Svátek práce věren svému původu byl i letošní rok ve znamení politických vystoupení.

Kupředu zpátky po modročervené

Otázkou je, proč slaví Svátek práce taková ODS, která se tentokrát s TOP09 dělila o pražský Petřín. Vždyť ODS by nejraději takový svátek zrušila, jak se můžete přesvědčit ZDE, o asociální TOP09 nemluvě. Možná stojí za připomenutí, že tento svátek vznikl v USA díky stávkám a demonstracím na podporu 8hodinové pracovní doby. Již z toho je jasné, že dnešní konzervativci i liberálové nemohou s něčím takovým souhlasit. Konzervativci by totiž nejraději drželi stav, kdy o délce pracovní doby rozhodoval výhradně pán velkomožný, či jiný zaměstnavatel. Liberálové by zase rádi zavedli místo svazující a omezující doby 8 hodinové, dobu naprosto liberální, plně svobodnou a nejméně 25 hodinovou, kvůli krátké pauze na čtení tisku. Z obou pohledů je tedy připomenutí zavražděných pracujících v Chicagu „věcí přežitou, zbytečnou a nenutnou“.

Rudá a oranžová, jak se to rýmuje?

S takovými pohledy by jistě nesouhlasila KSČM, jejíž příznivci se sešli na Výstavišti. A také někteří členové ČSSD, kteří jdou především s dobou. Ti všichni pořádali na Střeleckém ostrově Májový jarmark. To aby bylo zcela jasně vidět, že jsou stranou mírného pokroku v mezích zákona tržního. Ale pokroku velmi, opravdu velmi mírného. Partajní socani jedou s dobou a rádi se vezou, nejraději zadarmo. Včera byli sice proti, ale vlak dějin se otočil, a tak jsou zákonitě pro První máj, jde o volební hlasy. Byly doby, kdy nechtěli zbrojit (alespoň někteří), dnes jsou u vesla jednoznačně pro.

Není tedy divu, že „antiradarové“ uskupení „Ne základnám“ raději sdílelo prostor na Výstavišti s komunisty, než Střelecký ostrov s jarmarečnými sociálními demokraty. Ale připomeňme, že socani si vtipně vytunelovali vlastní stranickou kasu, takže jsou o 300 miliónů chudší. Tak se nám, normálním sockám ve vytunelovaném Česku, začali zase trochu podobat.

Vlastenci vpřed!

Naproti tomu Konvička se svými 400 soukmenovci vsadil na pochod Prahou, aby Pražany ujistil, že „Čechy patří Čechům“ a „Izraeli sláva“! Alespoň víme, že vedle lobby proamerické a proruské tu máme i vlivnou a nadějnou lobby proizraelskou. Jak může takové množství činovníků, čili agentů, jedna malá apolitická země utáhnout, to je mi pravdu záhadou. Hlavně, že je (zatím) neplatím ze svého přímo, ale pouze nepřímo.

První máj, to je dnešní Evropa v malém. Sama se rozpadá, ale do alegorického průvodu marných řečí a transparentů si přibere Turecko a Ukrajinu. O konci takového průvodu, pochodujícího pod našimi geniálními EU-vůdci směrem do jednosměrky, nemůže být pochyb. Nastane velké dělení malých státních zbytků vydávané korporátními presstituty za slavné osvobození. Budou-li vepřové EU-hody bez jaderných výbuchů a bez nervového plynu sarinu jako v Sýrii, to bude krásné.

Přibudou pomníky, vyznamenání a jiné cetky, k tomu navrch hřbitovy, mrzáci a politické a korporátní trafiky za miliardy. Z televizního vysílání na čas vymizí úžasné souboje, kterak nejlépe uvařit vepřové koleno a nahradí jej pořady o správném vyvěšování vlajek kombinované s povinnými pětiminutovkami nenávisti. „Čechy Čechům“ a „Izraeli sláva“ už nebudou volat jen Konvičkovi soukmenovci, ale celý národ. Pokud ovšem nezvítězí někdo jiný. To však není příliš důležité.

Podstatné je, že se bude zabíjet a že budou ty korporátní militaristické hody. Pro „Čechy Čechům“, pro Izrael, za vlast a národ, za vlajku, demokracii a za mnoho jiných dobrých věcí přece stojí za to, zabít člověka. A čím více a čím větší jsou ty dobré věci, tím více lidí může a musí být zabito, aby se to vyplatilo a stálo to za to. Pro takové dobré ideály musela být rozbita Jugoslávie i Ukrajina. Vlci mezi lidmi musejí totiž z něčeho žít, ale nejsou schopni pozřít něco tak velkého, a tak urvou, co se dá. Trhají státy, národy i jednotlivé lidi na kusy.

Oděsa 2014 – Praha 2016

Takové drama můžeme vidět nejen v románech a vymyšlených filmech, ale bohužel i ve filmech dokumentárních. O jednom takovém hovořil na demonstraci, připomínající události v Oděse před dvěma lety, u sochy Tomáše Garrigue Masaryka na Hradčanském náměstí, německý režisér Ulrich Heyden. Natočil před necelými dvěma lety dokumentární film „Lauffeuer“, (k vidění s anglickými, ruskými či řeckými titulky ZDE), pojednávající o tragických událostech v Oděse 2.května 2014, které skončily smrtí 48 lidí. Pana Ulricha Heydena jsme měli tu čest poznat osobně díky tomu, že cestoval k dvouletému výročí událostí na Ukrajinu. Ale byl mu odmítnut vstup, přestože jako německý občan teoreticky vízum nepotřebuje. Ocitl se na jakémsi seznamu, z něhož vyplývá, že nejméně po dobu 5let na Ukrajinu nesmí.

Místo zakázaného pobytu na Ukrajině zvolil tedy zatím svobodnější a bezpečnější Prahu. Nu což, hlavně, že budou mít Ukrajinci v rámci bezvízového styku, navzdory holandskému referendu, volný přístup do celé EU. Vraždy z politických důvodů, tolik rozšířené v dnešní Ukrajině, o nichž Česká televize na rozdíl od dalších účastníků demonstrace vytrvale mlčí, je přesně to, co nám tu ještě chybělo.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!