Máme doma dvě kočky. Ač jsou příbuzensky spřízněni, mají stejného otce, povahy jsou rozdílné. Kocour je vždy první u jídla, navíc krade sestře z misky, vyhání jí z pelíšku a vůbec neposlouchá, co mu kdo sděluje. Zcela ignoruje pokyny pána i paní domu, budí je nejčastěji ve 3.00 ráno, neb se nudí a jak jinak – má hlad. Také občas něco schválně shodí ze stolu a dělá jakoby nic. Naproti tomu kocourova sestra je nejhodnější stvoření, jaké jsem viděl. Ve všem ustoupí, mazlí se, jen když je to vhod, rozhodně nekrade a už vůbec nebudí spící lidi. Skutečná princezna. I když bráchovi skoro všechno dovolí, paní domu je ona. Jednou za rok zaprská a když kocour včas neporozumí, dostane takovou, že si to bude pamatovat celý rok. Když se děje něco neobvyklého, kocour je první pod skříní, madam se jde nonšalantně podívat, oč tu běží.

Kočka - krása bez morálky

Nádherné jsou ovšem obě a obě milujeme takové, jaké jsou. Kočky by mohly být vrcholem stvoření. Jejich pohyby a jejich chování jsou vzorem elegance. Loví sice ptáky a myši, ale to se nedá nic dělat, nemohou si pomoci. Jsou to prostě kočky. Nejde tu o obživu, ale o nějaký DNA program nebo tak něco. Kočky si prostě rády hrají a loví. Ber, nebo nech být. Já to beru.

Človek - morálka bez krásy

A co lidé? Proč je nevidím jako ty kočky? Smířit se s tím, jací jsou. Někdo trochu kočka, jiný tak trochu myš. Člověk byl prostě tak udělán jako ta kočka. Stvořitelem, nebo jen tak. Někdo je jako ten náš kocour, jiný jako kočka. Nemohou si pomoci. Nebo mohou, ale jen do určité míry. Ať už za to může Stvořitel nebo náhodný shluk atomů a molekul, jsou jací jsou a těžko je soudit. Věru opatrný bych měl být ve svých soudech, leč nedaří se mi to. Navíc, jak se zdá, lidský zvěřinec periodicky onemocní nějakou virovou nákazou, jež svými účinky předčí i nebezpečnou vzteklinu. Na vrcholu svého pokroku, své evoluce je už pár desítek let. Vlastně už jsme za zenitem. Už tu přesluhujeme. Dříve nebo později nerozumné zvíře pyšně samozvané „homo sapiens“, tedy „člověkem rozumným“ vyhubí nejen sebe, ale i život koček. Těch bude tedy škoda.

Nemůžeme si ovšem stěžovat na osud, evoluci nebo Boha. Zbrojení podporujeme, armádu živíme, války vedeme, největší současné světové zločince máme za spojence. Naše „elity“ nevolají po odzbrojení, ale po ozbrojení. 80 milard ročně na destrukci je jim málo. Nemohu tedy najít přirovnání ve zvířecí říši. Myši jsou chytřejší, hyeny statečnější. Říká se sice, že „člověk člověku vlkem,“ ale kéž by tomu tak bylo. Bohužel je tomu tak, že člověk člověku je člověkem.

A proč úvaha vánoční? Před zhruba dvěma tisíci lety se údajně narodil Ježíš Kristus, který přinesl moudrost pro člověka v zatím nejryzejší podobě. Moudrost, které dorazila i k nám, do kotliny české před nějakými tisíci lety. A jaký jsme udělali od té doby pokrok? Jak dalekou cestu jsem s tímto Ježíšem, jehož narození si právě připomínáme, urazili? Velmi krátkou. Cestu jsme od té doby zasypali svinstvem, na každý zapsaný výrok moudrosti jsme navršili tunu blábolů. Z jeho Slova zbyl kapr na talíři a stromeček v pokoji.

Na místo Ježíšova Otce jsme postavili HDP. Místo Ježíšovy lásky k nepřátelům pěstujeme koalici lupičů rozvracející celé státy a národy. Místo toho, abychom ostatním dělali to, co bychom chtěli, aby oni činili nám, násilím činíme to, čeho se přímo děsíme. Násilí oplácíme násilím a nenásilí oplácíme také násilím. Armagedon je tedy nevyhnutelný jako je nevyhnutelná lidská pýcha. Začít má někde na Blízkém východě. To tedy dnes jednoho nemůže překvapit. V těch místech se nachází jedno z nejodpornějších uspořádání panování člověka nad člověkem, naší vládou vychvalovaná a obhajovaná „izraelská demokracie“. Proto bude jenom spravedlivé, když jezdci apokalypsy dorazí z Izraele vzápětí i k nám do Čech. Jak se říká „spolu chyceni, spolu oběšeni“.

Veselé vánoce.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!