Důvod k napsání článku poskytl důležitý text ministra zahraničí RF Sergeje Lavrova nazvaný Russia in Global Affairs. Presstituti v korporátkách loví bobříka zaměstnanosti tím, že každý den napíší o Rusku aspoň jednu poloviční lež nebo úplné svinstvo. Goebbelsovo heslo o tisíckrát opakované lži zavazuje a pravdu musíme dát na stůl, soudruzi v NATO zbrani. Druhá strana, která je vyděšená z válečného šílení těchto mediálních kreativců, zase hledá mesiáše - a světlo přece vychází z východu. Putin nikoliv jako agent KGB, ale jako tatíček národa se nabízí tak nějak sám od sebe. Zvlášť v Česku, které slaví zakládající den nové státnosti tím, že na prezidenta hází vejce. Tlupa angažovaných umělců pak místo prezidentské standarty, za kterou umírali naši vojáci ve válkách, vyvěsí obří trenky, a při tomto hrdinském činu se nafilmuje. A národ zkoumá vyvěšené trenky a kdo za to může. Vytunelování ideje české státnosti dostalo v posledních časech českého nerozumu vskutku klausovské rozměry. Pak ani putinovská strana u nás nemá dost zdravého rozumu k tomu, aby viděla věci v celkovém světle.

Vize ministra zahraničí Lavrova o ruské verzi NWO

Tuto vizi je třeba brát zásadně vážně, protože Rusko ji nyní uskutečňuje v různých částech světa. Klíčová je Sýrie, kde prozatím běží příměří, které organizuje legální vláda za podpory mezinárodní komunity. Toto příměří bude znamenat další válku, ale nyní již pouze proti teroristickým skupinám podporovaným Spojenými státy a wahabistickými režimy z Perského zálivu. A také politicky zpitomělou EU.

Lavrov onu zmíněnou úvahu zahajuje tam, kde končí Jelcinova a předtím Gorbačevova éra. Vykradené a ponížené Rusko, kde se už platilo dolary, se snažilo stát aspoň druhořadým členem států Evropského společenství. Skončilo to dnešní studenou válkou vyvolanou zastavením rozkrádání Ruska v režii ruských oligarchů a západních korporací. Právě proto bylo třeba zničit Libyi a Sýrii. Surovinové zdroje v Rusku vyschly a musí se tedy kupovat za světovou cenu. Lavrov nesdílí vizi ruských západních liberálů, kteří nadávají na všechno ruské a snaží se lízat paty Západu. Tuto cestu ukončil Putin, viz článek našeho ruského kolegy nazvaný Dilema ruského vlastence. Obyčejný Rus má z národní cesty zásadní prospěch, protože opět dostal podíl na bohatství státu. A darem dostal fungující národní ekonomiku, která se pomalu dává dohromady z největšího propadu výroby a HDP v ruské historii, včetně II. světové války. O tom se píše v článku Vyznání národohospodáře publikovaném na našem webu. A to nemluvím o posílení role Ruské federace doma i navenek, což ukázal světový vývoj v posledních deseti letech. Vítězství ve 2. světové válce a slavení 70 let od vítězství ukázalo, že Rusko není žádný outsider. Outsiderem se stalo EU, které odmítlo na tyto oslavy přijet.

Lavrov se zabývá tisíci lety ruské historie a ukazuje integraci Ruska do evropských vztahů, včetně zastavení náporu Mongolů a tisíciletého výročí ruského křesťanství. Zjednodušeně řečeno se diví, proč země EU jsou ochotné spolupracovat s wahábitskými Saúdy podporujícími terorismus a násilně likvidujícími křesťanství, ale nikoliv s křesťanským Ruskem, které proti tomuto islámskému terorismu úspěšně bojuje. Lavrov cituje francouzskou badatelku Hélène Carrère d'Encausse a ruského filosofa Nikolaje Berďjajeva, aby ukázal, že Rusko vybudovalo za tisíc let stejně trvalou formu imperiální státnosti, jakou měly do začátku 20. století dnešní evropské státy. Pak postupně připomíná všechna velká dělení moderní Evropy. Ta začala Vídeňským kongresem po pádu Napoleona v roce 1815, kterého se z pozice vítězné strany aktivně zúčastnil car Alexandr I. Pak samozřejmě následovala celá řada dalších jednání, z nichž tím hlavním byla Postupim v roce 1945. Teze článku je jasná. Každé vyloučení Ruska z osudu Evropy je osudové pro samotnou Evropu.

Lavrov ve svém článku otevřeně říká, že Západ po roce 1990 zvítězil. Ale místo spojení s Ruskem začal postupně tlak na válečnou konfrontaci, která má dnes rozměry studené války. Jistě k ní patří i nelegální zabrání Krymu. Ale i naši presstituti začínají pomaličku psát o tom, kdo vlastně střílel na Majdanu, za čí peníze a v čí režii. A kdo tedy dávno předtím nelegálně zabral Ukrajinu pomocí protistátního puče. Lavrov jasně říká, že skončila zlatá doba Západu, kdy ze sebe dělal rytíře humanity, který toto poslání dostal jaksi shůry. A z titulu této morální nadřazenosti bombami umravňoval zbylé země světa. Typickým příkladem tohoto přístupu je dnešní Irák, kde za sebou Západ po všech válkách zanechal asi milión mrtvých. Tomuto mýtu o morální nadřazenosti západní demokracie už věří snad jen pražská kavárna, Respekt a Britské listy. Nedělají to zadarmo, tak jim tuto ušlechtilou víru přejme.

Dědictví Henryho Kissingera

Jeho éra vládnutí a tvorby zahraniční politiky USA je charakterizována třemi velkými genocidami. Pol Pot se uchytil jako diktátor v rozvrácené Kambodži jen proto, že Kissinger nařídil masové bombardování Kambodže a Laosu systémem "všeho, co létá, na vše, co se hýbe". Toto bombardování trvalo 4,5 roku a bylo děsivé, včetně použití jedovatých chemikálií, jako je například Agent Orange. Jak známo, Spojené stáy válku ve Vietnamu prohrály. Další genocida se týkala Východního Timoru, což byla americká sféra vlivu daná invazí v letech 1974-75. O zapojení USA do genocidy prostřednictvím Kissinegerovy politiky si můžete přečíst zde. Spojené státy podporovaly invazi loutkového vojenského režimu Indonésie na ostrov Timor, který chtěl nezávislost. Zde pak proběhlo organizované vraždění obyvatel od roku 1975 až do mírových dohod z roku 1999. Viz knihu The Blood Telegram: Nixon, Kissinger, and a Forgotten Genocide (Robert D. Blackwill, 2013). Poslední masakr se týkal Bengálska během krize v jihovýchodní Asii v roce 1971, tedy během Indicko-Pákistánské války. Bavíme se o roli USA v tzv. Bangladéšské genocidě z roku 1971. Pákistánský vojenský režim podporovaný USA zde za 9 měsíců zabil možná až 3 milióny lidí. Kissinger i Nixon dobře věděli, že podporou loutkové vlády generálů v Pákistánu jasně porušili americké zákony. Kissingerovo pohrdání Indy a americkou ústavou se stalo pověstným.

Model těchto intervencí USA vedoucí ke genocidám má opakovaně stejný charakter: cynické sledování vlastních velmocenských zájmů, humanitární bombardování, rozvrácení celých států a nastolení loutkových režimů, které pak provádějí genocidní čistky. Kissinger byl slavný tím, že při sledování zájmů americké politiky jej absolutně nezajímaly tzv. "kolaterální škody". Tuto politiku dnes Spojené státy provozují v Iráku, Libyi, Sýrii a tzv. Kosovské republice. Mimochodem, již "demokratickou" Libyi pod vládou islamistů všeho druhu musí Západ jít zničit (pardon, osvobodit) už podruhé. Ropná a plynová pole, odkud berou prakticky zadarmo suroviny, už přestala být bezpečná. Rozvrácený stát trpí občanskou válkou, která fyzicky ohrožuje i k prasknutí nacpané ropné terminály. A to přece nejde, soudruzi.

Jistě, že je možné namítnout, že Kissinger dělal americkou zahraniční politiku v době mocenského zápolení supervelmocí USA-SSSR. Ale toto zápolení už dávno skončilo. Lavrov jasně řekl, že bývalé komunistické SSSR tento zápas prohrálo. Proto dělá Rusko od té doby jinou politiku. Vítězný Západ však nikoliv. A tak se ptejme, kdo chce válku v Evropě a proč. Lavrov tvrdí, že Rusko má zájem na celistvé EU a na dlouhodobé spolupráci, která by završila éru danou nástupem oligarchického kapitalismu v Rusku po 1990. Jistě, ruské jedno procento musí dbát na národní zájmy. O to se Putin postaral, na rozdíl od západního oligarchického jednoho procenta, které globálně zdivočelo. Ale jinak funguje ruský kapitalismus úplně stejně jako západní oligarchové. A má stejný model placené demokracie skrze partaje řízené oligarchy a korporacemi, zaměstnává prorežimní presstituty stejného typu, jako zde, na Západě. Jenže na rozdíl od našich žoldnéřů klávesnice se jejich výplody občas dají i číst, protože mají hlavu a patu.

Na rozdíl od téměř vybitých proletářů se spojili jednoprocentní oligarchové všech zemí docela slušně a v super drahých hotelech. A pohádkově na tom vydělali. O to méně chápu jejich neschopnost domluvit se s ruským, a dnes i čínským nejbohatším jedním procentem. O důvodech této neschopnosti až někdy příště.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!