Ultimativní požadavek A. Merkelové vůči členským zemím EU na úplné odevzdání jejich suverenity Bruselu (5.díl)

Předchozí část najdete ZDE

Část V.

Navazuji tímto na předchozí části této série, abych mohl blíže informovat čtenáře o ultimativním požadavku A. Merkelové vůči členských zemím EU na úplné předání jejich suverenity Bruselu, tentokrát s upozorněním na protiprávnost takového kroku bez souhlasu občanů a na nezákonnost případnéhorozhodnutí národního parlamentu o nadřazení nadstátní tvorby vůle vnitrostátní tvorbě vůle. Zmíněny budou též nástroje k přesvědčování představitelů národních států k legalizaci vlastizrady zákonodárným aktem. Tato série je zpracována na podkladu článku slovenského autora Dušana Hirjaka. Výslovně přitom upozorňuji na to, že tento problém se úzce týká i České republiky a jejích občanů.

Protiprávnost předání státní suverenity bez souhlasu občanů

Když prezident Hácha podepsal tzv. berlínský akt, podle něhož mělo dojít k začlenění Čech a Moravy k Velkoněmecké říši, neměl k tomu zmocnění od našeho tehdejšího obyvatelstva a konal v rozporu nejen s vůlí našeho národa, nýbrž i v rozporu s čl. 64 a 65 tehdejší československé ústavy. Jestliže jedna strana (tehdy fašistické Německo) vnucovala své podmínky formou smlouvy straně druhé (tehdy prezidentu Háchovi), tak druhá strana nebyla a není povinna takovou smlouvu podepsat, pokud k tomu nebyla ze strany vlastního lidu předem zmocněna.

V důsledku toho nebylo možné uznat toto začlenění našich zemí na mezinárodní scéně za zákonné, odpovídající zásadám mezinárodního práva a spravedlnosti a zásadě sebeurčení národů.

K výnosu říšského kancléře o vytvoření Protektorátu Böhmen und Mähren ze 16.3.1939 se tehdy jasně vyjádřil svojí nótou ze dne 18.3.1939 Lidový komisariát zahraničních věcí SSSR, který odmítl tento akt jako akt agrese s odůvodněním, že ''„sovětské vládě není známa ústava žádného státu, která by dávala právo hlavě státu zrušit existenci státu bez souhlasu národa“.

''Obdoba této situace nastává právě nyní, jen aktéři a zčásti forma se změnili.

Jestliže tedy v současnosti A. Merkelová naléhá na naše představitele (jakož i na představitele dalších členských zemí EU), aby odevzdali svoji suverenitu (lhostejno zda najednou, jak to provedl Hitler, či postupně, jak to probíhá v současnosti a jak na předání zbytku naší suverenity naléhá dnes A. Merkelová), a to do Bruselu (namísto dříve do Berlína), znamená to v současnosti dokončení procesu likvidace našeho státu, likvidace státní moci na našem území a ve svých důsledcích i faktickou ztrátu našeho území.

Takové jednání ze strany našich představitelů by bylo jednoznačně protiprávní, neboť jde o rušení našeho státu jako takového, které je v zásadním rozporu i s naší ústavou.

V této souvislosti je nutné upozornit též na to, že samotné založení a fungování tzv. komunitárního řádu postupně omezuje vlastní právo členských zemí EU vč. ČR a současně i jejich suverenitu. Tento komunitární řád vnucovaný členským zemím pod tlakem:
a/ nabyl rysů samostatnosti;
b/ byl přijat právními řády členských zemí EU;
c/ má přednost před národním právem, vč. práva ústavního;
d/ představuje nový právní řád, jehož subjekty jsou jak členské státy EU, tak i jednotlivci;
e/ v zájmu své existence uplatnil tento komunitární řád i přímou uplatnitelnost komunitárního práva.

To vše se děje bez souhlasu národa.

Odlišnost tvorby vůle v národních státech a v EU a její zdroje

V národním státě je tvorba (vnitrostátní) vůle realizovaná v parlamentě, a to prostřednictvím zástupců zvolených občany příslušného národního státu.

Oproti tomu tvorba vůle v EU je záležitostí zástupců vlád členských zemí v EU, a to sdružených:

• v Radě Evropy, kde jejich nominace vyplývá z jejich pozice v členské zemi a
• v Evropské komisi, kdy jde o orgán nikým nevolených osob vybraných v jednotlivých členských zemích (na což často upozorňoval ve svých vystoupeních v EP např. N. Farage).

Zejména tento orgán pak přichází s agendou dodávanou ze zákulisí skutečnými vlastníky EU a tvůrci její zásadní agendy v souladu s dlouhodobým projektem globalistů.

Hlavní rozdíl tedy spočívá v tom, že EU nevznikla z evropského lidu (žádný takový nebyl a dosud ani není), nýbrž díky činnosti vedení členských zemí, která bez souhlasu svých občanů předala EU postupně část své suverenity. A za toto postoupení části suverenity svých zemí dostaly svůj podíl v orgánech EU. Jeho uplatňování v praxi je však často spíše formální či málo účinné, např. dochází k omezování počtu otázek vyžadujících jednomyslný souhlas na úkor navyšování počtu otázek, kde stačí jednoduchá většina, kterou menší státy nemohou nikdy docílit apod. Jde přitom často o otázky zcela zásadního charakteru, jako jsou otázky migrace do Evropy a rozdělování migrantů do členských zemí EU.

Zástupci členských zemí v Radě Evropy přitom ke svým rozhodnutím nedisponují obvykle plnou mocí od „svého“ lidu, zejména pak ne pro postupné předávání suverenity svých zemí EU.

Ještě horší je situace v Evropské komisi, kde nikým nevolení zástupci členských zemí mají dokonce v popisu práce hájit zájmy EU vůči členským zemím, vč. té své mateřské.

Plnou moc od občanů si přitom měli naši představitelé vyžádat již před podpisem smluv, které náš stát do této situace přivedly, a to počínaje Maastrichtskou a Lisabonskou smlouvou, což se nestalo. Je třeba jasně říci, že referendum o vstupu členských zemí (a tedy i ČR) do mezinárodní organizace za tehdejších podmínek a
souhlas občanů s odevzdáním státní suverenity (a fakticky i země a občanů) této organizaci při současné likvidaci našeho státu v dnešní době jsou dvě zcela odlišné a nesrovnatelné záležitosti.

K odevzdání státní suverenity a k likvidaci našeho státu nikdy žádné referendum pořádáno nebylo, k tomu občané naší země nikdy žádný souhlas nedali. Nedávná výzva A. Merkelové vůči členským zemím EU přitom ve své podstatě nesměřovala k ničemu jinému než k výzvě jejích představitelům, aby pokračovali v této praxi bez plné moci od obyvatel příslušných členských zemí.

Krom toho za situace, kdy právní řád EU, tj. komunitární právo vzniklo bez dispozice plnou mocí občanů členských zemí EU, lze považovat takový postup za protiprávní jednání, v jehož důsledku nelze uznat začleňování členských zemí do EU za proces zákonný a spravedlivý, neboť je vynucený na členských zemích této organizace. Představitelé jednotlivých členských zemí nemají tedy právo smluvně odevzdat prvky státní suverenity svých zemí Evropské unii. Jejich jednání ve prospěch cizí moci a tvorby nadnárodní vůle bez souhlasu a mandátu obyvatel členských zemí lze považovat za zneužití pravomoci veřejného činitele, jakkoliv se toto jednání balí do hesla „být proevropským“.

Problém odevzdávání státní suverenity se týká i národních parlamentů členských zemí, tedy i parlamentu ČR, neboť jeho úlohou je pracovat v režimu vnitrostátní vůle a nikoliv se této úlohy a povinnosti fakticky zbavovat.

Nezákonnost rozhodnutí národního parlamentu o nadřazení nadstátní tvorby vůle vnitrostátní tvorbě vůle

Státní moc národního státu je na jeho území nejvyšší a výlučná, ve vztahu k dalším státům je pak rovnoprávná. Jestliže tedy národní parlament rozhodne, že nadstátní tvorba vůle má přednost před vnitrostátní tvorbou vůle, pak tímto rozhodnutím zdiskreditoval všechny tři základní formy moci státního zřízení a umožnil postupné zbavování se státní suverenity až do její úplné ztráty přechodem země a jejích občanů pod jinou státní moc, která má možnost zformovat komunitární řád.

Takové rozhodnutí národního parlamentu lze tedy považovat za nezákonné, a to přesto, že parlament si takové vlastní rozhodnutí bez souhlasu občanů ČR vložil do naší ústavy. (Obdobně je tomu i v dalších členských zemích). Novelou naší ústavy tak sám parlament přispěl významnou měrou ke zrušení naší suverenity a k vydání naší státní moci do rukou cizí, nadnárodní moci, která se takto utváří na úkor zániku členských zemí EU, aniž měl k tomu mandát od našich občanů. Došlo tak k legalizaci vlastizrady prostřednictvím zákonodárného aktu.

Nástroje k přesvědčování představitelů národních států k legalizaci vlastizrady zákonodárným aktem

K těmto nástrojům uplatňovaným nositeli konceptuální moci patří:

1) Propaganda zakomponovaná do popisu práce mainstreamových médií, která se tak změnila ze zdrojů informací na prostředek propagandy, kdy je jim dokonce z Bruselu „doporučován způsob a směr informování občanů“. Jde tedy o prostředky na 2. a 3. prioritě obecného řízení lidské společnosti konceptuální mocí, tj.:
a) aktivní účast na přepisování dějin – (2. priorita) a
b) přepisování faktů a manipulace – (3. priorita).

Tuto metodu lze shrnout zhruba následovně:

• Chceme-li šťastný život, jedinou cestou k němu vedoucí je přidat se k Západu.
• Přidat se k Západu není jen tak. Musíme se s ním integrovat.
• Jenže patřit k Západu znamená splnit nejprve určité podmínky (integrace se tak stává jednostranným aktem). V této fázi si ještě neuvědomujeme, že naše státní moc není ze strany Západu pokládána za nezávislou, rovnoprávnou a výlučnou.
• Stali jsme se kapitalistickou zemí, a proto se musíme podřídit silnějšímu kapitálu, který je podporovatelem (či tvůrcem) globalizačních procesů ve světě. (To nám mainstreamová média nesdělí přímo, pouze vysvětlují, že globalizace je objektivní nutností).
• Šťastnou budoucnost nám může zajistit jen EU (nikoliv tedy kdokoliv či dokonce občané naší země svojí prací a vědomostmi sami), a proto členství a fungování v ní je známkou míru a prosperity. Bez EU nemůžeme uspět, kdo to nechápe, je přinejmenším nevzdělanec. Do vědomí občanů je proto každodenně vštěpován požadavek „být proevropský“. Zmanipulovaní občané a přisluhovači se proto domnívají, že „být proevropský“ znamená vybrat si lepší životní cestu i autoritu. Z toho dále mylně dovozují i svoji mentální převahu nad ostatními občany, kteří tuto manipulaci odmítají. Cítí se být něčím lepším, moudřejším. Ve skutečnosti pojem „být proevropský“ znamená nebrat ohled na vlastní stát a národ a být ve shodě s institucemi EU, která prosazuje nadnárodní vůli na úkor národní vůle členských zemí EU. A jestliže někteří občané u nás (zejména pak ti mladí indoktrinovaní ze škol a neziskovek chtějí být těmi „Evropany“, ač o nás v Evropě příliš nestojí a za rovnoprávné nás již opět nepovažují, je otázkou, čím se tito lidé stanou, až dojde k plánované přeměně EU v Evropský islámský chálifát. Ti, kteří jsou schopni vidět alespoň o kousek dále, by měli začít touto otázkou se naléhavě zabývat.
• ČR (stejně jako další členské státy) měla být členem mezinárodní organizace rovnoprávných států. Ta však v podobě EU vůbec neexistuje. Členské státy EU byly přinucené vzdát se (větší části) své suverenity ve prospěch EU jako nadnárodní organizace a musely novelizovat svůj ústavní pořádek tak, aby byla upřednostněna nadstátní tvorba vůle před vnitrostátní tvorbou vůle.
• Komunitární řád není předmětem kritiky ze strany mainstreamových propagandistických prostředků, právě naopak je setrvale vyzdvihována pouze jeho potřebnost a význam pro členské země a jednotlivce. Rozumný člověk si přitom musí položit otázku, jak je možné, že civilizace v Evropě dospěla až do stávající úrovně rozvoje bez tohoto komunitárního řádu, bez něhož se nyní údajně nemůžeme vůbec obejít. Propaganda totiž podsouvá veřejnosti každodenně to, jak je důležité, aby naše vnitrostátní právo efektivně fungovalo pod přísným dohledem komunitárního pořádku.

2) Volební systém do zákonodárného sboru, který je dalším mimořádně účinným nástrojem ovlivňování politických představitelů národních států a jejich politiky. Jde o to, že náš volební systém je zcela otevřený působení ekonomických a politických sil, které jsou ve službách nadnárodních sil, jež jsou samy ve službách nadnárodních struktur či nositelů konceptuální moci. Typickou ukázkou jsou např. právě skončené prezidentské volby na Slovensku a jejich ovlivňování ze Západu.

Dosavadní volby do parlamentu v členských zemích EU a jejich opakované výsledky

Dosud si opakovaně a neomylně volíme zástupce do parlamentu, z nichž se zformuje vládní moc a celá skupina přisluhovačů, kteří jsou všichni neochvějně věrní nadnárodní EU, jejímu nadnárodnímu právu a politice – jsou tedy „proevropsky orientovaní“. Vzhledem k tomu, že těmto zástupcům vesměs chybějí morální předpoklady a často i kvalifikace potřebné pro výkon státnických či alespoň zastupitelských funkcí, jsou tito lidé zafixováni na cizí moc a autority, od nichž za své nadbíhání a podlézání očekávají ochranu. Nejsou tedy ani tak vděční za svá místa svým voličům, jako nadnárodním subjektům, od nichž za své podlézání očekávají ochranu a podporu v dalších volbách a v některých případech i ochranu před trestněprávním postihem za spáchané činy. Tyto nadnárodní subjekty jsou si toho vědomy, a tak do doby kdy takové „naše zástupce“ potřebují, tak je podrží. Poté je odhodí jako použitý toaletní papír. Takto to funguje i v dalších zemích, pouze tato sorta lidí (někdy známá pod již frekventovaným označením „podpindosníci“) se vždy domnívá, že právě je tento osud nepostihne.

Nejde tedy zdaleka jen o to, že ten, kdo:

• se nevyznačuje silným odporem, odvahou a statečností v reakci na různé aktivity z nadnárodní úrovně, lehko podlehne různým svodům či rafinovaným praktikám;
• není dostatečně obezřetný či moudrý, aby si uvědomil, že jeho poctivost a odvaha musí mít nejsilnější oporu v občanech a v jejich zásadním rozhodnutí, dostane se rychle do vleku a pod vliv subjektů na nadnárodní úrovni (či jejich tuzemských přisluhovačů) a
• není dostatečně schopný či kdo je vydíratelný, se lehce stane objektem zájmu subjektů na nadnárodní úrovni.

Jde též o to, že dobře placená místa v našem parlamentu či na vysokých úrovních naší státní správy skýtají nejen nadstandardní příjem, nýbrž i další možnosti po stránce soukromého byznysu a financování. Získání takového místa umožňuje mimo jiné vzít si i hypotéku na dům apod., a to vcelku bez rizika neschopnosti jejího splacení apod. To se násobně týká i našich europoslanců.

Za těchto okolností tedy není velkým problémem tyto našimi občany volené zástupce ze strany nadnárodní moci zlomit či jednoduše koupit. Případné výjimky pak potvrzují pravidlo. S přihlédnutím k mezinárodním poměrům (s přihlédnutím ke zkreslenému kurzu české koruny) je to až nedůstojně snadné. Pak se ale ani nedivme tomu, jak si nás v zahraničí (ne)považují.

Pokud se nezačnou angažovat výrazně kvalifikovanější a morálně vyspělejší občané v politice, nic se na ní nezmění. Volit bude možné jen z nabízených kandidátů, kteří budou vesměs ze stejného zrna, o němž se výše zmiňuji.

Druhou součástí problému výběru našich zástupců je i model chování našich voličů. Pokud budou volit stále stejně s mainstreamem infikovanou obavou, „aby jejich hlasy nepropadly“, pak sice jejich hlasy třeba nepropadnou, avšak nepovedou k tolik žádoucím změnám v naší zemi. Tu naši občané přitom nelogicky očekávají, aniž by při volbách změnili model svého chování.

Charakteristické pro tyto „naše zástupce“ je to, že svoji podporu zásadně očekávají od nadnárodních subjektů, nikoliv od vlastních občanů, kteří je setrvale opakovaným omylem zvolili.

Proto též tito „naši zástupci“ podporují cizí zájmy na úkor těch našich národních, což se následně vymstí našim občanům bez výjimky.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 750 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!