V roce 1848 vydali socialisté prohlášení „Právo na práci“. Lafargue napsal „Právo na lenost“ ve vězení svatopelagijském v roce 1883.
Bláznovstvím je láska k práci, zběsilá vášeň pracovní až do vyčerpání životních sil jednotlivcových. Z práce je dnes svátost.
Thiers roku 1849: Chci všude uplatnit vliv duchovenstva, poněvadž potřebuji, aby hlásalo zdravou filosofii, která vštěpuje člověku, že je na světě proto, aby trpěl, a ne jak hlásá filosofie opačná: raduj se!
Renesance v 15. a 16. století navázala na pohanskou tradici a velebila tělo a jeho vášně.
Námezdníkům se káže zdrženlivost, mají potlačit vášně, mají se stát strojem pracujícím bez ustání. Země přece není slzavým údolím.
Descartes: Vášně jsou od přirozenosti dobré, toliko se musíme vystříhat, abychom jich užívali nedobře a nemírně.
Lessing: Lenošme ve všem, mimo milování a pití, tam nelenošme.
Indián, černoch, Arab, je živočichem dosud nezmrzačeným, pro něho je práce nejhorší otročinou. Mají méně továren než my vězení a kasáren, ale obdivuhodně krásní lidé to jsou, s rovnými a pružnými postavami.
Pro koho je práce životní nutností?
Proletariát špatně pochopil své dějinné poslání, nechal se nakazit dogmatem práce. Byl za to tvrdě a krutě potrestán. Z jeho pracovní vášně vzešly všechny bědy osobní a společenské.
„Čím více bude můj lid pracovat, tím méně bude neřestí,“ psal 5. května 1807 z Osterode Napoleon. „Já jsem autorita a měl bych chuť nařídit, aby v neděli po mši otevřely se dílny a dělníci šli pracovat.“
Aby se vyhladila lenost, který plodí pocity hrdosti a nezávislosti, navrhuje autor spisu An Essay on Trade and Commerce v roce 1770 pracovat 14 hodin denně.
Moderní továrny jsou ideální káznice, do nichž se zavírá spousta dělnictva, kam se odsuzují k nuceným pracím na 12 až 14 hodin denně nejen mužové, ale i ženy a děti.
Kam až hluboce klesli potomci hrdinů Teroru ve svém náboženství práce, že po roce 1848 přijali jako „revoluční vymoženost“ zákon zkracující pracovní dobu v továrnách na 12 hodin, a že prohlásili za „revoluční“ zásadu Právo na práci. Hanba francouzskému proletariátu. Toliko otroci by byli schopni takové nízkosti.
A když se shrnuly na proletariát bědy nucené práce, muka hladu, četnější než biblické kobylky, je si tím vinen proletariát sám. Dělníci vnutili svým rodinám práci, kterou žádali roku 1848 se zbraní v ruce. Vydali průmyslovým magnátům své ženy a děti. Vlastní rukou zbořili rodinný krb. Vlastníma rukama vysušili mléko svých žen: nešťastnice, těhotné a kojící, musely do dolů a do továren hrbit záda a vyčerpávat nervy. Hanba proletářům! Kde jsou dnes ty rázné ženy, věčně na nohou, věčně kuchtící, samý zpěv, které rozsévaly život, plodíce radost, které rodily děti zdravé a silné, kam se poděly ty ženy od rány, výřečné a milující božské napití. Dnes jsou to květiny vybledlých barev, s vodnatou krví, se zkaženým žaludkem, s údy zemdlenými. Neznají zdravé radosti, nedovedou vyprávět šprýmovně o tom, jak byly připraveny o věneček. A děti? Ó běda! Pracují 12 hodin denně.
Náš věk je prý věkem práce, ale vpravdě je věkem bolesti, bídy a zkaženosti.
Šarlatánsky romantický Viktor Hugo a naivně groteskní Paul de Kock svorně notují odporné hymny na počest boha Pokroku, prvorozeného syna Práce. Podle nich zavládne na zemi štěstí. Už přichází! Nyní nádeničí perem měšťáctvu, které je za to tučně odměňuje.
Saský továrník pan Th. Mieg z podniku Dolfus, Mieg a spol. píše: V roku 1813 byli všichni dělníci z venkova. Jen někteří bydlili ve městě. Každý z nich měl domek a mnohdy i kousek pole. O půl století později: Tisíce dělnictva běželo za pískáním stroje…
Odsouzenci na galejích pracují jen 10 hodin denně. Otroci na Antilách průměrně 9 hodin. U nás ve Francii v roce 1860 se pracuje po honosném vyhlášení Práv člověka 16 hodin denně. Jak bídně jsou zmrhány revoluční zásady. Jak truchlivé jsou dary Pokroku!
Raději morovou ránu, raději otrávené studny a prameny, než postavit továrnu na venkově. Zaveďte tovární práci, sbohem radosti, sbohem zdraví, sbohem vše, co dělá život krásným a co člověku stojí za to, aby žil.
Pracujte, pracujte, ať se domůžete blahobytu.
Pracujte, pracujte proletáři, aby vzrostlo bohatství společnosti a vaše osobní bída.
Nám se tolik stýská po práci.
Koloniální války - přinášejí tam kletbu práce.
Právo na lenost je tisíckrát vznešenější a posvátnější než souchotinářská Práva člověka.
Zvrácená, bezuzdná práce - nejhorší metla, která kdy postihla lidstvo. Je nutno tlumit přílišnou vášeň dělníků pro práci a přinutit je, aby také spotřebovávali to, co vyrábějí.
Výrobce v cechu měl nařízeno pracovat jen 5 dnů v týdnu. Ve volném čase se věnoval radostem pozemským, milování a švandě, hodoval vesele na počest usměvavého boha Zahálky. Rabelais, Cervantes a další autoři nám dělají laskominy, líčíce ohromné žranice mezi dvěma bitvami a bylo při nich všeho na „stohy a vědra“. Kam jste se poděly velebné žaludky gargantuovské? Co se s vámi stalo, hluboké mozky, které jste obsáhly všechno lidské myšlení? My jsme hodně skromnější a hodně degenerovaní. Maso z pošlého dobytka, brambory, barvené víno a kořalka umně zkombinované s nucenou prací oslabily naše těla a ohluply našeho ducha. Žaludek se scvrkl, stroj se stal výrobnějším.
Náboženství zdrženlivosti a dogma práce. Vyrvěme jim jazyk a hoďme psům.
Vládci obklopují se pretoriány, policií, soudci a žalářníky. Moderní armády jsou vydržovány jen proti nepříteli vnitřnímu.
Dělnictvo vyrábí zboží, aniž mu kdy napadne, stačí-li se to vyrobené zboží vůbec spotřebovat.
Div se prací nepřetrhnou a přitom živoří samou skromností.
Dělníci vyrobí více než se stačí spotřebovat a rozplýtvat. Hromady výrobků jsou vyšší a obrovitější než egyptské pyramidy.
Vyrábí se věci, které vydrží tak dlouho, jak volební sliby. Jen aby se snáze prodaly a musely se koupit jiné! Vynáší to báječné zisky. Sice promarňuje lidskou práci a kazí jakost.
Protože je nadvýroba, žádají dělníci práci. Práci!
Prací nadmíru dělník vyčerpává své síly. Zuřivé šílenství práce. Bude třeba vydat přísný zákon zakazující práci.
Dělnická třída musí vyrvat ze svého srdce neřest pracovitosti, která ji drží a zhovaďuje její přirozenost. Nebude žádat Práva člověka a už vůbec ne Právo na práci, která je toliko právem na bídu, musí zakázat pracovat víc než tři hodiny denně. Země rozechvěna radostí, ucítí, kterak se v ní pohnul nový svět.
Už 200 let vlečou se těžce mužové, ženy a děti proletariátu tvrdou Kalvárií bolesti, už 200 let drtí jim nucená práce kosti, umrtvuje jejich těla, trhá jim nervy.
Ó, lenosti, matko umění a vznešených ctností, buď balzámem našich utrpení.
Lord Campbel, cestovatel, napsal o domorodcích tichomořských: „…jejich krásná a radostná postava, byla to ukázka genus homo, po tělesné stránce dělali dojem plemene dokonalejšího nežli je naše.“ Podobně psal Tacitus o barbarech, kteří jsou „čistší nás“.
Zemědělství je prvním projevem práce v dějinách. První zemědělec byl, dle biblického podání, zločinec Kain!
Roku 1857 vykládá na sjezdu filantropickém průmyslník Scrine za potlesku shromážděných: „Učinili jsme několik opatření, abychom děti v továrnách zabavili. Učíme je zpívat při práci i počítat při práci, což je zabavuje tak, že s chutí pracují 12 hodin denně, aby si vydělaly na živobytí.“
Bojovné kmeny indiánské z Brazílie zabíjejí mrzáky a staré lidi. Je to u nich projev přátelství zbavit někoho života, když už se nemůže účastnit bojů, slavností a tanců. Dle Herodota to dělali též Masageti od Kaspického moře, Venedové a Keltové v Galii. Ve švédských kostelech ještě donedávna byly chovány palice, tzv. „rodinné palice“, kterými byli vysvobozováni rodiče z truchlivé staroby.
Válečné reparace, válečné náhrady, dělníci lehce svou prací dobudou zpět.
V dřívějších dobách církevní zákony zaručovaly pracujícímu lidu 90 dnů odpočinkových, tj. 52 neděl a 38 svátků, kdy bylo zakázáno pracovat. Jakmile za Velké francouzské revoluce měšťáctvo stalo se pánem, ihned odstranilo sváteční dny a namísto sedmidenního týdne zavedlo desetidenní, aby bylo více upevněno jho práce.
Jindřich IV. žádal papeže, aby omezil počet svátků. Papež odmítl. Ale už v roce 1666 jich arcibiskup pařížský Péréfixe zrušil ve své diecézi sedmnáct!
Reformace byla jen záminkou - odstranila svaté z nebe, zmenšila počet svátků a zvětšila počet pracovních dnů.
Ti apoštolové práce mohou dát volný průchod svým pudům. (Zde Lafargue jmenuje různé tehdejší francouzské politiky. V českém překladu z roku 1921 byli jmenováni tehdejší čeští přední politikové a průmyslníci, nechápu, proč by nemohli být jmenováni současní dnešní politikové). A bude čistit veřejné záchodky. B. bude porážet prašivé vepře. Senátoři budou dělat funebráky. Dalším se najde zaměstnání dle jejich inteligence. C a D budou zátkovat láhve šampaňského, dostanou však náhubek, aby se neopíjeli. E a F budou hubit neřád všeliký v ministerstvech a jiných veřejných budovách. Ti apoštolové práce budou čtyřikrát do roka zavřeni do velkých kol, aby mleli 10 hodin naprázdno. Stejný trest stihne advokáty a zákonodárce. Zákonodárci budou rozděleni na tlupy a půjdou od vsi ke vsi, od města k městu, dávat zákonodárná divadla. Generálové se svými medailemi a vyznamenáními půjdou verbovat po ulicích dobré lidi. Gambeta bude řečnit o zahraniční politice. Bismark bude bubnovat na obnažené panděro a bude vypočítávat, kolik snědl telecího, uzeného a kolik vypil červeného vína, aby podpořil zemědělství a rozradostnil své voliče.
Ve všech divadlech se bude hrát představení zvané „Fraška volební“. Zatančí kandidáti tanec politických svobod, které budou mít přilepeny na přední i zadní tváři, hlasitě budou promlouvat o bídě lidu a o slávě státu a dřevěné hlavy voličů k tomu budou kývat do taktu a přizvukovat iá, iá, iá.
Pak se bude též hrát slavnostní scéna „Loupež národních statků“. Stát bude představovat chlupatá vypasená samice s masem jako houba, ospalá, zívající, s opuchlýma prasečíma očkama, rozvalená na sametové pohovce. U jejích nohou bude Průmysl - obrovitý železný mechanismus pohlcující mechanicky muže, ženy a děti. A zástupy bědných proletářů budou skládat státu k nohám hromady zboží, sudy vína, pytle zlata a obilí. Když proletáři složí svůj náklad, policisté je pažbami a bodáky vyženou a otevřou dveře jiným povolaným, kteří se vrhnou na hromady a hltají látky, pytle obilí, pruty zlata, vyprazdňují sudy, a když už nemohou, válejí se špinaví, odporní ve vlastním neřádu a blitině. Tu se zablýskne, země se zachvěje, otevře, a vstoupí Dějinná Nutnost a železnou nohou rozšlape hlavy škytajících, vrávorajících, padajících, a mocnou rukou je svrhne.
V téže době napsal úsměvný fejeton náš Jan Neruda. Bylo to o Pokroku: Hrom do takových frází. Civilizace prý jde dál. To je od ní hezké, ale náš žaludek, mozek, srdce, pramálo o tom vědí, jen žluč ví dost. Podívejme se na Indiána, který stojí na nepokročilém stanovisku právě vylíhnuté koroptve, a pomysleme si, že naši předkové kdys těšili se také době indiánské. My od nich „pokročili“ tuze, tuze daleko. Oni chudáci se rodili jen tak bez všeho rozdílu, jeden toliko co druhý, také umírali a byli zahrabáni bez všech rozdílů. My pokročili a rodíme se co titulovaný pán, druhý co žebrák. Chudáci předkové usídlili se, kde se jim líbilo, my pokročili k placení daní, k občanským průkazům a pasportům. Předkové žili v boží přírodě, my pokročili do měst. Nebozí naši předkové jedli jen mléko, strď, ovoce a šťavnatou pečeni na špejlu, my pokročili k hospodským gulášům z hovězího a na polívky z vyvařeného masa. Také někdy pokročujeme až k hladu, protože příroda nepatří každému. Naši předkové neznali peněz, my pokročili až k dluhům. Naši předkové mysleli jen prostě, arciže mysleli právě tolik co my, poněvadž už to v lidském mozku ani jinak nejde, a když chtěli něco říci, řekli to ve své naivnosti jak mysleli. My pokročili k myšlénkám velmi složeným, odjinud přebíraným, a když je chceme vyslovit, ohlížíme se, není-li za námi někdo, kdo by to mohl opakovat před policií. Změna se to má jmenovat a říkáme tomu pokrok. Když žijeme o 50 let déle, když jsme vysázeli třešně tam, kde dříve lípy stávaly, vystavěli nový kriminál a zbořili tři staré krámy, tož to jsme „pokročili“. A že z nás lidí nevyvine se tvor vyšší, to je jisto. Máme své meze, tělo naše je žalářem, vlákali do něho duši a ta nemá v něm ani dost místa, aby lokty roztáhla.