Debata kolem Mnichovské dohody se točí stále kolem jedné otázky, zda jsme se měli nebo neměli bránit. Téměř nikdo se nezabývá mnohem podstatnější otázkou. Jak jsme se vůbec dostali do tak obtížně řešitelné situace, kdy se mezinárodní společenství spolu s naší německou třímilionovou menšinou k našemu demokratickému státu obrátilo zády, a hledalo raději dohodu a ochranu u fašistického Německa Adolfa Hitlera? A vůbec nikdo se nezabývá otázkou, zda zkušenost 1. republiky nějak nekoresponduje se zkušeností dnešní, a zda si nezaděláváme na nějaký další státní kolaps.
1. Problematická demokracie První republiky
Po revoluci a po vyhlášení samostatnosti roku 1918 pokračovalo Česko-Slovenské národní třeštění. Poté, co jsme se cítili být v Habsburské říši druhořadými občany za Němci, situaci jsme „chytře“ obrátili a druhořadými občany jsme učinili Němce. Nacionalismus se nám líbil. Pochopitelně ten náš, český. Jaký tedy div, že Němcům a to i těm sudetským, se nacionalismus také líbil. Ovšem pro změnu ten německý. Naše (nejen) národovecké třeštění přispělo k ukončení války, rozpadu Rakouska-Uherska a vyhlášení samostatnosti mnoha států včetně toho našeho, ale trvalo příliš dlouho.
Na místě bylo federativní uspořádání, autonomie a vůbec poskytnutí svobody národnostním menšinám ve větší míře než žádaly. Oč více dominantnějším byl národ Čechů, o to více měl dbát na rovnost a bratrství s menšinami ve společném státě, a to jak ekonomickou, tak kulturní. Mentálně jsme však stále „bourali Rakousko“ a pěstovali kult prezidenta osvoboditele tatíčka Masaryka. Nestačilo to, a nová doba nás nachytala nahé a nepřipravené. Dobré řešení jsme už propásli, zbývalo špatné a ještě horší.
2. Sobectví české demokracie
Příliš mnoha občanům v novém státě naše svoboda chutnala natolik hořce, že jen aby se jí zbavili, spojili by se třeba s ďáblem.
Podobně jako roku 1918 ke zbourání Rakouska přispěl český nacionalismus, k provedení revoluce a pádu „komunismu“ roku 1989 přispěl rozšířený antikomunismus, a podobně jako jsme hloupě po roce 1918 zůstávali zamrznuti v nacionalismu, v letech po roce 1945 v antifašismu, zůstáváme do dnes zabetonováni v antikomunismu. A tak jako vždy, kdy jsme svou myslí uvízli v minulosti a doplatili na to, tak na to doplatíme také zítra.
Nepěstujeme soudržnost, nestaráme se o bídu desetitisíců bezdomovců, statisíce chudých a zruinovaných exekucemi a lichvou, další miliony žijí bez pocitu jistoty, že společnost s nimi počítá, že nám záleží na všech občanech, že tvoříme společenství lidí solidárních v nemoci, stáří a obtížného uplatnění, že nemáme stát od toho, abychom umožnili některým zvítězit, ale proto, aby nikdo nemusel prohrát. Milujeme prostě soutěže a jejich vítěze, poraženými pohrdáme nebo je přinejlepším přehlížíme. Co tedy tvoří naši českou soudržnost? Co nás spojuje? Vítězství hokejistů na některém z mezinárodních turnajů? Možná.
3. Zaděláno na fašismus
Možná to ale bude brzy málo. Ti, kteří nechodí volit, ti, kterým se dobře nedaří, protože nejsou dostatečně flexibilní, mobilní, mladí, kreativní a nemají ostré lokty, možná brzy volit půjdou. Nějaké nové Hitlery či Gottwaldy. Zatím poptávka roste mírným tempem, zato vytrvale a mnohem spolehlivěji, než naše nové, kapitalistické, středoevropské, „tygří“ HDP. Hledá se vůdce a to nejen v naší zemi. Pak budeme marně hledat většinu, která se naší demokracie zastane. Dobrá řešení jsme již zřejmě propásli a přichází doba, která před nás opět postaví jen řešení špatné - a ještě horší.