Hlavní čísla z bankovních rozvah ukazují, že pád bank je nevyhnutelný a jenom potvrzují nutnost vytvoření nového finančního systému do konce tohoto roku, nebo nejpozději na začátku roku příštího, píše ve svém článku Janet Daley z britského deníku iliard Telegraph. Nebude-li tedy podniknuto nic k nastartování nového finančního mechanismu, můžeme očekávat dlouhou depresi, daleko horší než byla ta v roce 1930. Zhruba 91 největších bank angažovaných v eurozóně potřebuje jenom během příštího roku na pokrytí svých dluhů 4 biliony Eur, přičemž celkový HDP eurozóny je 12 bilionů. Znamená to tedy, že banky potřebují odčerpat 1/3 z celkové HDP eurozóny. A to ale pouze, aby byly solventní jeden jediný rok. Investoři se stahují, peněžní trh je zmrazený, takže nezbývá než požadovat peníze od daňových poplatníků prostřednictvím krachu eurozóny, nebo vytvořením systému euroobligací, což problém nevyřeší. Dosáhlo by se však toho, že by většina národů Evropy byla zbavena i těch posledních zbytků svobody, které ještě zbývají. Proto tak silné volání po vládě jedné pevné ruky ve formě centrální evropské vlády, což pochopitelně většina informované evropské veřejnosti odmítá akceptovat. Je jisté, že pokud by padla 1/3 celkového hrubého domácího produktu eurozóny na uspokojení požadavků bankovního systému, bude to znamenat zruinování evropské reálné ekonomiky. Evropský záchranný fond EFSF počítá se 700 miliony euro, což zdaleka nestačí na pomoc bankovnímu sektoru angažovanému v Evropě, který by potřeboval jenom během příštích dvou let 8 bilionů eur celkem.
Soukromí věřitelé peníze bankám neposkytnou, protože ty nemají dostatečný kapitál. Koneckonců žádnému podnikateli banka také nepůjčí, nemá-li dostatečný vlastní kapitál a zajímavá aktiva ke krytí. Na kapitálu bank eurozóny se však podílejí hlavně dluhopisy insolventních států, poněvadž Evropská centrální banka (ECB - a my jsme jako občané Evropské unie skrytě jejími vlastníky) poskytla soukromým bankám peníze na nákup dluhopisů za úrok 0%, aniž by za to něco požadovala na druhé straně. Tyto banky pak mohly realizovat 6% zisk z úroků, které získávaly díky vzrůstající insolvenci evropských států. Ponecháme stranou, jak ke zvyšování úrokových sazeb napomohly ještě „renomované“ ratingové agentury. Zbankrotuje-li Řecko, ECB a banky eurozóny odepíší své ztráty a budou insolventní, protože na druhé straně jim zůstane brak: podřadné obligace. Jak píše autorka na závěr, zbývá jediná otázka: kolik ze skutečné ekonomiky banky spolknou, než padnou samy.
Tolik tedy ke článku Janet Daleyové.
Na druhé straně je potřeba vědět, proč je vlastně pacient nemocný. Jde totiž o morální problém. Tím je úrok, zejména složený. Vyplývá to z elementárních znalostí matematiky a funkcí, viz vedlejší obrázek. Úroky rostou exponenciálně, to je vyjádřeno žlutě. Hospodářský cyklus by se teoreticky mohl vyvíjet také exponenciálně, což by ovšem zničilo brzy naši planetu. Ve skutečnosti je ale vyjádřen červeně lineární křivkou, která podléhá cyklickým výkyvům. Nakonec zelený strom života. Žádný strom neroste do nebe, dosáhne určité výšky, pak se růst zastaví, jedna generace umírá a nahrazuje ji druhá. Koloběh života, který už brzy může být zahlušen zlaťáky rostoucími do nekonečna. Protože to, co je nad červenou čarou, budou muset někomu zaplatit budoucí generace potom, co se národy, a netýká se to jenom Řecka, budou muset podrobit novému otroctví. Protože ani reálná ekonomika, ani státy, nejsou schopny vzhledem k objektivně omezeným možnostem hospodářského růstu, stíhat uspokojovat požadavky finančního sektoru ze samotné podstaty věci. Nejsou to dluhy „občanů, kteří si žili nad poměry“, ale nastavený finanční systém, který si sám podemlel díky chamtivostí svých hlavních aktérů své základy.