Média tzv. "hlavního proudu" sleduji v zájmu zachování duševní rovnováhy jen minimálně. Nicméně úplně pominout je nemohu, neboť tvoří, chtě nechtě, společný virtuální svět, v němž žijeme. Nehoráznosti v nich obsažené mě již nechávají celkem v klidu, jelikož je mi jasné, že sdělují téměř výhradně pravdu mocných, která je pořádně nemocná. Ale čas od času považuji za nutné ozvat se proti obzvláště velkým nehoráznostem.

Tak v pátečních Babišových Lidových novinách nám ukrajinistka Lenka Víchová přináší novou „pravdu“ Ukrajiny. Nemáme prý věřit, že Rusku bylo slíbeno „nerozšiřování NATO směrem na východ“. I kdyby tomu tak bylo a Ronald Reagan s Michailem Gorbačovem takovou „gentlemanskou dohodu“ uzavřeli, podle Víchové by šlo o spiknutí. Z takové argumentace vysvítá, že se už asi nemůžeme domluvit vůbec na ničem. Nazývá-li se mírová „gentlemanská dohoda“ spiknutím, pak je otázkou proti čemu. Proti válce? Gorbačov s Reaganem se prý možná dohodli na mírovém uspořádání světa, a ukrajinistka Víchová to nazývá spiknutím. Ovšem, možná, že ukrajinistka Víchová jen nerozumí významu slova „spiknutí“. Možná je vynikající ukrajinistkou, ale mnohem slabší „čechistkou“.

Tehdejší sen

Nejde jen o to, zda mírovou dohodu lze nazývat spiknutím. Jde také o to, že dohody "Gorbačov-Reagan" jsou často marginalizovány a relativizovány. K žádným dohodám prý nedošlo, a pokud ano, nejsou jednoznačné a nikde na papíře žádná dohoda o nerozšiřování NATO neexistuje. K tomu bych řekl, že já osobně jsem byl svědkem takových dohod. Takové dohody možná nejsou na papíře, zato jsou v mé paměti. Nejdříve je ovšem třeba si ujasnit, o jaké dohody jde a o co šlo koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let minulého století.

Tehdy byl svět rozdělen na dva znepřátelené bloky, a vlivem různých událostí a jednání došlo k nekrvavé demontáži jednoho z mocenských bloků. Byl ohlášen nový věk, Nový světový řád. Podle všeho, co jsem mohl tehdy vnímat jak z Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy, "návštěvy z jiného světa" amerického prezidenta George Bushe staršího, dobového tisku či televizního zpravodajství, šlo o realizaci lidského snu humanity. Mělo být navázáno na Helsinský proces, posilována mezinárodní autorita OSN i agendy lidských práv a život na Zemi měl být podřízen „Míru“ až navěky. Nikoliv jenom jako stavu bez války, ať už horké nebo studené, ale stavu, kde bude umožněno lidsky žít všem lidem. Tehdy jsme byli ujišťováni, že začíná věk milosrdenství a odpuštění. Světová politika se svými tehdy nejvlivnějšími hráči USA a Sovětským svazem měla směřovat k všeobecnému odzbrojení, jemuž také odpovídala veřejná vize Václava Havla o rozpuštění všech vojenských paktů včetně NATO.

První válka v Iráku byla první zkouškou takové světové koalice. Kuvajt byl napaden, světové společenství takové bezpráví nestrpělo a podniklo společnou akci. Tak jsme to viděli. Největší světovou autoritou se mělo stát celosvětové společenství, nikoliv nějaká velmoc se svými úzkými velmocenskými zájmy a vydírající svět atomovými zbraněmi. Slavnostně byly strhány ploty, neboť pozbývaly účelnost, nadále mělo být právo a spravedlnost prosazovány celosvětovou autoritou. Za pomoci mezinárodního soudu, policie, armády, ale i Světové banky. Velmoci se měly vzdát v zájmu světového míru své hegemonie a svou moc měly postupně odevzdávat těmto mezinárodním institucím. Právo mělo platit stejně v Damašku jako v Budapešti, protože měly začít plně fungovat mezinárodní instituce a především Rada bezpečnosti OSN.

Současná výstavba staronových plotů není jen následkem imigrantské vlny, nýbrž mnohem spíše selháním onoho světa bez hranic, kde spravedlnost a právo mělo být vahou celého mezinárodního společenství prosazováno po celém světě. Ano, také já se přiznávám k naivitě, s níž jsem v takový nový spravedlivý řád věřil. Věřil jsem americkým prezidentům Ronaldu Reaganovi stejně jako Georgi Bushovi. Věřil jsem v dohody, které uzavřeli s Michailem Gorbačovem. Ukrajinistce Víchové by mohlo stačit svědectví o těchto dohodách a Novém světovém řádu z úst Bushe staršího v projevu v americkém Kongresu.


Nemusím snad opakovat, že na rozdíl od Víchové jsem takové dohody nikdy nepovažoval za spiknutí, ale naopak ve shodě s americkým prezidentem za úsilí o osvobození člověka z moci chaosu, bezpráví, nespravedlnosti, útrap a bídy. Holt už nežijeme v roce 1990, ale ve studené válce roku 2015. A máme zapomenout na všechno, co bylo 20 let předtím, jako za Hitlera nebo za Stalina.

Dnešní realita

Sovětský svaz se skutečně vzdal uplatňování své hegemonie nejen na vzdálenější satelity včetně České republiky. Rezignoval na použití síly i proti sovětským republikám, mezi které patřily ty pobaltské či Ukrajina nyní zmítaná v občanské válce. Naproti tomu zejména Spojené státy se nijak nevzdaly prosazování svých zájmů na úkor ostatních. Světové společenství se mělo stát jen prostředkem k dosahování jejich cílů. A když to mezinárodní společenství odmítlo, jako v případě druhé války v Iráku, Spojené státy svou moc uplatnily navzdory ostatním velmocem, navzdory mínění jiných států této Země. Sehnaly si k tomu jen „koalici ochotných“, tj. koalici loutkových států, mezi nimiž ovšem nechyběla ani Česká republika. O konci této koalice si přečtěte například ZDE. Výsledkem této loutkářské strategie je rozvrat mezinárodního práva, konec autority světového společenství národů. Spojené státy si postupně podmaňují celý svět za použití všech prostředků, tedy i vojenských. Mohou šířit demokracii zbraně a velmocenské lži?

Vyřeší to smlouva?

Tento problém nevyřeší sama o sobě žádná smlouva, ani ta o "nerozšiřování" NATO na východ, ani žádná jiná vojenská činnost. Obnovení důvěry v mezinárodní instituce totiž musí něco předcházet. Nejdříve budování důvěry a až potom smlouva vyjadřující tuto důvěřu. Důvěra v mezinárodní politiku je v troskách, a to zejména postupem USA v Iráku, Afghánistánu, na Guantánamu a v Jugoslávii. Je úplně zbytečné pátrat po písemné či ústní smlouvě nejvyšších představitelů USA a SSSR. I kdybychom jí našli, a dokonce i kdyby byla ratifikována, nezmění se nic. Důvěra a úsilí o společný život jsou v troskách. Je zbytečné pátrat po manželské či zásnubní smlouvě ve chvíli, kdy se partneři k sobě chovají nepřátelsky, obviňují se z podvodů a hledají každý své spojence proti sobě.

Můžeme jen čekat na konečnou konfrontaci nebo obrat k lepšímu a omluvu velmocí za své násilné jednání. Jestliže jsme se z úst představitele Ruské federace konečně dočkali omluvy za rok 1968, právem můžeme očekávat omluvu amerických představitelů za zločiny proti lidstvu po celé zeměkouli. Vladimír Putin označil prosazování velmocenského postavení SSSR ve východní Evropě za chybu, která v konečném důsledku tyto národy postavila proti Rusku. Předpověděl, že Spojené státy na toto poznání a zkušenost teprve čekají. Věřme, že přijde brzy a „vzdání se moci“ ve prospěch „Míru“ bude stát méně krve než to sovětské.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!