Navštívil jsem kamaráda, je už v solidních letech, ženatý s dítětem, intelektuál je to, živí se tím, má na to papír přímo od prezidenta. U pana profesora jsem se seznámil s novými kamarády, s jedním normálním levičákem a jedním normálním anarchistou. Po příjemném večeru jsme kráčeli nasvícenou Prahou. Ovíněný anarchista bědoval, že dnes musí na nějaký státní konkurz, aby se uživil. Utěšoval jsem ho. Státní byrokrat má pevnou pracovní dobu a navíc definitivu. Pak lze anarchovat dlouhodobě o víkendu, hlavně v neděli. To je i dost lidí na ulicích, podobné akce mají mediální ohlas. Psát taky umí a web snese všechno. Anarchista z plna hrdla zavyl, kalich hořkosti v 1.47 přetekl. Nejprve zapěl jednu kostelní evangelickou píseň, aby mne vytočil. Když zjistil, že jezouš zpívá s ním, změnil strategii. Ve ztichlé ulici zahnojené kapkami deště začaly rezonovat básně Egona Bondyho v procítěném přednesu, do něhož pan anarchista vložil celou svou ztrápenou existenci. Buržoazně levicový kolega se jej snažil utišit alespoň v tramvaji, ale nesnesitelná tíha existence potřebovala symbolickou formu k vyblití. Na Karláku jsem vystoupil a slíbil mu fejeton.
Na anarchistech je hezké to, že jsou. Slušný pravičák buď podniká nebo krade, v každém případě sálá sebestřednou nudou. Může si to dovolit, tvoří základ státu. Jeho rodina je hradem duše nebo alespoň platební karty. Má své jisté, několik partají za zády včetně všech placených médií. Jeho svět se zcvrkl na to, co se někde doslechl a co pak opakuje. Trpí nevyléčitelnou idiocií. Svět je to, co vlastní a co je mu vlastní: to idion. Levičák je buď bohatý nebo chudý. Pokud platí a), pak musí vynaložit nemalé myslitelské úsilí, aby tento fakt ospravedlnil. Pokud platí b), pak musí vynaložit nemalé myslitelské úsilí, aby tento fakt uvedl na pravou míru. Logos dnešní levice stojí na myšlení, protože si o nich všichni hlupáci myslí, že jsou tiší blázni. Nevěří totiž na burzu a na cenné papíry. Pozor, neplést si levici s komunisty, ti jsou už stejně daleko jako pravice, myslí v čistých klišé. Tito tunelují, tamti třídně brojí neb už mají vystaráno. Na politickém spektru se dále vynořili neofašisté, kteří bojují za ideje rasové a jiné, které vznikly v 19. století, a úspěšně zanikly ve století následujícím. Košiláči jsou taktéž ideově založení. Klidně se jdou nechat zmlátit státními pohotovostními bouchači, třeba i při přesile deset na jednoho. Tomu říkám odvaha futrovaná idealismem. Jenže sami mají také klacek v ruce, mlátí nepřizpůsobivé všeho druhu. Patřím k nim také, proto nemám tento typ idealistů moc v lásce.
Zato anarchisté jsou milý nárůdek nápaditě oživující oficiální politickou zlodějnu. Milují nebo nenávidí. Věci, ideje a hlavně lidé jim nikdy nejsou lhostejní. Vybuzený anarchista pracoval i na zastávce. Při deklamaci Bondyho básni o hovně strhával nálepky jakési fašistické strany. Poéma prokládaná kletbami na fašouny se tak změnila v prapor revoluce, byť následované státním konkurzem na buržoazně zajištěné místo. To je na anarchistech krásné. Jsou poslední romantikové této smutné, bezduchým establišmentem vytunelované doby. Romantika se dnes v televizi a v přiblblých časopisech produkuje za prachy, ale to není ono, chybí idea. Anarchista stejně jako fašista saje z prsu ideologie. Nepotřebuje však klacek, ale báseň. Nedojme se tím, že někomu vytříská mozek z lebky. Až k smrti jej dojímá fakt, že musí do státem placené práce. Rozpor mezi tím, co je a co má být, je nesnesitelně silný, krásný, tudíž poetický. Nutně. Až zemře poslední anarchista, nastane na zemi tma až do tří hodin odpoledne. Pak přijde poslední soud.