Ať už si o Donaldu Trumpovi myslí kdo chce, co chce, jedno je jisté – je to mistr proměnlivých formulací a názorů. V případě Sýrie na konci loňského roku oznámil odsun asi dvou tisíc amerických vojáků, mezitím už stačil konečný „den D“ oddálit na nějaké čtyři měsíce, Bílý dům stihl rozmlžit i to, ujištěním, že „žádný časový harmonogram neexistuje“, v týdnu ale Trump znovu všem zamotal hlavy, kdy znovu zdůraznil odsun, protože USA Sýrii „ztratily už dávno“ a v zemi beztak není žádné „velké bohatství, jen písek a smrt“.

CNN tvrdí, že už i ono rádoby kompromisní čtyřměsíční „stahovací“ období vzešlo od Pentagonu, který by „rád udělal radost prezidentovi a zajistil, aby přitom nikdo nebyl zabit“. Jistě, Pentagon by nejraději nechal v Sýrii své vojáky déle. Nejlépe navždy.

Trump ale dokázal zájemcům zamotat hlavy ještě víc, když prohlásil, že Írán rovněž stahuje své jednotky ze Sýrie, ale přitom si „tam může dělat, co se mu zachce“. Bylo to nečekané, neboť Pentagon se neustále ohání tím, že hlavním smyslem jeho ilegálního působení v Sýrii je „boj proti Islámskému státu“, neboť bez ilegální války USA teroristé očividně být poraženi nemohou, a právě zadržování Íránu. Aby si tam naopak nedělal, co se mu „zachce“. Najednou ale do toho „šlápne“ prezident, že prý Íránu také docházejí peníze, a tak se stahuje ze Sýrie i z Jemenu, kde navíc vojensky nikdy ani nebyl. Guláš. A papričky navíc do něj přidávají Trumpovi neokonzervativní spolupracovníci – ministr zahraničí Pompeo ujišťuje v televizi, že odsun už začal, šéf národní bezpečnosti Bolton v Turecku říká, že ne, protože nejdřív musí být poražen Daeš a navrch prý Ankara musí na svůj pupek odpřísáhnout, že nechá na pokoji levicové syrskokurdské radikály z Lidových obranných sil (YPG). I to je ale změna, neboť v půli prosince se ještě Trump po telefonu s Erdoganem dohodli, že právě Turecko převezme kurdský severovýchod Sýrie… Bolton by navíc ještě rád nechal asi dvě stovky vojáků, aby na východě Sýrie blokovali dálnici mezi Damaškem, Bagdádem a Teheránem, ale to už je fakt jen legrace. Vždy je potřeba něco říci, hlavně, aby nebylo ticho.

A když po legraci – namísto reality – sahají Američané, jdou do toho i Turci. Sami se do vzdušného prostoru nad Sýrií nehrnou a Rusko jim povolení ke vstupu nedává, a tak prý pokud mají převzít kurdský severovýchod Sýrie, měly by USA jejich armádě zajistit náležitou leteckou podporu včetně náletů, a taky dopravu a logistiku. A taky by měly odzbrojit „své“ YPG. Pokud by měli Američané na takto rozsáhlé požadavky kývnout, byla by jejich vojenská přítomnost v Sýrii skokově větší než doposud, což je už v přímém rozporu s Trumpovými úmysly. Bez jakéhokoli mlžení. To už je skoro na Boltonův vyhazov.

Není pravděpodobné, že by turecká armáda vtrhla na severovýchod Sýrie bez letecké podpory, ale teoretické riziko, že zmasakruje tamní YPG do posledního muže a ženy, tu přece jen stále je. Nově jmenovaný vyslanec pro „boj proti Daeši“ James Jeffrey si proto nechal nakreslit barevně odlišenou mapu severovýchodu Sýrie, jak by si představoval budoucí „dělení moci“ v regionu mezi Turky a Kurdy. Pro ten nápad se opravdu hodí označení „Sykes-Picot na steroidech“. Potíž je snad jen v tom, že ve skutečném životě žádné hranice mezi Araby a Kurdy a dalšími etniky v Sýrii neexistují, oblasti obývají všichni společně a město od města se jen liší jejich koncentrace. Pokud by se Jeffreyho nápad zrealizoval, následovalo by jen další válčení provázené dalšími etnickými čistkami. Je příznačné, že když prý Jeffrey vyzval jednoho z kurdských velitelů, generála Mazlúma Abdího, aby ještě posečkali s rozhovory s Damaškem, než USA vymyslí nějakou uchopitelnou strategii, byl poslán do háje. Nebo do duny.

Naopak, kurdské YPG po rozhovorech v Damašku i Moskvě navrhují, že by syrské vládě předaly kontrolu nad syrskou hranicí s Tureckem, a výměnou za to chtějí na svých územích zřídit samosprávu, za kterou by se zaručilo Rusko. Jinými slovy navrhují, že složí zbraně výměnou za autonomii. Je otázkou, co si kdo pod pojmem „autonomie“ představuje, a nelze vyloučit, že kurdský požadavek je z hlediska Damašku stále ještě „příliš ambiciózní“. Pro tuto situaci je tu stále ale k mání „turecký strašák“: Nepodvolíte-li se, předhodíme vás Erdoganovi! Na jedné straně je jasné, že se situace v syrském Kurdistánu nemůže vrátit do předválečných kolejí, na straně druhé je ovšem stejně jasné, že Kurdové ani po sedmi letech války (a špatné volby spojenců) neskončili v pozici těch, kdo by si mohl klást podmínky. Koneckonců, právě definice kurdské „autonomie“ může rozhodovat o turecké ofenzívě – Ankara dává najevo, že návrat celé oblasti „do Sýrie“ ji uspokojí a válce zabrání. A tak se vyjednává dál, atmosféra je prý „pozitivní“, tvrdí Kurdové...

A co víc, zatímco z Washingtonu dál duní „spousty povyku pro nic“, Perský záliv v čele s Emiráty bere Sýrii (politicky i ekonomicky) zpět do „arabského lůna“ a pomalu i do Ligy arabských států. Smyslem není jen snížit vliv Íránu, ale i muslimsko-bratrského Turecka. A současně ukázat Spojeným státům, že jejich snahy diktovat a bránit jakékoli rekonstrukci válkou zničené Sýrie možná uposlechnou kdesi v Evropě, ale že Blízký východ se stále více emancipuje. A tamní režimy si (různě rychle) prošlapávají cestičky k tomu, aby si na vlastním území začaly vládnout samy.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!