Dne 10. října tohoto roku byla na moskevském předměstí Západní Birjuljovo spáchána vražda. Vyvolala velkou společenskou odezvu a představuje typickou ukázku běžných národnostních konfliktů v Rusku. K tragické události došlo v noci, když se jeden z přistěhovalců pohádal s přítelkyní a ve vzteku šel ven, kde přepadl jinou dívku, která šla po ulici se svým přítelem. Ten ji pochopitelně bránil a dostal od útočníka ránu nožem přímo do srdce.

1. Mechanika kulturních konfliktů

Vražda a zvláště zpráva o tom, že pachatel je "neslovanského" (tj. kavkazského či středoasijského) vzhledu, vyvolala velké vášně. Den poté se obyvatelé této městské čtvrti a příznivci nacionalistických hnutí sešli na zpočátku pokojném shromáždění, které však nakonec přerostlo v pogrom. Dav rozbíjel auta, zaútočil na obchodní centrum a skladiště zeleniny, tedy místa, která považoval za hlavní místa, kde se koncentrují přistěhovalci. Policii dalo hodně práce, než uklidnila vášně, několik aktivních výtržníků bylo zatčeno. Uvězněn byl také pachatel. Ukázalo se, že se jedná o Ázerbájdžánce, který nelegálně žil v Moskvě a příležitostně si vydělával jako černý taxikář.

Tento případ zdaleka není první tohoto druhu. Největší mediální odezvu měly případy z karelského města Kondopoga (rok 2006), Astracháňské oblasti (2005), Moskvy(2010), města Pugačov v Saratovské oblasti (2013) atd. Seznam hlavních případů v ruštině najdete na Wikipedii. V roce 2007 se podobné události odehrály v Kazachstánu.

Scénář je vždy podobný. Začíná to drobnou hádkou mezi místními obyvateli a přistěhovalci z Kavkazu (často jsou to Čečenci). Příčinu občas ani nejde zjistit (kdo, koho, jak a proč urazil jako první), někdy je v místních. Například v Kondopoze konflikt začal tím, že v hospodě dva místní mladíci zmlátili přespolního - Ázerbájdžánce. V Astracháňské oblasti začal konflikt znesvěcením hrobů na místním hřbitově Čečenci, což vyvolalo protesty místních Kalmyků a následnou pomstu Čečenců. Dalším krokem je zpravidla neadekvátně krutá pomsta přistěhovalců z Kavkazu, obvykle vražda (pokud ne, případ by prostě nezískal odezvu), občas dokonce vražda úplně náhodných lidí. V Kondopoze, kdy se Čečenci přijeli mstít, byli výtržníci, kteří jednoho z nich zmlátili, už pryč. Rozzuření mstitelé začali holemi mlátit všechny, kdo byli v jejich dohledu, dva lidi přitom zabili.

Následuje laxní reakce policie doprovázená zaříkadlem, že "konflikt nemá etnický charakter", která jen rozdmýchá vášně. Dalším, konečným krokem je vzpoura místních, v nejlepším případě pokojná demonstrace se žádostí o vystěhování Kavkazanů, v horším pogrom, který nakonec nutí policisty, aby zvedli zadek ze židle a chytili pachatele, a vládu, aby začala něco plácat o migrační politice. K lynči - tedy vraždě konkrétních viníků rozvášněným davem - došlo jen v kazachstánském případě.

2. Alkohol a kulturně podmíněné násilí

Proč se takové případy pravidelně stávají a vyvolávají tak velkou odezvu v podobě demonstrací a pogromů? Myslím si, že kromě jiného jde o podstatné rozdíly v etnických stereotypech chování, které nelze přehlížet.

Především musím poznamenat, že násilí se v Rusku obecně v osobních konfliktech vyskytuje docela často. Typická ruská vražda v desetiletí po roce 1989 (o dřívějších nemohu soudit) bývá spáchána ve vzteku v opilecké rvačce mezi známými nebo příbuznými. V poslední době se k tomu přidaly rvačky mezi řidiči po dopravní nehodě nebo sporu o přednost v jízdě. Okolí, a často i pachatelé samotní, to obvykle vysvětlují jako nešťastnou náhodu, způsobenou alkoholem.

Jeden můj přítel byl kdysi žákem učiliště. Jednou ho spolužáci (hoši z úplně jiného prostředí) zmlátili. Další den se omlouvali: "Promiň, ale vůbec si nepamatujeme, proč jsme tě zmlátili - byli jsme opilí." Normálně konflikt začíná pomalu, od výměny nadávek, dlouho se vyvíjí, a často se může zastavit dříve, než dojde ke rvačce. Přítomní přátelé, ženy a příbuzní účastníků se často snaží účastníky konfliktu uklidnit a hrají tak důležitou roli výmluvy: "Kdyby mi nepřekáželi, tak bych tomu lotrovi ukázal..." Takže čest je zachráněna a zuby zůstanou na svém místě. Mimochodem, podobné chování je typické také pro Izrael, tam hádky skoro nikdy nepřerůstají do rvačky, možná kvůli akčnější polici, možná kvůli židovskému pudu sebezáchovy národa.

Rusové mají přísloví: "Nadávky na límci nevisí" (tj. nadávky jsou běžnou věcí, která se nebere vážně). Ještě vyhrocenější je to u Izraelců, i když ti žádné podobné přísloví nemají. Úplně jinak je tomu u Kavkazanů. Urážka se bere naprosto vážně a vyžaduje pomstu - čest je nade všechno. Například výraz "J.. tvoju mať!", který v ruském prostředí dávno ztratil svůj původní význam a stal se běžnou nadávkou, berou Kavkazané doslova, jako smrtelnou urážku své vlastní matky. Matka je pro ně posvátná, proto na nadávku "přiměřeně" reagují. Několik "vendet" a mnoho menších ublížení na zdraví začalo touto větou. Ilustrací budiž příběh, kdy se několik Dagestánců za tuto větu pokusilo znásilnit ženu před očima jejich spoutaného manžela a syna.

3. Kavkazský kodex cti

K tomu je třeba dodat že uznání viny a omluva je pro pravého kavkazského džigita nepřípustnou hanbou – nesmí dělat chyby, nebo je alespoň uznávat. Četl jsem následující historku: Čečenský kluk z mateřské školky zbil až do krve svého spolužáka. Učitelka ho požádala, aby se omluvil. Ten odmítl a učitelka mu řekla, že má stát v rohu místnosti, dokud se neomluví. Kluk stál několik hodin, ale neomluvil se. Nakonec přišel jeho otec a zařval na učitelku tak, že se rozbrečela.

Trochu to připomíná dobu „Tří mušketýrů“ se dvěma podstatnými rozdíly. Za prvé, na rozdíl od starých evropských šlechticů, žena zde zdaleka není nedotknutelná (viz výše). V Novosibirsku dagestánský student zmlátil svou ruskou spolužačku za nadávky po internetu. Za druhé, neexistovala a dosud neexistuje žádná tradice rytířského souboje u severokavkazských národů. Uražený Kavkazan spojuje ve své osobě vyšetřovatele, prokurátora, soudce a kata, obhájce se nepředpokládá. Pokud se rozhodne protivníka potrestat, je provedení čistě technickou otázkou.

4. Příklady iracionální msty

K tomu jenom několik příkladů. Před nočním klubem v Moskvě si student hrál s dálkově ovládaným autíčkem. Ťuknul jím do nohy jedné slečny a řekl: „Dovolíte mi vás svézt?“ Svědci z opačné strany tvrdili, že řekl „objednat“, což je urážlivé, ale ne na vraždu. Věta se nelíbila jejímu příteli, profesionálnímu mistru bojových umění z Dagestánu, který právě vycházel z klubu. Po krátké výměně replik ve smyslu: „A mně také svezeš?“ – „Tebe také“, takto uražený džigit přišel ke klidně stojícímu studentovi a jednou ranou do hlavy ho srazil na zem, následkem čehož mladík za tři dni zemřel. Vrah se zachoval relativně slušně. Dobrovolně se dostavil na policii poté, co zjistil z médií, že mladík zemřel, a dokonce se omluvil. V jednom rozhovoru pro noviny však řekl větu, dosti zajímavou v našem kontextu: „A co, měl jsem čekat až mě uhodí jako první?“ Na videozáznamu je ale vidět, že Dagestánec se přibližuje několik kroků ke klidně stojícímu studentu a pokládá ho na zem jednou ranou. To znamená, že tam nebylo žádné mušketýřské: „Braňte se, pane rytíři!“

Jeden Čečenec vyprávěl následující příběh ze svého dětství. Ve věku asi 7-8 let mu otec daroval hezkou dětskou pistoli na hraní, kterou krátce nato rozbil jeden spolužák. Když rozbrečený chlapec přiběhl k otci, ten mu dal dýku (pravou, žádnou hračku) a řekl: „Běž a už mne neotravuj se svými problémy“. Chlapec se s dýkou v ruce vrhl na nactiutrhače, povalil ho na zem a začal píchat dýkou do zad. Naštěstí byl jeho spolužák v tlustém kožichu, který mstitel nedokázal prorazit. Při tom ho chytil jeden dospělý soused a odvedl k otci. Otec ho pak doma potrestal: Ne za pokus o vraždu, ale za to, že se dal chytit.

Druhá část: Etnografické zápisky z Ruska II