Dvacetiletý autista Adam Lanza, kterého naučila střílet jeho vlastní matka-učitelka, popravil v pátek 14. prosince celkem 27 osob dvěma pistolemi evropské výroby v základní škole Sandy Hook v Newtownu ve státě Connecticut. Dvaceti zastřeleným dětem bylo mezi šesti až sedmi lety a byly zasaženy třemi až jedenácti střelami. Dále bylo zastřeleno sedm dospělých (mimo jiné ředitelka školy, školní psycholožka a další čtyři učitelky) a mezi nimi i Lanzova matka Nancy, na kterou byly registrovány všechny zbraně. Útočník se nakonec zastřelil.
Přes všechnu iracionalitu tohoto činu nejde o nejhorší masový útok v dějinách USA. Prozatímní rekord drží lidský dron, který v roce 2007 v univerzitním areálu ve Virgínii postřílel dvaatřicet lidí. Jako obvykle po každém útoku začne debata o zákazu nošení zbraní na veřejnosti, kterou pohotově zastaví a pak naspinuje úplně jinam mocná NRA. Sdružení pistolníků otočí každý masakr mediálně tak, aby se nošení zbraní ještě více rozšířilo. Po masakru na univerzitě se pochopitelně rozšířilo i do univerzitních poslucháren. Přece se musíme bránit, ne? Třeba se jim po současném masakru podaří konečně zařídit distribuci zbraní pro šestileté děti ve škole. Ty menší ji už neunesou, tam existuje biologická hranice, bohužel. Tolik k první iracionalitě kolem masakru.
Druhou iracionalitu přidávají média. Nevysvětlitelná tragédie je jedna věc, mediální kolotoč věc druhá. Seriózní deníky a média komentují americký obdiv ke zbraním, rozšíření japonských násilných videoher mezi mládeží a znepokojivý nárůst izolovaných jedinců, kteří nejsou integrováni do sociálních vazeb rodiny a místa. Typ osamělých střelců má psychické problémy, o které se nikdo nezajímá, sedí hodiny před monitorem počítače a navštěvuje nejroztodivnější násilné chaty a webové stránky. Tak se z něj stane inteligentní lidský dron na jedno použití. A právě zde začíná iracionalita médií, i těch odpovědných.
U těch dronů bych se zastavil nakonec. Mediální třeštění a kondolence s tučnými titulky s jmény zavražděných dětí nechaly úplně bokem americké vraždění v Pákistánu a Afghánistánu. V březnu 2006 nařídili Američané útok na vesnici Damadola ležící na hranicích s Afghánistánem. V březnu 2007 jsem k tomu napsal článek Demokracie pro roboty, ze kterého bych nyní rád citoval:
Jenže tento masakr byl teprve začátek nového typu války vedené z vojenské kanceláře. V červnu 2008 zabil dron ve vesnici Deh Bala celkem 47 lidí a mezi nimi 39 žen a dětí. Vesničané slavili svatbu a tento masakr opět prošel bez povšimnutí. Vojenský operátor někde v Texasu asi pojídal u monitoru brambůrky, popíjel kolu a tím pádem si spletl svatbu s vojenskou schůzí Al-Káidy. Nejspíš mu v příručkách napsali, že zdejší bojovníci se budou scházet v podobném stylu, jako probíhá vyřazování absolventů ve West Pointu. O mrtvých se dnes absolutně nic neví, jsou zapomenuti. Oběti žily v těch částech světa, kde lidský život nemá žádnou mediální cenu. A z hlediska vojenských operátorů dronů-mašin neměl a nemá život vesničanů v Afpaku taktéž žádnou cenu, ani toho holého života.
Logika tzv. "kolaterálních škod", která se fakticky stala oficiální vojenskou doktrínou USA, se paradoxně naplňuje kolektivními masakry, které provádějí drony v lidské podobě. Nejsou o nic méně ničiví a před jejich inteligencí a zbraněmi se Američané mohou chránit stejně marně jako afghánští nebo pákistánští rolníci před americkými drony. Článek Reálný matrix aneb permanentní válka USA analyzoval tiché kolektivní šílenství USA, které dnes média nechtějí vidět. Zato se vyžívají na šílenství individuálním. Tvrdím, že obě úchylky spolu zásadně souvisí. Lidský život má totiž všude na světě stejnou hodnotu. A pokud to někdo nechce vidět, měl by si uvědomit, že i jeho život (občana USA) má pro lidského drona se stejným občanstvím stejně nulovou hodnotu.