Reakce autora na nedávný článek V Putinově Rusku bude souzena první nevládka jako agent. Mezititulky přidala redakce.
Uvolnění a zpřísnění politického režimu v současném Rusku jdou ruku v ruce. Na jedné straně po zimních protestech na přelomu let 2011 a 2012 vyšel zákon, který velmi zjednodušil zakládání politických stran. Hned na to vznikla spousta nových stran, které by nikdy nebyly formálně uznány podle staré verze zákona. Samotné protesty, kromě jedné demonstrace ze 6. května 2012 (viz můj starší článek) probíhaly mírně, bez střetů s policií a bez zadržení, což také svědčí o praktické liberalizaci režimu.
Na druhé straně se však vláda po protestech naučila vládnout nejen podle pravidel, které prosazuje opozice, ale hraje i svoji hru. Vydává totiž zákony, podle kterých se dá odsoudit v podstatě kdokoliv, ale které formálně znějí solidně a jsou odůvodněné "zkušenostmi ze světa". Jedním z příkladů se stal zákon o neziskovkách, podle kterého se organizace se zahraničním financováním musí zaregistrovat jako „zahraniční agenti“, což dost komplikuje jejich život. V tomto případě se vláda odvolává především na obdobný americký zákon (tzv. Magnitski Bill), i když ten ruský se od něj liší v podstatných věcech.
1. Dilema normálního ruského občana
Je však nutné brát v úvahu, že samotný fakt financování ze zahraničí zpochybňuje u podstatného množství lidí činnost těchto organizací. Konzervativní publicisté zdůrazňují, že "se hraje podle toho, kdo platí muziku". Katastrofální stav velkých skupin obyvatelstva v první polovině 90. let, kdy se oficiální plat vědeckého pracovníka rovnal ceně ročního předplatného metra, nevyvolával u obránců lidských stran žádnou kritiku. Zavření konkrétního tuneláře naopak vyvolá ohromnou hysterickou reakci.
Ve svých 14 či 15 letech jsem se ptal svého otce, co si myslí o disentu. Otec, který zdaleka nebyl komunistou, ale spíše příznivcem hodnot šlechty z 19. století, odpověděl něco v tom smyslu, že bojovat proti své vládě, ať už je jakákoliv, za peníze vnějšího nepřítele (či přinejmenším rivala) není fér. Z tohoto hlediska by pro opozičníky asi bylo výhodnější, kdyby svůj provoz hradili z příspěvků fyzických osob, jako to například činí Greenpeace. I když i tato organizace je často obviňována z extrémismu, ze zaprodanosti ji dosud neobviňují.
Je také nutné vzít v úvahu, že z kulturně-psychologického hlediska jsou členové liberálních opozičních struktur opravdu "zahraniční agenti", což ani oni sami nepopírají. Většina liberálů v Rusku, jak jsem už kdysi napsal, tvrdě kritizuje nejen celou politiku ruské vlády (včetně toho, v čem je vláda vůči nim vstřícná), ale vše specificky ruské vůbec: dějiny, kulturu, mentalitu, tradice, církev atd. Teď si nemohu vzpomenout na nic, co by nekritizovali.
Tuto svoji kritiku přitom obvykle zdůvodňují odvoláním na západní model. Samotné konstatování toho, že v Americe či Evropě je něco nějak zařízeno je podle nich dostatečným důvodem pro to, aby to v Rusku bylo stejné. Věcné důvody, proč by dotyčná věc právě teď pro Rusko byla dobrá, nepovažují za nutné sdělit. To staví jejich posluchače či čtenáře před nepříjemnou volbu: Buď musí souhlasit s tím, že v Rusku je vše tak špatné, jak opozičníci říkají, a logicky by museli emigrovat. Normální člověk přece v tak hrozné zemi a v takovém prostředí, které vášnivě nenávidí, nemůže žít. Anebo musí nesouhlasit a nutně se zapojit do řad konzervativních vlastenců - i kdyby s opozici věcně v mnoha bodech souhlasili.
2. Krach liberálního projektu v Rusku
Myslím, že z psychologického hlediska měl liberální projekt v Rusku šanci začátkem 90. let. A to za předpokladu, že by po ekonomické katastrofě z počátku Jelcinovy vlády doprovázené sociálně-hodnotovou katastrofou rozpadu země rychle následovaly nějaké kladné výsledky. Ty by musely být zřejmé každému, a to ještě předtím, než vypršel původní entuziasmus pěrestrojky. Jinak řečeno, soudobý ruský patos "návratu do evropské civilizace" měl být podporován výraznými vstřícnými kroky ze strany západních zemí. To se však nestalo a "návrat do Evropy" bylo heslo, které pouze krylo velký podvod.
Jelcinův premiér Jegor Gajdar později psal o tom, že ho rozčílilo to, že západní země daly příliš málo úvěrů, které by mohly alespoň trochu zmírnit následky jeho "šokové terapie". O úvěrech příliš nemohu mluvit, nejsem ekonom. Ale když se podíváme na Řecko a další krizí postižené země, vidíme, k čemu vede velká státní zadluženost. Očekával bych však spíše výrazné příklady toho, že nás Evropa po převratu (který proběhl pod heslem "Návrat do Evropy") uznává za své - ulehčení cestování do evropských zemí, předběžné programy přijetí do NATO a EU a hlavně opakované ujišťování o tom, že Rusko je součástí Evropy. Bez toho se o nějakém návratu do Evropy nedá mluvit. A protože se právě to nestalo, sliby liberálů zůstaly viset ve vzduchu a veřejnost udělala obrat k vlasteneckým a nacionálním hodnotám.
3. Ruská vlastní cesta ke svobodám
Osobně jsem přesvědčen, že svoji zemi je nutné milovat právě teď, takovou, jaká je, ne takovou, jaká možná někdy bude, až zvítězí jakási "naše strana". Jedině tak máme motivaci bojovat o zlepšení situace v ní. Pokud však v realitě ve své vlastní zemi není nevidět nic, co si zaslouží lásku a Rusové dobře chápou, že se to jen tak nezmění, pak je skutečně rozumnější odjet do země, kterou nejsme schopni milovat už teď.
Za pěrestrojky se vyprávěl následující vtip:
"Jak zlepšit situaci v Rusku? - Vyhlásit válku Finsku a vzdát se mu na milost a nemilost."
Pokud považujeme národ jen za náhodný soubor jedinců se stejnou barvou občanského průkazu, nemáme čím oponovat tomuto vtipu. Národní nezávislost má smysl jen tehdy, když považujeme národ za nějaký kulturní celek. Jinak je skutečně nejjednodušším řešením problému "špatného státu" na osobní úrovni emigrace a na celonárodní úrovni - okupace nějakým "lepším" státem.
Před pár lety jsem měl zajímavý rozhovor s jedním hochem z Německa – historikem, který dělá v Jad Vašem - jeruzalémském muzeu holokaustu. Ptal jsem se ho, jak se Němci vypořádali se svou minulostí. Jeden zajímavý závěr z tohoto rozhovoru v kontextu daného článku je následující. V překonání traumatu ze své viny za nacismus se Němci opírali, matematicky řečeno, o invarianty své identity - o to, co bylo v Německu bezpochyby dobrého a nepodléhalo revizi, hlavně o velkou německou kulturu, vědu a filozofii. Dokonce na bankovkách, pokud se nepletu, tak desetimarkových, byl zobrazen graf Gaussovy křivky. Tato zkušenost by pro ruské opozičníky byla velmi užitečná.
4. Opičení po Západu není vlastenectví
Opozičníci měli dle mého názoru být praktičtí a napsat na svoje vlajky velkými písmeny, že "milují svatou matičku Rus více než Putin" a že "bojují za obnovu pravé ruské demokracie", třeba s odvoláním na středověkou Novgorodskou republiku, kozáckou samosprávu, či něco jiného, co by je napadlo. Nejde o dějiny, ale o psychologii. Musí přesvědčit voliče, že demokracie není v rozporu s jejich národní identitou.
Jinou vhodnou možnosti by bylo, aby národnostní identitu při vysvětlování demokracie nechali stranou. Aby o ní přestali mluvit jako o "americké" či "západní", ale mluvili o ní jen jako o nějakém užitečném vynálezu, jako je auto či počítač. Stejně tak, jako když cvičíme jógu nebo čchi-kung ne proto, že považujeme svoji kulturu za podřadnou proti té východní, ale prostě proto, že nám to vyhovuje.
5. Tragický omyl ruské liberální opozice
Ruská liberální opozice ve skutečnosti dělá to třetí a nejhorší - všemi možnými způsoby se snaží dokázat, že ruská tradice je v rozporu s demokracií. A Rusům tak předkládá smutnou volbu: Být buď demokratem, nebo vlastencem. A "niku vlastenectví" tak ponechávají Putinovi. Je ale zajímavé, že takové chování také plyne z národní mentality, konkrétně z duchovního maximalismu. Když už Rusko není Božím královstvím, tak musí být knížectvím antikrista.
Poprvé to se projevilo u starověrců v XVII. století, kteří vážně považovali za antikristy církevního reformátora cara Alexeje a jeho úředníky. Podstatná část Rusů vidí Boží království na jiném místě (liberálové) nebo v jiné době (konzervativci v minulosti, komunisti v budoucnosti). Současně popírá hodnotu toho, co je teď a zde. V tomto smyslu jsou Putinovi příznivci ti lidé, kteří jsou ochotni existovat v reálné přítomnosti a nějak si s ní poradit.
Doufám, že se situace bude postupně zlepšovat. Vidím to zejména na dopisech, které mi pravidelně chodí z jednoho webu s nabídkami, abych podepsal nějakou petici – na ochranu toulavých psů, proti propuštění jednoho profesora z univerzity, za/proti výstavbě semaforu na nějaké křižovatce, za zvýšení odpovědnosti pošty za doručení zásilky apod. To je normální činnost lidi, kteří chtějí být a mají snahu něco zlepšit právě tady a právě teď.