Jaká témata k volbám do Evropského parlamentu měla být a vesměs nebyla

Témata k volbám do Evropského parlamentu se lišila skupinu od skupiny politických subjektů a voličů, a to podle jejich základního pohledu na Evropský parlament a na naši další účast v EU.

Základní rozdělení voličů vypadá takto:

1) Eurohujeři;
2) skupina nepovažující volby do EP za důležité, což platí především o části voličů, méně pak o politických subjektech;
3) skupina mající více či méně výhrady k EU, a to z různého důvodu a s různým cílem.

První skupinou se příliš zabývat nehodlám, neboť tam patří lidé, kteří automaticky převezmou a bez přemýšlení budou dále papouškovat sebevětší hloupost či nepravdu, a to v naději, že získají nějaký úřad či jinou výhodu nebo aby byli „in“ a patřili k „elitě“ či jen proto, že automaticky bez přemýšlení přebírají a osvojují si sebevětší nesmysl či lež mainstreamu. Prostě patří mezi lidi, kteří „nejsou zvyklí žhavit bednu“, jak se dříve říkávalo. Pro ně témata k volbám do EP nehrají roli, důležité je, aby jim někdo dopředu vysvětlit, že „tak to má byť a tak je to správné“. Jak vidno, od doby nadporučíka Mazurka a Černých baronů se toho zase až tolik nezměnilo.

Pro druhou skupinu nejsou témata k volbám do EP důležitá, protože:

• s EU vesměs nesouhlasí, a proto chtějí dát najevo, že ji takto budou „bojkotovat“. Nic tím nevyřeší, ničeho nedosáhnou, jen uvolní prostor eurohujerům, ale zatím se nenašel nikdo, kdo by jim to vysvětlil;
• nepovažují EP za důležitý (je od nás daleko, mají tam „jiné starosti“ apod.), aniž by vnímali to, že členské státy EU vč. ČR mají být zanedlouho pohlceny EU a že pak jiný než Evropský parlament nebude;
• někteří z nich vědí, jak omezené jsou pravomoci poslanců Evropského parlamentu, které jsou daleko menší než např. poslance v naší sněmovně (chybí především zákonodárná iniciativa poslanců, kteří tak nemohou navrhovat sami zákony ani změny k zákonům předloženým k projednání. Mohou jen zákony odsouhlasit nebo zamítnout. A k tomu potřebují při hlasování dosáhnout potřebného počtu hlasů, což nezvládnou s ohledem na počet ani naši poslanci jako celek, dokonce ani poslanci všech zemí V4 dohromady.

Neuvědomují si přitom, že veškeré zákony, vyhlášky byť sebevíce nesmyslné či nám škodlivé, které jsou „zplozeny“ v Bruselu, jsou automaticky přebírány do našeho právního řádu, jak se k tomu námi volení poslanci v naší sněmovně zavázali v představě, že svým zvolením do sněmovny jsou automaticky legitimizováni v ČR k tomu provádět jakoukoliv spoušť. Takto jsme se dopracovali až stavu, kdy cca 80 % naší legislativy bylo již převzato z Bruselu, kdy odtud přicházející zákony a vyhlášky (o čemkoliv) jsou automaticky v naší sněmovně odhlasovány. Taky jak jinak, když si to naši zástupci ve sněmovně dali bez našeho souhlasu a vědomí dokonce do ústavy? Nevědí, že za daných podmínek lze tedy v Evropském parlamentu alespoň zastavit schvalování těch největších nesmyslů jejich zamítnutím, jestliže k tomu bude dosaženo potřebného počtu hlasů všech poslanců.

S ohledem na změny v Evropě dochází i ke změně ve složení poslanců EP. Hlasy této skupiny voličů (a to nejen z ČR) budou v konečném výsledku však v EP chybět.

Třetí skupinu pak představují alternativní politické subjekty (ať již skutečné či jen domnělé) a jejich voliči. Zejména jim je určen tento článek podle jeho nadpisu v záhlaví.

Tuto skupinu je s ohledem na cíle, jejíž členové sledují, dále rozdělit na:

1. Fiat alternativu, která se tváří jako alternativa, nepřináší ale žádné koncepty vedoucí ke skutečným (a nutným) změnám, nýbrž usiluje o zakonzervování dosavadního stavu, byť pod novou fasádou. Sem patří různí příznivci „reorganizace EU“ či čekatelů na „nápravu EU“ apod., kteří nereagují (a ani nechtějí) na argumenty jiných ohledně nesmyslnosti takových očekávání. Reagovat ani nebudou, jsou to totiž svojí personální a názorovou strukturou subjekty „mírného pokroku v mezích zákona“. Neuvědomují si totiž (či odmítají brát na vědomí), že nelze dosáhnout podstatného zlepšení ani v Evropě, ani v ČR, a tedy výhry, bude-li se nadále hrát podle pravidel protistrany. Tedy EU a jejích loutkovodičů. To navozuje logickou otázku, proč se tedy vlastně ve volbách angažují a čeho vlastně chtějí dosáhnout? Jen toho, že „kdyby se něco dělo, tak oni tu jsou“? No dobře, ale k čemu?

Skutečnost je však přitom taková, že oni nejsou schopni se svými cíli a tomuto zformulovaným programem oslovit v širším záběru voliče. Oni nejsou schopni ani ochotni postavit se do čela přicházejících změn, které jsou v zahraničí na postupu dále než v ČR. To zjistí i při právě skončených volbách do EP, nebudou ale vědět proč a budou ty příčiny hledat v nedostatečném organizačním zajištění, případně v pozdním zahájení předvolební kampaně či v nedostatku peněz nebo v omezeném přístupu do sdělovacích prostředků. Zčásti mohou mít pravdu, ale nic z toho hlavní příčinou není.

2. Skutečnou alternativu, které je již jasné, že ačkoliv jsme přišli na pozvání hrát do sportovního klubu pod názvem EU fotbal, v průběhu doby se v něm přešlo na házenou a fotbal se v něm dále nehraje. Skuteční vlastníci klubu to jeho členům prostě nepovolí. A k dovršení všeho nyní klub přechází z házené na vodní pólo. Člen klubu má pak na výběr jen dvě možnosti (a dokonce nám tvrdí, že ani to ne, což není naštěstí pravdou), a to:

a) přejít na vodní pólo (ačkoliv se již nyní proslýchá, že v blízké budoucnosti to bude namísto vodního pólo již lukostřelba, ač to ještě není finální stav);
b) s některými dalšími zklamanými členy tento klub opustit a založit si vlastní fotbalový klub s demokratickými principy, kdy si budou na svých shromážděních rozhodovat členové klubu sami, a to o všem. Tedy nejen o sportovní činnosti v klubu, nýbrž i o jeho hospodaření, spolupráci mezi členy, členských příspěvcích v rozumné výši neumožňující zpětnou korupci jednotlivých členů vedením klubu, o účasti klubu v soutěži Světového poháru, o přípravě klubu, aby „na to měl“, a to po všech stránkách...

Nyní jsou ti nespokojení členové klubu EU vedením klubu EU vyzýváni k poslušnosti, aby tak prý bylo možné ochránit tradice a hodnoty klubu (jaké, když jsou každou chvíli jiné podle skrytých a postupně realizovaných záměrů skutečných vlastníků klubu, které pomáhají vědomě kvůli vlastnímu prospěchu či z hlouposti obhajovat i kapitáni mužstev členských zemí, jež se staly členy klubu).

Členové (členské země) klubu EU tak mají jasně na výběr a k rozhodnutí, zda se chtějí vrátit k fotbalu či po rychlokursu vodního póla, kde budou chodit od porážky k porážce, si rovnou běžet koupit nářadí pro lukostřelbu a příp. pak ještě do zásoby jízdní kolo. Co kdyby pak přišlo na řadu? To ale již nebudou členské země klubu EU (a tedy ani jeho členové v podobě reprezentačních týmů) existovat, to budou muset řešit hráči individuálně. Inu pokrok se nedá zastavit!

Nebo to není pokrok a odejdeme včas, abychom se těchto konců naší reprezentace a změn její orientace (teď nemám na mysli tu sexuální, ačkoliv kdoví) nemuseli dočkat?

Vývoj ve světě i kolem nás se začíná vyjasňovat. Bude totiž postupně vyúsťovat přes všechny možné peripetie a nuance do 2 základních variant:

1. Nic nedělat a (více či méně nadšeně) souhlasit s pokračováním v členství v klubu EU s tím, že dojde postupně k:
- naší islamizaci;
- pokračování v naší další kolonizaci;
- zániku našeho státu a postupně i národa a jazyka, které se rozpustí v rámci 4. říše;
- snižování životní úrovně a tím i ke snížení spotřeby v EU obecně;
- změně 4. říše na evropský islámský chálifát;
- k našemu zatažení do války s Ruskem, minimálně pak do občanských válek v Evropě;

anebo

2. Odejít spolu s dalšími zeměmi na bázi V4+ z EU a vytvořit nový byť menší spolek nezávislých států formou konfederace na křesťanských základech (a zachránit tak alespoň část křesťanské Evropy), jakož i k možnosti postavit se opět ekonomicky a politicky na vlastní nohy.

Toto si ale musí rozhodnout obyvatelé jednotlivých členských zemí EU, tedy i obyvatelé ČR, a to nikoliv na bázi jim předložených manipulativních či dokonce lživých hesel, nýbrž pravdivých informací podložených údaji a daty.

To, čím může skutečná alternativa přispět, je:

1. formulace cílů, které budou schopné oslovit široké vrstvy našich obyvatel, neboť jim budou moci přinést změny k lepšímu pro jejich život, pro jejich rodiny a jejich budoucnost, pro jejich bezpečnost a život v míru, pro zachování našeho státu jako ochránce národa, a to i v budoucnosti, pro zlepšení podmínek pro zaměstnance při rozdělování jimi vytvořeného produktu, pro jejich sociální situaci, pro zlepšení školství, zdravotní péče, pro zlepšení životních podmínek seniorů, pro zlepšení činnosti naší justice. Je přitom zřejmé, že naopak některé jiné záležitosti nelze trpět do nekonečna a že je bude nutné omezit (nadměrný odliv zisku do zahraničí, zdanění subjektů ekonomicky činných v ČR u nás doma, bez ohledu na to, zda mají papírové sídlo v daňovém ráji zavedením nostrifikačního zákona, zpětné převzetí některých podniků či odvětví pod kontrolu státu (např. vodáren či správy a těžby nerostných a surovinových zdrojů, hospodaření se strategickými zásobami, zbrojní výroby a exportu zbraní), odstranění dotací deformujících konkurenční prostředí apod.;
2. uvedení prostředků, kterými chce zformulovaných cílů dosáhnout;
3. formulace programu podle vytýčených cílů a prostředků k jejich dosažení.

V této souvislosti je na místě připomenout, že politické subjekty často formulují své programy, aniž mají předem naformulovány cíle. Buď tedy programy připravují proto, aby „nějaký program taky měly“, či podle představ svých vedení, které se často diametrálně odlišují (či odlišovat mohou) od požadavků a očekávání většiny voličů. V praxi to pak k překvapení vedení příslušné strany nefunguje.

Politické subjekty se při této činnosti často dopouštějí základních chyb, z nichž připomenu jen těchto 5 základních:

• Záměna cílů za pouhé prostředky – např. vystoupení z EU, vystoupení z NATO bez jasného uvedení dalších kroků, ty jsou autorům takového programu zřejmě nejasné, neboť je neuvádějí, a zaměňují je za pouhé prostředky, kterými chtějí něčeho dosáhnout. Neříkají ale vůbec čeho, čímž znejistí voliče, kteří se bojí nástupu anarchie, nezaměstnanosti, neschopnosti splácet vlastní hypotéku atd. Neříkají ani, proč to dělají, čím takové kroky přispějí ke zlepšení životní situace našich spoluobčanů, v čem a jak konkrétně. Přesto od nich čekají podporu, která logicky nepřichází, ani nemůže. Snaží se hlavou prorazit zeď, aniž vidí, že metr od nich jsou v té zdi dveře, jen vzít za kliku.
• Některé politické subjekty se soustředí ve svých programech jen na výsek z celkové problematiky, který je sice nezbytně nutné řešit, existují ale i další oblasti, kde je nutné zjednat nápravu. Poznávají již (konečně) nutnost odejít z EU, nikoliv ale zatím proto, aby byly schopny občanům nabídnout komplexní program změn a hodlaly ho realizovat.
• Neschopnost alternativních sil včas reagovat na snahy prounijních politických stran, které:

- vydávají podporu další „integrace“ našeho státu do EU (rozumí se odevzdání zbytku naší suverenity a definitivní likvidace ČR jako státu a našeho národa jeho rozpuštěním v nové světle hnědé rase) za náš národní zájem;
- manipulativně zaměňují či ztotožňují pojmy Evropa a Evropská unie;
- v situaci, kdy jsme podpisem Globálního kompaktu k uprchlíkům souhlasili s přeměnou a legalizací všech migrantů na uprchlíky, jsou nyní prounijní a promigrantské strany též proti nelegální migraci, čímž matou voličů a odebírají jejich část alternativních stranám. Všichni migranti jsou dnes totiž legalizováni;

• Alternativní politické subjekty ještě vesměs nepochopily nutnost provedení systémové změny, neboť dokud budou „hrát“ podle pravidel protivníka, nikdy nezvítězí. Pokud tedy nedojde ke změně myšlení a vzorce jednání našich občanů při volbách a tím k nástupu alternativních sil do parlamentu v masovém měřítku, nebude prosaditelný náš odchod z EU, dojde k našemu zavezení migranty, k cílené změně voličské struktury ve prospěch stávajícího systému, který se tak upevní atd. A zatímco alternativa škobrtá, přešlapuje na místě a tříští své síly, vedení EU spolu s eurohujery v členských zemích konkrétně a koordinovaně jednají. Která z obou stran má pak asi větší naději na úspěch?
• Bezpodmínečná a prvořadá nutnost sjednocování skutečných alternativních sil podle základních cílů a dohody o společně prosazovaném programu. Nemusím ani zmiňovat proč, stačí se podívat na kandidátní listinu pro právě proběhlé volby do EP. Představitelé jednotlivých stran a hnutí alternativy tak musí předřadit zájmy naší země a jejích občanů před zájmy další, své osobní ego nevyjímaje.

Někdo může namítnout, proč tato doporučení dávám až po volbách do EP, a nikoliv před nimi. A bude mít i pravdu. Avšak různá doporučení jsem dával již před říjnovými volbami 2017 do naší sněmovny, kdy jsem současně upozorňoval na důsledky volby, nedojde-li ke změnám v přístupu stran i ve vzorci chování voličů. Marně.

Důsledky od té doby více než pociťujeme (Marakéšská deklarace, Globální kompakt k uprchlíkům, legalizace organizované migrace k nám a její realizace, hrozba předání zbytku naší suverenity do Bruselu spojená se zánikem našeho státu atd.).

Nelze proto ani rozumně předpokládat, že ke sjednocení dojde naráz po uveřejnění tohoto článku. Takové ambice si článek nečiní, ani nemůže. Pro začátek bude postačovat, když po zopakování některých dřívějších doporučení a jejich aktuální doplnění o další tento článek zaujme alespoň část příslušníků skutečné alternativy a ti ho budou šířit a začnou podle něj postupovat v praxi.

Záměr je jasný: Začít dosahovat pronikavě lepších výsledků než dosud, což bez koordinace cílů a postupů k nim vedoucích politickými subjekty skutečné alternativy nepůjde. Na další otálení již opravdu není čas.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodno-cena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!