Na podzim roku 2007 se zakopala v jeskyni skupina asi 35 lidí, včetně čtyřech dětí. Jeskyni si vyhloubili ve svahu jedné rokle v Penzenské oblasti asi 700 km na jihovýchod od Moskvy a čekali v ní na konec světa. Ten měl podle předpovědi jejich duchovního vůdce nastat někdy v květnu. Vůdce pobýval v této době v blázinci a v jeskyni se tudíž nevyskytoval. Později se ukázalo, že moderní troglodyti byli po praktické stránce velmi dobře připravení: měli dostatek potravin a paliva, vyrobili si větrání a vyhloubili studnu atd. Hlásí se k pravoslaví, ale oficiální církev odmítají jako příliš reformovanou, světskou, zkorumpovanou a spojenou se státem.
Veřejnost dozvěděla o případu někdy listopadu. Poustevníci odmítli vyjít ven a odmítli propustit děti z jeskyně. To žádali zejména jejich příbuzní, které pro děti přijeli. V případě násilné záchranné akce pohrozili výbuchem. Všichni si mysleli, že k tomu dojde, snad i s použitím uspávacího plynu. Pak ale vláda rozhodla jinak. Místní samospráva nechala u jeskyni trvalou policejní hlídku, aby odháněla zvědavce a sledovala situaci. V zimě policisté občas uklízeli sníh u větracích otvorů. V nejbližší vesnici ještě se ubytovalo pár dalších čekatelů konce světa, kteří to do jeskyně včas nestihli. Situace rychle začala se měnit na jaře. Kvůli tání sněhu byla část místností v jeskyni zatopena a pak se začal sypat strop. Většina poustevníků se vyhrabala ven, nejvytrvalejší zůstali a čekali na pravoslavné Velikonoce (27. května 2008). Usadili se v nejzachovalejších místnostech jeskyně, kam jim navíc předali vzduchovodem materiály na upevnění stropu. Mnozí jsou tam dosud. Ti, kdo vyšli ven, se připojili k čekatelům ve vesnici, kde si již předtím sekta zakoupila dvě chalupy.
Tento příběh může být kuriozitou, která patří do Guinessovy knihy rekordů. Ve skutečnosti je to jen extrémní projev důležité tendence ruského národnostního cítění, která vznikla za církevního schizmatu v polovině 17. století a vrcholila v období velkých sociálních otřesů, zejména začátkem 20. století a v post-sovětském období. Ještě za komunismu v 70. letech bylo téma konce světa populární. Zapadalo do světové tendence strachu před jadernou válkou a ekologickou katastrofou. Od některých lidí jsem slyšel, že se skutečně obávali jaderné války, nechtěli mít děti apod. Ale současná apokalyptická nálada má zřejmě jiný důvod. Nyní se zdá být tvrzení o konci světa spíše banalitou, asi jako globální oteplování. Intelektuálové to mohou podpořit úvahami o upadající morálce, politice, ekologie, technickém pokroku apod. Nejde mi o detaily z teorií, jen popisuji určitý sociálně-psychologický fenomén. Věřící zase citují Janovu apokalypsu, která podle nich přesně popisuje současný stav. Rusové berou ideu konce světa celkem filozoficky, ve veřejném mínění nepanuje atmosféra strachu. Naopak statistika tvrdí, že počet spokojených lidí v Rusku stále roste.
Myslím, že apokalyptickou náladu ve velké míře vyvolávají dvě tendence současného světa, které jsou nepřijatelné pro většinu Rusů: světovláda a sledování občanů státem. Světovládou se u nás obecně míní všechny pokusy, kdy se západní hodnoty pod záminkou jejich univerzálního charakteru vnucují nezápadním národům. Začíná to monitorováním a bodováním zemí podle různých kriterií, z čehož se dělají závěry "špatnosti" příslušných režimů, a končí to bombardováním Jugoslávie a invazí v Iráku. Kontrolou soukromí kromě tradičního odposlechu hovorů (který se stává rozšířenou praxi rozvědek i v demokratických zemích) se míní i všemožné magnetické karty, čipy, biometrické pásy, databáze osobních údajů apod. K tomu se v Rusku přidává i odmítání liberalismu jako hrozby tradici a veřejné morálce. Sovětský režim navzdory své původní snaze „zbourat starý svět“ ve skutečnosti do jisté míry konzervoval klasické hodnoty 19. století – čest, vlast, rodinu atd. Kromě Rusů se to týká i jiných pravoslavných národů, ale nevím, do jaké míry. Pobýval jsem v <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/reportaze/diashow_3/diashow.html">klášteře svaté Kateřiny</a> na Sinaji a pár mladých hochů z Řecka, s nimiž jsem tam bydlel, mi vyprávěli o blízkém konci světa. A dělali to způsobem ještě naléhavějším, než jsem kdy slyšel v Rusku. V pravoslavných kruzích se světovláda chápe jako Antikristovo království (Zj 13, 4-8), státní kontrola jako „číslo na čele“, bez kterého nebude možné prodávat a nakupovat (Zj 13, 16-18) a postmoderní společnost nese cejch Babylonské nevěstky (Zj 17, 1-5; 17, 18).

Jistě, poustevníci v Penzenské jeskyni představují naprostý extrém. Méně radikální varianty distancování od postmoderní společnosti se však vyskytují často. Důvody, kromě apokalyptických, mohou být i úplně jiné: zdravý život, různé esoterické koncepce sebezdokonalování apod. Někteří lidé například zásadně odmítají televizi (také ji nemám). Jiní se stěhují z velkoměst na venkov, kde žijí buď individuálně nebo zakládají různé komunity, ašrámy apod. Znám například, jeden pár Moskvanů, který před mnoha lety odjeli na Dálný východ a bydlí v tajze ve srubu, který si sami postavili. Bydlí v pustině, dvě hodiny pěšky od nejbližší obce a cesta do krajského města Magadanu je Bůh ví jak složitá. Beztak jezdí do města jen párkrát ročně. Oficiálně se tento srub jmenuje „výzkumná stanice“. Provádějí tam meteorologická a botanická pozorování, píšou články a tím se živí. Významnými útočišti pro podobné hledače se staly klasické kláštery. Podle tradice totiž pravoslavné kláštery ubytují každého, kdo o to poprosí, a na jakoukoliv dobu. Dokonce to platí i pro nejvíc navštěvované kláštery, kde mají s návalem nemalé problémy. Od krátkodobých návštěvníků se obvykle neočekává nic, dlouhodobí hosté musí odvést nějakou práci. Poblíž významných klášterů na venkově se zbožní lidé snaží kupovat chalupy a bydlí tam trvale nebo se o to alespoň snaží. Několikrát jsem navštívil jednu rodinu známých, kteří natrvalo přestěhovali na vesnice u kláštera Optina pustyj (poustevna) ležícího asi 300 km na jih od Moskvy.
Další variantou odboje proti „Antikristovu království“ může být sabotáž „ďábelských“ čipů, databází apod. Před několika lety vyvolalo velké vzrušení jedno vládní nařízení o zavedení osobních čísel daňových poplatníků (v ruské zkratce INN). Někdo tam našel zakódované tři nešťastné šestky a značná část pravoslavných odmítla toto nařízení uznávat. Prý to bylo obdobné v Řecku, ale tam vláda povolila výjimku těm lidem, kteří INN nechtěli. Patriarcha oficiálně vyhlásil, že na INN není nic ďábelského, vždyť církev jako právnická osoba ho používá také. Ale zpřísnění státní kontroly nad lidmi není dobrá věc. Někteří odmítají kód i dnes, ale většina odpor proti INN nakonec vzdala. Dalším zdrojem nepokoje budou zcela jistě biometrické pasy a občanky, které vláda plánuje zavést. Za pár let bez nich už nebudou pouštět do vyspělých zemí. Už jsem slyšel od lidí, že takové průkazy zásadně nevezmou. Radikálové spalují i staré papírové občanky, jak o tom vyprávěla jedna z Penzenských poustevnic. Tito poustevníci odmítají nakupovat v obchodech, proto jako podmínku k opuštění jeskyně požádali o krávu. Znám jednu ženu, která přestala brát jeden lék poté, co zjistila, že vyroben z geneticky modifikovaných rostlin. Učinila to ze zásadních důvodů, nikoliv kvůli pochybnostem o účinnosti léku.

V ruské beletrii se podobná interpretace Apokalypsy poprvé objevila kolem roku 1900 v povídce známého filozofa Vladimíra Solovjova „Tři rozhovory“. Ze současné literatury na toto téma vyniká román Julie Vozněsěnské „Cesta Kasandry aneb dobrodružství s nudlemi“, napsané už v 21. století. Autorka je bývalou pravoslavnou disidentkou, nějakou dobu strávila ve vězení a od 70. let bydlí v Německu. V obou knihách jde o světovládu Antikrista, jež se představuje jako vynikající člověk schopný zázraků s obrovskou popularitou. V obou případech se dostal k moci po velkých katastrofách. Solovjov popisuje japonsko-čínskou invazi, Vozněsěnská přírodní katastrofu, po níž se půl Evropy ocitlo pod vodou. V moderní verzi apokalypsy pro 21. století je vidět některé přehnané rysy současného světa. Virtuální realita čím dál víc nahrazuje normální lidské vztahy, vládne totální standardizace, modifikované potraviny a virtuální peníze. Člověk mimo oficiální společnost si pak nemá za co koupit jídlo apod. Jako alternativu vidí oba autoři, které od sebe dělí událostmi zmítané 20. století, v morálním odboji, v odmítání vnucených pravidel hry. Zejména název posledního románu vychází z toho, že hrdinka Kasandra pašuje na trh pravé nudle, tj. vyrobené bez státního schválení. Podomácku a tradičním způsobem z nemodifikovaných surovin je dělá starý italský šlechtic, který bydlí ve svém zámečku. A nudle se vozí k lidem „mimo společnost“, v tomto případe k řeholnicím pravoslavného kláštera. Ty odmítají kromě jiného i bankovní karty a za nudle platí starožitnými knihami ze své knihovny.

Není snadné zjistit, nakolik je toto cítění způsobeno národní a nakolik světovou situací. Opoziční noviny, které referovaly o Penzenských poustevnicích, v této souvislosti napsaly, že jde o podvědomou reakci na morální klima Putinovy doby. Něco na tom určitě je. Mravy se v poslední době opravdu se zhoršily, viz mé předešlé články. Ale v něčem se zase zlepšily. Jenže důslední čekatelé konce světa obvykle do zahraničí nejezdí a zprávy nesledují; televize je pro ně jednoznačně ďábelský vynález. Proto soudí o situaci podle vlastních zkušeností a z rozhovorů. Navíc platí, že nejvíc nenáviděné projevy antikristova království jako čipy a databáze jsou výsledkem globalizace, a nikoliv ruským vynálezem. Tito lidé se nesnaží emigrovat z Ruska, ale naopak se schovávají před zkázou postmoderny na ruském venkově.

Je zajímavé porovnat pesimistickou ruskou apokalyptiku s optimistickým západním chiliasmem, jehož posledním projevem byl známý článek Fukuyamy o konci dějin. Ale pár let po jeho publikaci Bin Ladenovi muži velmi názorně ukázali, že přehnaný optimismus o nejlepších časech v dějinách, je omyl. Západ je přesvědčen, že ví lépe než zbytek světa, „jak na to“. Problém spočívá podle zápaďáků pouze v tom, jak o "ideálních" řešeních přesvědčit různé zaostalé konzervativce a divoké fundamentalisty. Až se „nám“ to konečně podaří, pak nastane zlatý věk. Ale v mnohých kruzích v Rusku, zejména mezi ortodoxními křesťany, vládnou velké pochybnosti o podobné vizi světa. Solovjov v citované knize napsal, že technický pokrok, od kterého očekáváme řešení všech problémů, představuje ve skutečnosti jen symptom konce. Ale islámský fundamentalizmus, jediná viditelná současná alternativa, také moc neláká. Z bezvýchodnosti plyne pocit, že situaci může vyřešit jen Bůh sám. Snad i proto se šíří Ruskem i světem jakási nejasná apokalyptická touha. Ta se snaží předjímat Boží rozhodnutí, ať bude jakékoliv.