V ruské vojenské doktríně je možnost jaderné odvety v případě ohrožení samotné existence státu nebo jeho jaderných sil explicitně uvedena. Nyní záleží jen na interpretaci velení Ruské federace, přičemž vůbec není rozhodující, zda šlo o „konvenční“ zásah, ani faktická škoda.
Vážený občane,
možná jste si v posledních hodinách všiml, že internetem kolují záběry hořících ruských základen. Lidé se smějí, sdílejí, přidávají veselé emotikony. Říká se tomu „úspěšný úder“.
Co se skutečně stalo?
Ukrajina, země s omezenými zdroji a neomezenou vůlí, připravovala rok a půl tichou operaci. Kamiony, které nikomu nepřišly zvláštní. Uvnitř drony, nenápadné a trpělivé. A pak — v předem určený čas — tichý start, pár stovek metrů letu, a přímý zásah do srdce ruské jaderné triády. Doletělo 116 z původních 150. A udělaly víc než jen krátery. Tu-95. Tu-22. Strategické bombardéry. Není jasné, kolik jich shořelo. Možná několik. Možná desítky. Ale jedno je jisté: Shořel i další kousek zábran.
Radujeme se. Sdílíme. Gratulujeme. Všechno podle scénáře. Až na to, že tenhle scénář se jmenuje „Něco mezi Kubou 1962 a epilogem Bible.“ Možná si myslíte, že to Moskva přejde. Že rozliší, že šlo o „přesný a konvenční zásah“. Ale v jejich doktríně je to trochu jinak.
„Ohrožení strategických sil Ruské federace může být důvodem k jadernému úderu.“
To není propaganda. To je odstavec z vojenského dokumentu.
Umělá inteligence k tomu poznamenává:
My to ale vše víme líp. My máme morální převahu, jazykové školy a deštníky. Někdo možná řekne: Přeháníte, co by z toho Rusko mělo?
Otázka nezní, co z toho bude mít Rusko. Otázka zní, kolik lidí na jejich straně už nechce mít vůbec nic. Jen jediné gesto. Aby to skončilo. Pro všechny. My mezitím hrajeme dál na klavír stojící na sudu s benzínem a tváříme se, že plameny v rohu místnosti patří někomu jinému.
Tak se, vážený občane, dnes zasmějte. Dejte srdíčko. Sdílejte, lajkujte.
A když to bouchne, alespoň budete vědět, proč vám přestalo jít wi-fi.
Navíc bych se rád podělil o jeden nadčasový text pocházející z nitra Země, osvědčené Rady zkušeného ďábla: Poděkování ukrajinskému velení a světovým lídrům. Z archivu kanceláře strýčka Zmarchroba, vedoucího odboru lidských omylů, oddělení Velkých katastrof.
Milovaní přátelé ve velení, diplomacii a veřejné správě,
rád bych Vám jménem celé instituce Podsvětí vyjádřil hluboké a hořce jásavé poděkování. Neděle 1. června 2025 bude v našich kalendářích zlatým písmem zapsána hned vedle Hirošimy, Verdunu a Titaniku.
Vaše brilantní operace — stovka dronů vypuštěná z kamionů poblíž letišť ruské jaderné triády — nemá chybu. Ukrajinské velení to naplánovalo s takovou pečlivostí, že by i generál Paulus u Stalingradu tiše zatleskal. A výsledek? Letouny Tu-95 a Tu-22 v plamenech. Ruští stratégové ve varu. Tady už se nehraje šach. Tady se hraje ruská ruleta se šesti náboji.
Krásný je vzduch, krásnější je moře, ale co je nejkrásnější, co je nejkrásnější? Usměvavé tváře! Lidé se radují. V Kyjevě slaví, v Praze se usmívají, v Bruselu mluví o „správném směru dějin“. Přesně takhle to začínalo i na Titaniku. Orchestr hraje, ledovec na dohled, ale důležité je udržet směr. Vždyť co by se mohlo stát?
Pamatuj: Hirošima přišla ne jako výkřik šílenství, ale jako zvážený krok k ukončení války. Lidstvo je v tom geniální. Každá apokalypsa je přece doprovázena racionálním vysvětlením.
Armagedon není, když padne opona. Armagedon je, když lidé ještě tleskají.
Citujme našeho brilantního poradce:
„Nechť si myslí, že směřují ke spravedlnosti – ať si přitom podřezávají hrdla.“
Milovaní přátelé, není vaší vinou, že se svět řítí kamsi, kam nikdy nechtěl. Vy jste jen… ochotní.
Ochotní ochotníci
Ochotní posílat zbraně, ochotní říkat „je to jejich válka“, ochotní věřit, že jaderná velmoc s provalenými základnami si to nechá líbit. Ochotní tančit sirkami v ruce na skladišti výbušnin.
A v České republice? Zdejší politické vedení ukazuje, že malý národ nemusí být malý duchem – stačí být hlučný.
Někdo konečně ukázal, že není třeba jadernou zimu zažít, stačí ji schvalovat v televizní debatě.
Někteří ministři, jimž se mezi námi přezdívá „žvýkačky s dynamitem“, opakují, že „Ukrajina má právo“. Ano, má. Stejně jako Titanic měl právo jet plnou parou vpřed.
Historie má jedinou výhodu – dává možnost srovnání. Ale naši lidé si z ní nevzali nic. Naopak.
Dnes, stejně jako v červenci 1914, když se zpívalo a věřilo ve vítězství. Jako by se Stalingrad nestal. Jako by Hirošima nebyla. Jako by se Titanic nepotopil.
A tak děkuji. Za každou slepou euforii, za každý pyšný výrok, za každou záměrně nevyřčenou otázku.
Díky Vám máme šanci konečně dosáhnout toho, co jsme od začátku chtěli: pečlivě připraveného, elegantně zdůvodněného, s úsměvem přijatého sebezničení.
„Blázni se radují. Hrůza přichází. Nejlepší války začínají s písničkou. A končí tichým modlením v jaderných sklepech.“
S neupřímnou vděčností,
Zkušený Ďábel, váš průvodce od Hirošimy po Armagedon
Generální inspektor katastrof, pekelný sarkastik
PS „Člověk se směje nejvíc těsně předtím, než ho něco roztrhá.“
— Pekelné přísloví, díl třetí.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!