světové banky analyzuje ve svém článku dopady eura na vytvoření příkopu mezi zeměmi eurozóny na severu a jižními státy.
Graf ukazuje, že po zavedení eura začala v jižních státech dramaticky padat průmyslová výroba. To i z jiné příčiny, než jen kvůli zavedení eura, ale stejně. Euro, místo aby pomohlo rozdíly vyrovnávat, je naopak prohloubilo. Vybrali jsme pro jistotu vývoj výroby statků investičního charakteru, obdobný vývoj je u celkového indexu průmyslové výroby – klíčového z hlediska zaměstnanosti.
Umělá měna euro poškodila ve svém důsledku všechny státy, nejenom ty z jihu. To se ukáže teprve nyní. A pevně doufám, že než ji přijme Česká republika, toto neodpovědné dobrodružství s eurem skončí. Pokud by Řecko bylo zahnáno do kouta a vystoupilo z eurozóny, hrozí dominový efekt a lze očekávat, že bude následovat Španělsko a Portugalsko, jejichž média nyní vedou proti Řecku zuřivou kampaň. Řekové prý „nechtějí dodržovat smlouvy a chtějí žít na úkor ostatních Evropanů“.
Karta, o které se nemluví
Nikde jsme se nedozvěděli, že při prvním náporu krize na Řecko - ještě před nástupem děsivého řádění Trojky - dostala řecká vláda, vedená tehdy premiérem Kostasem Karamanlisem, nabídku úvěru ve výši 250 miliard eur se splatností 5 let ze strany mezinárodního konsorcia podniků Scandig.org. Toto podnikatelské seskupení firem ze severských zemí: Švédska, Norska, Dánska, Estonska a Lotyšska a Litvy by poskytlo úvěry Řecku za exkluzívní právo těžit ropu a plyn v Egejském moři. Karamanlisova vláda reagovala na nabídku tehdy tak, že se odvolala na blížící se volby, které jí brání podepsat tak výjimečný kontrakt. Kostas Karamanlis je synem bývalého řeckého prezidenta Konstantina Karamanlise a byl viceprezidentem EPP (Evropských lidovců) od roku 1999-2006. Ani pozdější ministerský předseda diskusi na toto téma nepřipustil. Místo toho přišla Scandig.org odpověď z USA a Izraele, že tomuto tématu již byla věnována pozornost a další pokusy získat řecký plyn jsou bezpředmětné.
Je potřeba ještě zmínit, že zisky z těžby měly být rozděleny v poměru 80:20, tedy pouhých 20 procent pro Řecko. Na vrtech mělo pracovat 90 % Řeků a pro transporty by byly využívány výlučně řecké lodě. Tomu se říká kšeft. Místo toho nedovolil v roce 2010 ministerský předseda Jorgos Papandreu (Pasok – socialisté) pokračovat v dalších geologických průzkumech, které prováděli Francouzi spolu s Řeky na Krétě, kde objevili velká ložiska 99% čistého, okamžitě použitelného plynu. Papandreu tehdy tvrdil, že v Řecku žádný plyn není. Tento loupeživý politik přímo a bezostyšně lhal, tady to máte na videu. To, co řečtí vědci tvrdili už dávno, se ukázalo být pravdou. Norská firma TGF-No tvrdí s odvoláním na satelitní snímky, že v okolí Kréty se nachází 6 miliard barelů ropy. Řecko mohlo svou situaci už dávno řešit, ale má smůlu podobně jako všechny země, které mají plyn a ropu. Má se stát Řecko další Libyí?
Řecko na rozcestí
Země BRICS usilují o multipolární svět. Proto založily novou rozvojovou banku a vytvářejí systém, který umožní obchodovat mezi sebou navzájem v národních měnách. Karty jsou rozdány. Čína se jasně vyjádřila pro podporu Ruska, pokud budou ohroženy jeho zájmy. Tato varovná slova by měl Západ brát smrtelně vážně. Řecká vláda má několik možností, jak hýbat šachovými figurkami. Nemusí se nechat nadále ponižovat. Země BRICS jí rády poskytnou úvěr a zbaví se svého dolarového šrotu. Řekové splatí své závazky penězi, které nemají žádnou hodnotu. Nebo se odvrátí od EU a rozehrají partii s USA a Izraelem, které od začátku bránily uzavření kontraktů na těžbu plynu a ropy. To, jak to dopadne, ukáže budoucnost.
Nebudou to ale Němci, kdo zvítězí, ať se Wolfgang Schäuble vzteká, jak chce. Na jakou stranu se přikloní Varoufakis, těžko v této fázi říci. Je-li ovšem zastáncem J. M. Keynese a dokonce - jak tvrdí s výhradami, „je marxista“, měl by se přiklánět k modelu bipolárního světa. V tom případě je řešení nasnadě. Nechme se překvapit. O tzv. „líné Řeky“ tu ale opravdu nejde.