Náš Ústavní soud seznal ve věci vazby Davida Ratha „extrémní porušení základních práv, zaručených Listinou lidských práv a svobod, porušení práva na spravedlivý proces“ a uznal tak oprávněnost stížnosti proti délce vazby. Své nálezy publikoval zde a následně zde. Rozhodnutí se opírá především o dvě skutečnosti. Shrňme základní fakta nálezu. ÚS nesouhlasí s Vrchním soudem tvrdícím že:
1) Obvinění ze závažného zločinu je dostatečným důvodem pro trvání vazby.
2) Obecná možnost útěku i bez konkrétních indicií je dostatečným důvodem pro trvání vazby.

1. ÚS konal v hodině naprosto dvanácté

Ústavní soud tak rozhodl jinak než při dřívějších podáních stížnosti MUDr. Ratha (bylo jich celkem 12), zejména se zřetelem na to, že „vlivem plynutí času z hlediska otázky naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu nastala změna okolností“. Ústavním soudcům (dvěma ze tří) se prostě zdá, že není tak docela jedno, zda je někdo ve vazbě jeden den nebo jeden rok, a soudy tuto vazbu zdůvodňují stále stejnou, a navíc právně pochybnou argumentací.

Co z toho plyne pro nás občany, kteří jsme zatím nebyli ve vazbě? Že se tím nebudeme zabývat a budeme mít klid. Proto nebudeme číst rozhodnutí soudů všech stupňů, natož „odlišné stanovisko předsedkyně senátu Ivany Janů“. Jenže pokud se do čtení doopravdy dáte a dlouhodobě sledujete kauzu Rath jako náš web, tak zjistíte, že tato zdůvodnění jsou útokem na logiku a na zdravý rozum. Rozhodnutí ÚS zachránilo přesně o dvanácté poslední zbytek právnosti a spravedlnosti v kauze Rath. To, co předcházelo, dosvědčovalo, že nejsme v právním státě. Když je takto jednáno s Rathem, jak je asi jednáno s těmi bezejmennými, kteří si nemohou dovolit právníky a jejichž proces nikdo nesleduje? Jak asi bezpráví v České republice může postihnout každého z nás?

2. Další politický proces na obzoru

Pokusím se tedy vrátit před chvíli, kdy jsem si přečetl dva nálezy Ústavního soudu i s „odlišným stanoviskem soudkyně Ivany Janů“. Četba mi zkazila sobotu, která začala tak pěkně. Za oknem poskakovala sýkorka; sousedovy děti nehrály nad mou hlavou fotbal. Říkal jsem si, je na čase napsat něco o Rathovi, kterak Ústavní soud mu dal v otázce vazby za pravdu. Udělal tak konečně něco, co bylo jasné každému, kdo nemá stranictvím zatemněný mozek.

Protentokrát tedy čest a sláva dvěma soudcům, kteří nestrkali hlavu do písku a shrnuli v odůvodnění nálezu žalostný stav na soudu Nejvyšším. Cosi mi původně napovídalo, abych už dále kauzu nestudoval a nezabýval se podrobnostmi. Zejména abych nečetl zdůvodnění zrušení usnesení Vrchního soudu Ústavním soudem. Byl to dobrý a moudrý hlas. Přečtení mi pokazilo náladu a stvrdilo, že situace je opravdu tak blbá, jak vypadá, ba ještě tristnější.

3. Opravdu snese papír každý soudcovský nerozum?

V nejsledovanější kauze soudní historie České republiky dávají soudci na stůl tak pitomé právní konstrukce, že je ÚS slušně prohlásil za naprosté blbosti. A na nich závisí svoboda lidí a stav spravedlnosti na českých tocích. Kdyby si stejným způsobem v práci počínal elektrikář, pro zabité zkratem by hřbitovy nestačily. Stav práva je v mnohem horším stavu než naše silnice. Rozdíl je jen v tom, že uživatelů silnic je zatím více než uživatelů věznic, a proto nás stav spravedlnosti a práva znepokojuje méně než dálnice D1.

Naše společná bezmoc je však podobná. Všichni vidíme nerovné a tedy nespravedlivé používání policie a soudů v různých kauzách, ale s Járou Cimrmanem si můžeme jen říkat: „Můžete s tím nesouhlasit, můžete se dokonce i rozčilovat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžete dělat“. O zdravém rozumu či dokonce moudrosti našich elitních právníků, soudců, policistů a politiků lze úspěšně pochybovat. Otázkou zůstává, zda absence těchto přirozených atributů člověka představuje nezbytný předpoklad pro výkon nejvyšších funkcí v České republice. Nebo zda vysoké postavení sebou nese zvýšené riziko "pracovního úrazu" či "choroby z povolání", které vedou ke stejnému výsledku jako v prvním případě. Zjednodušeně řečeno, stojí před námi ono věčné dilema typu "co bylo dřív" - blbec nebo funkce?