Stávající aktivita vedení koncernů, presentovaná zaměstnanci koncernů přes SOVAK, přesněji představenstvem SOVAKU, které kontrolují zaměstnanci koncernů (1), je přímý útok na veřejné rozpočty a na peníze občanů České republiky. Logika koncernů je prostá a pochopitelná:

  • odebíráš vodu = zaplať
  • neodebíráš vodu= zaplať
  • prší = zaplať
  • neprší = zaplať


O co jim jde? O zisky koncernů.

Silnice slouží všem občanům a příroda není kanalizační trubka

Za dešťovou vodu již dnes normálně platí podniky a podnikatelé. Výjimka stanovená zákonem se vztahuje na majitele komunikací a majitelé zahrad. Zákon stanoví: Povinnost platit za odvádění srážkových vod do kanalizace pro veřejnou potřebu se nevztahuje na plochy dálnic, silnic, místních komunikací a účelových komunikací veřejně přístupných, plochy drah celostátních a regionálních včetně pevných zařízení potřebných pro přímé zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy, zoologické zahrad a plochy nemovitosti určených k trvalému bydlení a na domácnosti.

Dlouholetý přední zaměstnanec a člen orgánů koncernu Veolie a současně předseda SOVAKU František Barák o této výjimce tvrdí: „Je jasné, že většina výjimek diskriminuje ty, kterých se netýká, tedy většinu.“

Nesmyslnost této argumentace je evidentní a tvrzení pana Baráka je nehorázné, protože opak je pravdou.

*Plochy dálnic, silnic, místních a účelových komunikací veřejně přístupných včetně pevných zařízení potřebných pro přímé zajištění bezpečnosti a plynulosti drážní dopravy slouží většině občanů České republiky.

*Voda, která naprší na zahrady, nekončí v kanalizacích a na čističkách. Nežijeme v kanalizaci, ale v přírodě. Voda se odpařuje, vodu potřebují rostliny, voda prosakuje do spodních vrstev atd.

*Část kanalizací v ČR je oddílná a dešťová voda na ČOV nepřichází

*Kanalizace, které oddílné nejsou mají pro případ velké vody přepady, které vodu odklání mimo kanalizaci a velká voda na ČOV opět nepřichází.

Důvod, proč zaměstnanci koncernů chtějí peníze za déšť od vlastníků komunikací a zahrad je zřejmý. Cena vody je už natolik vysoká, že se lidé přestávají chovat jako stádo a protestují proti neustálému zdražování. Koncerny těžko prosazují další dojení spotřebitelů. Ceny vody porostou v následujících letech jen obtížně a stejně tak zisky koncernů. Proto koncerny hledají způsob, jak stádo podojit jinak. Dojit chtějí opět veřejné rozpočty (obce či stát) a občany.

Odpovědnost za dnešní stav nesou politici a MZe

Dnešní stav v odvětví, kde chybí peníze na investice a obnovu infrastruktury a lidé přitom platí nehorázné ceny vody, jsou důsledkem jednání Ministerstva zemědělství a politiků. Jde o kombinaci vědomého nicnedělání a alibistického hlasování pro privatizaci zisků městských vodáren ze strany Ministerstva zemědělství a aktivní lobbistická činnost vybraných legislativců v rámci prosazování legislativy vyhovující koncernům. Toto jednání zajistilo koncernům během 20 let výsadní postavení ve vodárenství v České republice. Podmínky jsou nastaveny tak, že koncerny zcela kontrolují peněžní toky z vody a inkasují zisky, přičemž stát, veřejná správa a městské vodárny financují investice. Vše platí občan a často vícekrát.

Za nitky tahaly koncerny již od začátku, v letech 1993-1994, kdy byl použit princip Rozděl a panuj. Byly rozparcelovány velké státní vodárenské podniky s krajskou působností. Po roce 2000 následovalo další rozdělování. Okresní vodárny byly rozděleny na dvě společnosti. Jednu část tvoří městská infrastrukturní společnost financující investice a druhou část tvoří zahraniční provozní společnost inkasující zisky za vodné a stočné. Mezi nimi byly uzavřeny dlouholeté vazalské smlouvy, jak je trefně pojmenoval bývalý člen vedení ODS.

Parazit požírá svého hostitele

Byl realizován systém, který sám sebe požírá. V odvětví, kde scházejí peníze na investice, kde jediným zdrojem financování investic je inkaso za vodné a stočné od občanů, byl zaveden systém, který privatizoval zisky a zestátnil náklady. Instalace tohoto systému navíc znamenala stop jedinému externímu zdroji možných financí na investice, a to dotacím z EU. Financování z nájmů, jejichž výše je nastavena z hodnot historických odpisů, nezajišťuje dostatek zdrojů na prostou reprodukci a rozvoj infrastruktury v budoucnosti. Peníze vybrané od občanů za vodné a stočné krmí místo investic nenasytnost ziskuchtivých koncernů. Cena vody v ČR při tomto systému často předehnala ceny v západní Evropě, a to není doinvestováno.

Sliby úspor a sliby nízkého růstu cen vody zde již byly

Jediné co zajímá koncerny je zisk a pokud se zpoplatní déšť tak, jak navrhují, potečou peníze ze státní kasy, ale také od vlastníků pozemků a zahrad především na účty koncernů. Stejnou rétoriku jakou použily koncerny před uzavíráním vazalských smluv s městy, používají nyní při zdůvodňování návrhu zpoplatnit déšť. Ušetříme, slevíme, cena vody poroste jen o inflaci. Věřit se jim nedá.

Co bude dál?

Cena vody v ČR neroste, protože prší nebo neprší. Cena vody roste, protože velká část peněz vybraných od spotřebitelů za vodné a stočné teče na účty koncernů, mimo vodárenské odvětví a mimo Českou republiku.

Stát a především Ministerstvo zemědělství, pod které spadá správa vodárenského odvětví v posledních 20 letech ukázalo, že s koncerny „umí najít společnou řeč“. Stejně tak, umí s koncerny najít společnou řeč řada politiků na komunální či parlamentní úrovni, kde působí jako „Trojské koně“. Bez kooperace mezi koncerny, politiky a Mze by koncerny nikdy nemohly ovládnout peněžní toky a zisky z vodného a stočného ve vodárenském odvětví. V případě, že se něco zásadního nezmění, je jen otázkou času, kdy koncerny vysají další peníze z veřejných rozpočtů. Tentokrát se o to pokoušejí přes zpoplatnění deště, příště třeba zpoplatněním toho, že neprší.

Návrh, jak snížit cenu vody a zajistit zdroje na investice

Pokud skutečně chtějí koncerny zrušit diskriminaci a chtějí občanům České republiky zajistit snížení ceny vody, nechť začnou zisky z vodného a stočného rozdělovat mezi vlastníky infrastruktury do veřejných rozpočtů. Jsou to peníze vybrané za vodu, měly by sloužit k financování rozvoje vodárenského odvětví. Nechť koncerny ukončí často nemravné vazalské smlouvy a začnou se chovat jako strategický investor typu Volkswagen, kdy budou financovat investice do infrastruktury, budou společně s veřejnou správou řídit vodárny a budou zisky dělit mezi sebe a veřejnou správu v poměru objemu financovaných investic. Poté se z parazita může stát skutečný partner, který to myslí z vodárenským odvětvím a s občany dobře. Do té doby nelze o nějakém partnerství vůbec hovořit.

(1) Resp. členem představenstva jedné ze společnosti koncernu Veolia, Ing. Františkem Barákem. https://or.justice.cz/ias/ui/vypis-vypis?subjektId=isor%3a600001384&typ=actual&klic=gg39tp

SOVAK není třeba hanět, je jen třeba vědět, kdo SOVAK kontroluje, stejně jako většinu prodejců vody v České republice – zahraniční nadnárodní koncerny.