Celý projev najdete německy ZDE. Tento nejznámější židovský filosof XX. století byl jedním ze zakladatelů sionistického hnutí. Evropský nacionalismus (notabene dnešní genocidní tendence a otevřený rasismus v Izraeli) považoval za katastrofu pro sionistické hnutí. Historie mu dává za pravdu. Jeho názory na soužití s Araby praktikované dnes vedou k persekuci ortodoxních Židů v sekulárním státě Izrael.

A nyní druhá část naší politiky - protože na Evropu nesmíme myslet sami: Arabská otázka. A co je zajištění minima, které potřebujeme? Jednání s nežidovským obyvatelstvem Palestiny byla dalším logickým důsledkem Balfourovy deklarace. Pokud k tomu bohužel nedošlo předtím, musí k tomu dojít co nejdříve. Neignoruji nesmírné těžkosti; neřídím se ani heslem, že se má vyjednávat s národy, a ne se státy. Vím, jak těžké je vyjednávat s národy, které ještě nejsou ustaveny jako národy, které ještě nemají své legitimní zastoupení. Stejně jako Arabové. Přesto se mělo stát něco, co se nestalo - čímž nemyslím náhodná jednání s arabskými šejky. Jednání však mají dvě podmínky, aby byla úspěšná. Prvním předpokladem je pro celý svět viditelný plánovitý začátek velkého reálného kolonizačního výkonu, druhým je konkrétní politický a hospodářský program jako základ jednání. Zdá se mi, že obojí chybělo.

Hodina, ve které stojíme, je právě v tomto smyslu, o němž nyní mluvíme, velmi těžká hodina. Nabádá nás k poznání, k odhodlání. Nemáme však poznávat a rozhodovat se z okamžiku, nýbrž z historického vhledu a z vhledu do trvalé skutečnosti předoasijských národů, jejich snah a hnutí, jimž, kde pocházejí z čisté, pravé a spravedlivé životní vůle, náleží naše národní sympatie. Aby byla politika, kterou mám na mysli, ještě v této pozdní hodině před světem inaugurována, musí být jasněji řečeno, co si myslíme a co chceme, před celým světem. Kdo to uslyší, uslyší to; v každém případě to chceme říci tak hlasitě a tak jasně, jak jen můžeme. A nezáleží na tom, zda je slyšeno nebo ne, slovo zůstane. A proto Vám v tomto smyslu předkládám na závěr jménem skupiny, kterou zde zastupuji, Hitachdutha Hapoela Hazaoglobir u-Zeoglobir Zion, s přáním a nadějí, že je Kongres rozhodne ve stejném duchu, v nezesláblém duchu, následující shromáždění ve formě Deklarace.

V této hodině, kdy se poprvé po osmi letech odloučení shromáždili představitelé sebevědomé židovské národnosti, ať se znovu prohlásí před národy Západu a Východu, že silné jádro židovského národa je odhodláno vrátit se do své staré vlasti a vybudovat v ní nový život, založený na nezávislé práci, který má růst a trvat jako organický prvek nového lidstva. Toto rozhodnutí, potvrzené pokolením našich průkopníků svým životem a smrtí, nemůže žádná pozemská moc otřást. Každý násilný čin, spáchaný kvůli němu na nás, klade na listinu naší národní vůle krvavou pečeť.

Ale tato národní vůle není namířena proti jiné národnosti. Židovský národ, po dva tisíce let znásilněná menšina ve všech zemích, nyní, když znovu vstupuje do světových dějin jako subjekt svého osudu, odvrací se s odporem od metod vládnoucího nacionalismu, jehož byl tak dlouho obětí. Ne proto, abychom vytlačili nebo ovládli jiný národ, usilujeme o návrat do země, s níž nás pojí nepomíjející historické a duchovní vazby a jejíž půda, dnes tak řídce osídlená, zejména při intenzivním a důsledném obhospodařování, poskytuje dostatek prostoru pro nás a pro kmeny, které na ní nyní přebývají.

Náš návrat do Erez Israel, který se musí odehrávat ve formě stále rostoucí imigrace, nechce zasahovat do žádného cizího práva. Ve spravedlivém svazku s arabským národem chceme ze společného obydlí učinit hospodářsky a kulturně vzkvétající společenství, jehož rozvoj zajistí každému národnímu členu nerušený autonomní vývoj. Naše kolonizace, věnovaná jedině záchraně a obnově naší národní pospolitosti, nemá za cíl kapitalistické vykořisťování nějakého území a neslouží žádným imperialistickým účelům, jejím smyslem je tvůrčí práce svobodných lidí na společné zemi. V tomto sociálním charakteru našeho národního ideálu spočívá mocná záruka naší důvěry, že se mezi námi a pracujícím arabským národem projeví hluboká a trvalá solidarita skutečných zájmů, která musí překonat všechny protiklady vytvořené zmatky okamžiku. Z vědomí této sounáležitosti se v příslušnících obou národů vytvoří ve veřejném i osobním životě činné smýšlení vzájemné úcty a blahovůle. Teprve pak se skutečně v dějinné velikosti uskuteční opětovné setkání dvou národů.