Hlavní témata: smrt Boha, vůle k moci, nadčlověk a současný nihilismus, tedy popírání sil života pod záminkou morálky a pravdy.
Giorgio Colli: „Kdo interpretuje Nietzscheho z vytržených citátů, podvádí. V dolech tohoto myslitele se dají najít všechny možné kovy. Nietzsche řekl všechno, a také opak všeho.“
Kurt Tucholsky: „Řekni mi, co potřebuješ a já ti pro to obstarám citát z Nietzscheho".
Nietzsche o své knize Tak pravil Zarathuštra: „Dal jsem lidstvu největší dar, kterého se mu podnes dostalo. Tato kniha, jejíž hlas jde přes tisíciletí, není pouze nejvyšší ze všech knih, pravá a vlastní kniha vzduchu velehor - celá věc člověk leží v nesmírné dálce pod ní - je také nejhlubší z knih.“ (Papini se o ní vyjádřil: Ožralecké krkání!)
Pojem Boha je pojem životu protichůdný, v něm je strašlivě sjednoceno všechno škodlivé, otravné, utrhačné, všechno nepřátelství k životu až na smrt. Pojem „onoho světa“, „pravého světa“ byl vynalezen, aby znehodnotil tento jediný svět jež existuje, aby nezůstal cíl, ani rozumný důvod, ani úkol pro naši pozemskou realitu. Pojem hřích má mást instinkty a činí nedůvěru k instinktům druhou přirozeností. Sebezničení = znak všech hodnot. Pojem dobrého člověka straní všemu slabému, chorému, nezdařenému, všemu, co samo sebou trpí, všemu, co má zahynout, kříží zákon selekce, dělá ideál z odporu proti člověku hrdému a zdařilému, proti přisvědčujícímu, proti člověku budoucnosti jistému a budoucnosti zaručujícímu, jež je odtud zván „zlým“. A tomu všemu se věřilo! Ecraser ľ infame! (Rozdrťte ničemnici!)
Křesťanská morálka byla dosud Kirké všech myslitelů - hanobení světa! Protipřirozenost sama jako morálka! požívala největších poct a zavěsila se v podobě zákona, kategorického imperativu, nad lidstvem. Tak hrubě se mýlit a to nikoliv jedinec, nikoliv národ, nýbrž lidstvo, že se učilo opovrhovat nejpřednějšími instinkty života, že byla vylhána jakási duše, jakýsi duch, aby bylo zhanobeno tělo, že se učí cítit něco nečistého v předpokladu života - v pohlavnosti, že se hledá princip zla v přísném sobectví, nejnutnější to podmínce všeho prospívání - tyto dekadentní hodnoty byly vštěpovány jakožto hodnoty nejvyšší. Morálka odsobečtění, toť morálka úpadková par excelence, prozrazuje vůli k zániku, v podstatě popírá život.
Definice morálky: Morálka, toť idiosynkrazie dekadentů a skrytý úmysl pomstít se na životě - a to s úspěchem.
Objevení křesťanské morálky jest událost, jíž není rovno, skutečná katastrofa. Kdo o ní poučí, je vyšší síla, je osudem - láme dějiny lidstva na dva kusy. Žije se před ním, žije se po něm. Ve všem, čemu se dosud říkalo „pravda“ je poznána nejškodlivější, nejzákeřnější, nejpozemštější forma lži. Kdo objeví morálku, objevil bezcennost všech hodnot - ve svatořečených typech vidí nejosudovější zrůdy, osudné, protože fascinovaly.
To, o čem lidstvo dosud vážně přemýšlelo, nejsou ani reality, jsou to pouhé smyšlenky, přísněji řečeno: lži vyrostlé ze špatných instinktů, chorých, škodlivých povah, všechny pojmy jako duše, bůh, ctnost, hřích, onen svět, pravda, věčný život… a hledali v nich velikost lidské povahy, její božskost. Nejškodlivější lidé byli uznáváni za velikány, jsou mi brakem lidstva, výplodem nemoci, mstí se na životě.
Němci mají všechny veliké kulturní zločiny posledních čtyř staletí na svědomí.
Luther, tento zlý osud v podobě mnicha, obnovil církev a, což je tisíckrát horší, křesťanství, v okamžiku kdy podlehlo! Křesťanství, jemuž popření vůle k životu se stalo náboženstvím. Luther, nemožný mnich, jenž z důvodu své nemožnosti udeřil na církev a tudíž ji obnovil.
Křesťanství, revoluce, zničení otroctví, rovnost práv, filantropie, mírumilovnost, spravedlnost, pravda, vědeckost - to jsou pouhá slova, pyšné názvy nemající reálnou cenu, hodí se pouze jako klamná bojová hesla. Vše je to komediantství vymyšlené Židy.
Dále praví geniální syfilitik: Socialismus je důsledně promyšlená tyranie nejničemnějších, nejhloupějších, povrchních a závistivých. Pařížská komuna je jen lehkým zkažením žaludku v porovnání s tím, co nás očekává.
Skromný, pilný, dobročinný, zdrženlivý - takového byste chtěli vidět člověka? Ale já si ho představuji jen jako ideálního otroka, otroka budoucnosti.
Soucit je marnotratnost pocitů, je to parazit škodlivý morálnímu zdraví. Zkrocení zvířat dosahuje se ve většině případů jen něčím, co je pro zvíře škodlivé. Právě tak i mravný člověk není zlepšeným, ale jen zeslabeným člověkem. Já bojuji proti myšlence, že egoismus je škodlivý a opovrženíhodný. Zvířectví již nevzbuzuje hrůzu. Barbar a divoké zvíře se potvrzuje v každém z nás.
Nemáme nic proti těmto dobrým jehňatům, ba i my je milujeme, co může být chutnějšího než něžné jehně?
Mýtus a iluze jsou omyly, fikce, ale takové, které musíme pokládat za pravdy, neboť jsou nám užitečné - jako např. náboženství - ovšem dříve se fikcí užívalo jen nevědomky, teď je nadčlověk musí vědomě vytvářet.
Každá vyšší kultura jest vytvořena krutostí.
Vůle, jež se uskutečňuje, má již tím morální hodnotu, ta, která ztroskotává, je již proto hodna pohrdání.
Učenec je člověk nemající jiné vášně než poznávání, úctu k životu duchovnímu; oddáni jsou strašné stařeně, jež se nazývá pravdou. Intelektuálové by si měli připomenout, že jsou lidským typem nižším než je vojenský. Činnost Napoleonova jest vhodnější k získávání statků než činnost Spinozova. Učenec těží radost toliko z poznávání a přenechává ostatním praktického využití. Hodnoty poznání jsou nižší než hodnoty činu.
Slabší mají více ducha a je jich více! (Nietzsche proti Darwinovi)
Žít a být nespravedlivý, jedno jest.
Ne ve světových dějinách, ale v životě jednotlivce je plán a celistvost. Světové dějiny nemají metafyzický význam, jsou vlastně jen náhodnou konfigurací.
Víra v absolutní ztrátu hodnot, tj. ztrátu smyslu.
Rozum jest pouhý nástroj.
Vykořisťování patří k podstatě života jako organická základní funkce, to je prafakt celých dějin, buďme k sobě přece natolik čestní!
Lidstvo je prostředek, nikoliv cíl. Jde o typ. Lidstvo je pouze pokusným materiálem, obrovským přebytkem nezdařilého, hromadou trosek.
Bezpráví netkví nikdy v nestejných právech, tkví v nároku na rovná práva.
Poslední hodnoty našeho jednání nejsou o nic moudřejší než Řeka v iónských nebo italických koloniích, nebo Araba za doby Ibn Rušda.
Lid, lůza, dav, zapomněl na skromnost, přehání své potřeby, masa tyranizuje výjimečné osobnosti. Člověk nenachází ve věcech konec konců nic jiného, než to, co sám v ně uložil. Cílem lidských snah není pravda nebo užitek, ale vůle k moci. Proto jsou pokrok a vývoj od nižšího k vyššímu lživé ideje. Vesmír je chaos, v němž neexistuje žádná jednotnost a pořádek, žádná logičnost a účelnost, žádná nutnost a příčinnost. Život se nesčetněkrát opakuje ve Věčnosti, je věčným návratem, vše se znova a znova navrací zpět.
Kdo dává přednost míru proti válce, je zaměřen proti samému životu. Musíme ctít osud, který praví slabému: „Zhyň!“
Stav převahy stáda nad pasáky byl zaviněn francouzskou revolucí.
Mými předky byla polská šlechta, hle, odkud mám tak mnoho rasových instinktů v krvi.
Dělníkům dali logiku a oni se začali bouřit.
Myslím, tedy nejsem, nežiji. Jednám, tedy jsem, při jednání se projeví pravý život. Myšlenka se dnes definuje jako schopnost kombinovat prostředky k jistým účelům. Činnost intelektuální je hodna úcty tou měrou, pokud je praktická a jedině touto měrou.
Nač tedy ten zápas, bude-li prohrán a přináší-li jen utrpení? To - že byl život?, tak bych promluvil k smrti. Nuže vzhůru! Ještě jednou!
Život je výsledkem války. Každá kultura, každá uspořádaná forma soužití spočívá na válce. Vůle po moci a po síle státu je nám dána se státem a ve státně organizované společnosti se stává osudovou nutností. Všechny nejvyšší kultury vyrostly z války.
Klopýtáme o pravdy, někdy je dokonce zašlápneme, je jich příliš mnoho.
Dialektika je příznak dekadence, vizme Sókrata.
V každém porozumění je něco iracionálního, neboť sám život je takový, nemůže být vyjádřen žádnými formulkami logických postupů.
Život válečný bez účelu politického. Válka přináší morálku o sobě a má se vést bez veškeré užitkovosti. (Vyplývá z toho morálka sportu.) Uznávám za nutné, že je ve světě množství lidí, jež se nazývají vojáky a jež vidí svůj ideál v bojování, kteří mají zálibu v bitvě, nikoliv ve vítězství, nýbrž v zápase, jako lovci mají zálibu v honu, nikoliv ve zvěři. Naší úlohou je, nemáme-li ztratit existenční důvod a všechen smysl, udržovat tento vojenský ideál, povšimněte si dobře, nikoliv národnostně vojenský, ale vojensko vojenský.
V mé vlasti milujeme válku a tajně po ní toužíme. Vždycky jsme vedli válku, nikoliv abychom získávali provincie, nikoliv abychom hubili národ, nikoliv abychom urovnali konflikty zájmů. Vedeme vskutku válku pro válku, beze vší jiné ideje. Život válečný bez účelu politického. Válka přináší morálku o sobě a má se vést bez veškeré užitkovosti.
Mládež se musí vést k tělesné zdatnosti pro velikost vlasti.
Šlechta je zvyklá nebýt k ničemu, leč dát se zabít.
Historie slouží životu, slouží nehistorické síle, proto nikdy nemůže být a nemá být čistým věděním třebas jako matematika. Historie je libovůle silných jedinců. Pokud jsou v dějinách zákony, nemají tyto zákony žádné ceny a dějiny jsou rovněž bezcenné. Historie není podřízena zákonitosti, ale jen pravděpodobnosti. Jediný smysl dějin je ten, který jsme do nich vložili.
Lidstvo, bylo kdy strašnější stařeny mezi všemi strašnými stařenami?
Morální rétorika je pouze politický nástroj v rukou těch, kdo hladoví po moci. Řešení všech záhad? Tento svět je vůle k moci - a nic jiného.
Jakýmipak my můžeme být soudci? Jsme jen pozdní příchozí. Historický soud je vždy nespravedlivý, neboť při historických bilancích vychází pokaždé najevo příliš falše, surovosti, nelidskosti, absurdity a násilí. Pomněte (až budete mluvit o našich slabostech) i temné doby, jíž vy jste unikli. Dějiny nedávají za pravdu nikomu.
S nudou se i bohové potýkají marně.
Historii zajisté potřebujeme, ale potřebujeme ji jinak, než ji potřebuje zhýčkaný zahaleč v zahradě vědění, byť na naše hrubé a neutěšené potřeby a nutnosti shlížel zvysoka.
Nietzsche v roce 1881 píše esej o přínosu Židů Evropě, odmítá antisemitismus: Mezi podívané, na něž nás zve příští století, patří i rozhodnutí o osudu evropských Židů. Budou války, jakých dosud na Zemi nebylo!
Šílenství jednotlivců je vzácné, ale u skupin, stran, národů a dob bývá pravidlem.
Nic, co není psáno krví, nestojí za čtení: je to jenom větší znečištění ovzduší.
Vidím valit se potopu nihilismu.
Lid je jen oklikou přírody, aby vytvořila pár velkých lidí.
Ostrý i mírný, viník i kat,/ blízký i cizí, zápor i klad,/ bláznů i mudrců pevný hrad:/ to vše jsem já, tím se chci stát,/ holoubek, ale i prase a had.
Názor marxisty: Obraz začlenění člověka do přírody krvavých zubů a drápů a romantický kult temných pudů a iracionality, a také smysl pro pospolitost, to bylo přítomno od osvícenců. Člověk není neškodný sběratel potěšení, nýbrž je to bytost, jejíž skutečnou hnací sílu lze nalézt v temných iracionálních pudech. Nietzsche a Freud otevřeně devalvují příkazy svědomí a soucitu. Tyto údajně vyšší principy jsou svrženy z trůnu a pohlíží se na ně jako na deviantní a snad i patologické. Mravnost není nic jiného, než sledování instinktivního uspokojení pudů. Výběr nejzdatnějších, což je údajně mechanismus, který používá příroda, nemilosrdná eliminace nezdatných, bezohledné soutěžení… Co lidé opravdu chtějí, je patřit k jasně označené, vymezené a symbolicky posílené komunitě, lidé touží po tom, aby měli a znali své místo uvnitř této komunity.
Člověk je:
živočich společenský, obdařený řečí (Aristoteles),
nejchytřejší živočich (Anaxagoras),
dvounohá bytost bez peří (Platón),
bytost schopná rozumu a poznání (Cicero),
dvounohý rozumný tvor (Boethius),
prach a stín (Horatius),
pozemšťan, obraz boží, tvor boží, prach země oživený Stvořitelem, prchavý ranní opar (Bible),
průnik hmotného a duchovního (sv. Tomáš),
anděl obývající stroj (Descartes), první propuštěnec přírody (Herder),
sjednocení rozporů - blázen a mudrc (J. Paul),
tvor schopný mravního sebeurčení (Kant),
zvrhlý živočich, jehož přirozenost je však ušlechtilá (J. J. Rousseau),
bídný tvor, plavá bestie, nezvíře a nadzvíře, směřující k nadčlověčenství (Nietzsche),
zvíře, které umí lhát (Schopenhauer),
hledač boha, ten, který umí říci svým pudům ne (Scheller),
homo faber (Franklin),
manipulovatelný automat (J. B. Watson),
tvůrce i produkt společenských poměrů, ten, co vytváří svůj svět (Marx),
člověk je biologický organismus na nejvyšším stupni přirozeného vývoje živé hmoty na Zemi (marxismus leninismus),
nicota, nehotová bytost, svůj vlastní projekt, neboť není tím, čím ho učinil Tvůrce, nýbrž čím se učinil sám (Sártre),
atavistická bytost (E. Dacqué),
člověk je nic proti nekonečnu, všechno proti ničemu, střed mezi ničím a vším, je stejně neschopen vidět nic z něhož povstal, i nekonečné, v němž je pohlcen (Pascal),
člověk je ten, co se ptá, hovoří a má schopnost zpochybňování (K. Löwith),
humanoidní forma, produkt bezcílného materiálního procesu (J. Simpson),
zbloudilec evoluce, neboť s jeho mozkovým „trustem“, jak se zdá, není něco v pořádku (A. Köestler)