Mám ráda posezení s kolegy. A toto byl jeden z vydařených pracovních večírků, všichni se výborně bavili. Sedělo se u jednoho dlouhého stolu, čas od času se vyměnila místa, prohodili jsme pár slov v širším okruhu. Čítankový příklad, jak následovat rady současné psychologie. Občasné pracovní mejdany prý prospívají kolektivu, což tvrdí odborníci. K umocnění nálady přispívalo i množství vypitého alkoholu. Obložené mísy s nejrůznějšími pochoutkami ležely v zorném poli a rukám na dosah. Oči by stále ještě jedly, i když žaludky již hlásily stop. Láska asi opravdu prochází žaludkem. V blaženém rozpoložení sytosti je pohled na svět růžovější, pracovní problémy se zmiňují jen okrajově, jakoby přeřeknutím. Všichni mají k sobě nějak blíže a jsou schopni mimořádné tolerance. Probírají se banality i důležité otázky všedních dnů. Poznáváme navzájem, čím kdo aktuálně žije. Vydechnutí za stresovými situacemi na pracovišti.

Na pracovní večírky nikdy nechodím včas, ale raději o něco později. Ledacos mi unikne, o spoustě věcí se dovídám až z druhé ruky. Jako v tomto případě. Na večírku chyběl Karel. Je to muž v nejlepších letech, otec dvou dospělých studujících dětí. Má se co ohánět, a tak přibral i vedlejší pracovní poměr. Jeho šetrnost je všeobecně známa. Karel patří mezi tvory společenské a rád se účastní všech společných zábav. A tentokráte chyběl.
„Co se s ním stalo?“, ptala jsem se den poté.
„Prosím tě, ten tam byl, ještě než jsi dorazila. Nabral si jídlo do kastrůlku, a zase odešel.“
Neuvěřitelné! Nejspíš to se svou spořivostí přehnal. A žhavá novinka letěla následující dny pracovištěm.
„Ty víš o tom, že Karel si byl na večírku pro jídlo...“, etc.
A byla to hotová věc. Nedalo mi to. Zeptala jsem se kamarádky s ostřížím zrakem, zda-li si něčeho všimla, vždyť tam byla celou dobu.
„Ty víš, že ho dvakrát nemusím, ale vlastně jsem to celé zavinila asi já. Ten den měl domluvený vedlejšák. Než šel na noční, tak sem zaběhnul, aby všechny pozdravil. Zvala jsem ho, ať s námi alespoň povečeří, ale spěchal. A tak jsem mu dala řízek mezi dva chleby a vrazila mu to do ruky.“
Chudák Karel. Tuší vůbec, co všechno o něm kolovalo? Nepatří k mým preferovaným, ale komu čest, tomu čest. Bylo třeba ozřejmit pravdu.

Ukázka v malém, co se na veřejnosti rozmohlo ve velkém. Přeměna pravdy v polopravdu celou věc posunula úplně jinam. Proto je polopravda mnohem nebezpečnější než čistá lež. Krátké nohy lež daleko nedonesou. Ale přemáznout pravdu tak půl na půl, to už funguje lépe. Kdo má čas, aby se zabýval tím, jak to vlastně bylo? Je to stigma doby. Polopravdy nás zaplavují na každém kroku. Kdo se v nich vlastně orientuje? A jde to vůbec? A navíc: kdo se bude pídit po pravdě, když poloviční lež je mnohem pikantnější? Změnit pravdu v polopravdu, nic není snadnějšího, viz oblíbenost bulvárního tisku. Možná se všichni proti záplavě polopravd bráníme tím, že nevěříme už vůbec ničemu. A tak jsme sváděni myslet na lež i tam, kde není. Rub polopravd je ještě horší než jejich líc – očkují nás chronickou nedůvěrou k pravdě. Snad nastal čas, aby každý začal hledat a obhajovat pravdu na té pozici, kde se nachází. Aby pravda mohla mít ono místo v našich životech, jaké jí právem náleží.