Pro většinu z nás není třeba Adama Curtise a jeho YouTube kanál představovat. Jeho nový dokumentární seriál Nemůžu tě dostat z hlavy s podtitulkem Emocionální historie moderního světa zkoumá mocenské struktury a jejich politické intriky, které formovaly a formují náš svět. Tato mocenská dynamika je pod Curtisovým drobnohledem a odkrývá nám, jak se mění, kamufluje a jak je používána k utváření našeho světa. Seriál je pro Curtise významným úspěchem, ale je také úspěchem veřejně financovaného projektu BBC. Tedy nejen tematikou, ale i zpracováním. Žádný komerční kanál by se podobné tématiky ani nedotkl. To, že Adam Curtis může pracovat jako filmař pro BBC, baštu britské elity, je výsledkem jeho desetiletí trvající tvrdé práce v roli průkopníka radikálního a jedinečného stylu filmového dokumentu, který kombinuje role neznámých archivních záběrů, evokující hudby a klikatých příběhů. Říká: "Nikdy jsem o sobě nepřemýšlel jako o dokumentaristovi. Jsem novinář." Jeho seriál je primárně zaměřen na konflikt mezi individuální a kolektivní autoritou, vzestup antidemokratické technokracie a naši neschopnost jednat transformačně ve stále se komplikujícím světě. Ve svém nejnovějším projektu předkládá nejen historický , ale také filozofický problém - otázku vztahu jednotlivce ke společnosti, proč cítíme nutnost řešit svojí identitu. Říká S politikou identity nemám problém. Levice ustoupila od ekonomiky v 80. letech, protože pravice se dostala k moci všude. A v reakci na to levice udělala některé mimořádné věci s politikou identity, což ve skutečnosti osvobodilo spoustu lidí. Myslím, že je to úžasný úspěch. Myslím, že moje kritika, která je podle mého názoru ve filmech jasná, spočívá v tom, že vlády ztratily kontrolu nad ekonomikou a tuto kontrolu převzaly peníze.
Vzestup uvědomování si své vlastní identity jednotlivci ukazuje nejen v USA, ale také v Rusku, Číně a Velké Británii. Z Číny přepisování historie impozantní čtvrtou manželkou předsedy Maa, Ťiang Čching, během kulturní revoluce, v Británii psychology, kteří se vrhli do hloubky „já“ a pokusili se vnutit chování subjektům omámeným a vystaveným elektrošokům. V Americe ukazuje infiltraci Černých panterů tajnými policisty, kteří podněcují a napomáhají mnohem většímu násilí, než jaké toto hnutí kdy plánovalo nebo dokázalo provést, až po smrt paternalismu v průmyslu a jeho nahrazení legislativou vypracovanou osobami se skrytými vlastními zájmy. Curtis nám ukazuje, jak jsme se dostali k místu, kde se společnost rozdělila a polarizovala, kde růst hněvu a nenávisti rozšiřuje nedůvěru nejen mezi elitami, ale v celé společnosti. V tomto prostředí roste paralýza, pocit, že nikdo neví, jak z toho uniknout. Naznačuje, proč je tak obtížné jít dál. Jak pro ty, co jsou u moci, tak pro nás ostatní. Jádrem všech jeho dílů jsou příběhy toho, co se stalo, když se přicházející věk individualismu smísil s vnitřními pocity lidí s mocí. Jak se naděje, sny a nejistoty v myslích lidí setkaly s rozpadajícími se silami staré velmoci v Británii. Od sálů plných tančící vyšší buržoazie ke zmatení a údivu přistěhovalců z reality země, o které jim bylo řečeno, že je jejich domovinou. Jejich střet s neskrývaným rasismem a opovržením. Z Ameriky ukazuje, jak byla zaseta semena americké paranoie a úrodnou půdu ze kterých rašily a vzkvétaly konspirační teorie. Příkladně atentát na JFK, aféra Watergate s nemalým vlivem pilulek valia, které se volně prodávalo jako zcela neškodné.
Ve čtvrtém díle Ale co když jsou lidé stupidní? cituje politologa Petera Maira. Podle něj myšlenka masové demokracie spočívá v tom, že lidem vyprávíte příběh o tom, kam jdete a co chcete, a oni by se pak sjednotili za vámi a poskytli vám kolektivní moc vypořádat se s nevolenými mocenskými skupinami ve společnosti a naznačenou cestou došli k vytčenému cíli. Peter Mair tvrdí, že na počátku 90. let se politika vzdala tohoto systému, tedy masové demokracie. Na počátku 90. let se stali všichni individualisté. Nechtěli vstoupit do politických stran. Lidé nechtěli být v odborech. Chtěli být autonomními jednotkami.
Tváří v tvář tomu ztratila masová demokracie svou zásadní moc, svojí kolektivní moc napadnout nevolené struktury. Mair říká, že tehdy politici prostě doslova otočili o 180 stupňů a stali se zástupci nevolených struktur. O těch předpokládali, že společnost povedou tak, aby jakž takž fungovala. Asi v tom smyslu, aby všichni jezdili autem na stejné straně. Z toho vyvozuje rozdělení viny a říká: ”Kdo je (politiky) může vinit? Je to stejně tak naše vina jako vina politků.“ Curtis tuší a ukazuje nám, že taková argumentace je naprosto pravdivá. Vidí, že pandemie COVID brutálně ukázala, že čím dále jste pryč od systému moci, tím je pravděpodobnější, že onemocníte a zemřete. Zatímco čím výše jste v hierarchii moci, tím jste bezpečnější. To ještě nebyla k dispozici data, která zpracoval David Harewood v novém dokumentu BBC. Dělá rozhovory s doktory a pacienty a uvádí jasná čísla.
V dokumentu nazvaném Proč covid zabíjí barevné lidi uvádí tabulku rozložení smrtí etnických skupin.
V Londýně samotném je 34 % obyvatel z etnických menšin a jejich pracovní zařazení vypadá takto: Zdravotnictví, doprava, pohostinství.
Doktorů v první linii ze skupiny etnických menšin pracujících ve státním zdravotnictví je 44 % procent a tvoří 63 % všech úmrtí pracovníků ve zdravotnictví. V porovnání s počtem doktorů ve státním sektoru, jejich pravděpodobnost úmrtí je vice než devětkrát vyšší než u jejich bílých kolegů.
Více než polovina z nich má pocit, že jejich pracovní pomůcky a osobní ochrana je nedostačující. Je tedy hezké, že jsme jim zatleskali stojící v bezpečí zádveří našich domů či balkonů. Ale nedovedli jsme jim zajistit pocit bezpečí a finanční jistoty, pocit, že za nimi skutečně stojíme. Tato pandemie vrhla ostré světlo na problematiku sociálních tříd a moci, katastrofální rozdíly v sociálních podmínkách života. Vzpomeňme zde také případ výškového domu Grenfield Tower s hořlavým zateplením. Kolik lidí muselo zemřít, aby se na světlo dostala chamtivost stavebních firem a nezodpovědnost“ zastupitelů lidí“. Řidiči autobusů, přestože zajišťují chod společnosti, zemřou dříve a jistěji jenom proto, že nedostanou potřebnou zdravotní ochranu a pro svoji chudobu nemohou odmítnout pracovat. Z výzkumu jasně vyplynulo, že zařazení do sociální skupiny ovlivňuje místo, kde žijete a jehož znečištění ovlivňuje vaši celkovou schopnost vypořádat se s nemocemi. Není to nic nového. Na vzrůstající sociální nerovnost a z toho vyplývající růst nespokojenosti, nepokojů, jinými slovy zatím neuvědomělé nenávisti nás upozornili novináři a spisovatelé jako jsou Naomi Kleinová, Noam Chomsky a mnoho dalších. Jak dlouho se bankám a jednomu procentu podaří rozeštvávat lidi mezi sebou pod záminkami lidských práv, pohlavní příslušnosti a politicky korektní mluvou, teprve uvidíme. Jak dlouho bude trvat, než bankami umožňované zločiny od podpory dobyvatelských válek, praní peněz pro narkokartely, cílevědomé bourání států jakoby původců všeho zla, záleží na nás. Na nás záleží, jestli a kdy vyženeme kupčíky z chrámu, nebo si necháme vzít půdu pod nohami. Vrací se mi slova Jiřího Wolkera z doby školních lavic: Při Dunaji strmí paláce z krve mé a z mého potu... Nové paláce jsou jinde, vypadají jinak, ale to, že je nevidíme, růst nenávisti nezastaví.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!