Při referendu o vstupu České republiky do EU jsem byla z těch, kteří hlasovali proti našemu vstupu. Moji přátelé z Itálie a Rakouska mne nechápali a měli jsme kolem toho spoustu diskusí. Nehlasovala jsem pro ze zcela pragmatických důvodů. Byla jsem přesvědčena, že na vstup nejsme připraveni a staneme se vůči starým evropským zemím občany druhé kategorie.

Našim ekonomům, Václavu Klausovi a také později Miloši Zemanovi, jsem nemohla odpustit jako bývalá ekonomka pracující řadu let v bance, jakým způsobem umožnili rozkrást zdroje v bankovním sektoru. Dále se mi zásadně zajídal způsob, jakým předali Českou republiku do rukou zahraničních bank. Za nejhorší zradu ovšem považuji ztrátu suverenity centrální banky a její politiku trojského koně, která nás připravila o základní ochranu pro případ krize. Z původně funkční instituce se stal parazit, který garantuje odsávání zdrojů vytvořených v České republice do zahraničí a přerozdělování majetku od českých občanů ve prospěch zahraničních subjektů. Viz článek Guvernér ČNB udržuje Česko v pozici kolonie.

Pro mne osobně byl termín vstupu ČR do EU také otázkou zásadních rozhodnutí. Byla jsem si vědoma, že moje malá firma nepřežije. Její obrat kopíroval vývoj ve stavebnictví od roku 1990. Jak klesal stavební boom, tak zákonitě klesal i obrat naší firmy, až se ustálil na nějakých pětadvaceti milionech korun. Samozřejmě jsem věděla, že taková firmička, která nás slušně živila, nebude schopna konkurovat nějakému velkoobchodu s elektromateriálem z Německa s jeho kapitálovým zázemím. Zejména na proti našim možnostem a vzhledem k úrokové politice, kterou tehdy nabízela ČSOB. Úroková sazba se pohybovala kolem 8 % ročně. Firmu jsem včas prodala a moje podnikatelské "ocenění" eurozóny se mi vyplatilo. To jenom na okraj mé osobní historie, která byla ovlivněna všemi událostmi po roce 1989.

Skrytá finanční historie Československa

Podívejme se však zpátky trochu jiným pohledem na vznik Československé republiky 28. října 1918. Na jakých základech stát vzniká, často pak i zaniká. O tom, kdo pomohl Československu a za co, se z učebnic dějepisu dozvíme málo. Dostali jsme republiku s 3,5 miliony Němců jako odměnu od Angličanů a Američanů za pomoc 40 000 legionářů při organizování občanské války v Rusku a získání zlatého carského pokladu. Ten se dostal legionářům do rukou, když ovládli Jekatěrinburg a našli tam těla zavražděné carské rodiny. A bylo o co stát: Ještě když držel admirál Kolčak zlatou pokladničku, jednalo se o zlaté rezervy převyšující objem zlata centrální banky Bank of England o 52,7 %.

Pohnut skvělými úspěchy Čechů v Rusku, kteří byli dirigováni z Francie, měli Američané důvod, proč vstoupit na území Ruska. Proč? Aby pomohli Čechům. Prezident Wilson vydal 17. listopadu 1918 kontroverzní „Aide-mémoire“ na pomoc Čechům v Rusku. Jistěže nešlo o to, zahájit boj proti bolševikům, ale o čistou demokracii. Pak nás stejní spojenci hodili přes palubu. Obsazení Sudet, Mnichovská zrada, zapojení Československa do zájmové sféry komunistického Sovětského svazu a nakonec rozpad Československé republiky po „sametové revoluci“ a její podřízení zájmům německé lokomotivy - to vše se konalo v režii starých dobrých anglosaských elit. Přesně jako podle šablony ekonomické pomoci Německu ze strany Wall Streetu, vedoucího k znovuvyzbrojení Německa po I. světové válce. A na začátku 21. století se stalo Německo lokomotivou Evropy a objektem nenávisti řady národů.

Federalizace současné EU je utopie

Copak má ještě smysl hovořit po všech zkušenostech o eurofederalismu nebo o panevropském demokratickém hnutí Varoufakise? K Varoufakisovi jsem se vyjádřila již v několika předchozích článcích. Kolega Stanislav Bláha psal o jeho hnutí v tomto článku Nové panevropské hnutí evropských demokratů. Demokracie však nikdy nemůže fungovat tam, kde se lidé nemají možnost poznat a získat k sobě důvěru. Diskutéři pod zmíněným článkem vidí, myslím, toto hnutí správným pohledem. A téma funkčnosti a nefunkčnosti demokracie by mohl rozebrat náš kolega Václav Umlauf. Doporučuji článek Aristotelés, Řecko a dnešní EU.

Jestli je náš prezident Zeman eurofederalista z důvodu zachování konkurenceschopnosti evropských exportérů na globálních trzích, není to důvod, abychom se vzdali možnosti o sobě rozhodovat. Konkurenceschopnost není hodnota, která by říkala něco o kvalitě našeho života. Navíc Miloš Zeman obhajoval donedávna vstup do eura. Nechápu ani jeho roli roztleskávače zahraničních investorů, zejména Číny, o které jsem přesvědčena, že si z nás udělá otroky pracující pro globálního predátora. Ten své zájmy přesunul z USA a západní Evropy směrem na Východ.

Všimněme si, jak se Hedvábná stezka vine mimo Rusko a jakou roli na ní hrají Írán a Turecko. Přes přežvykování pohádek o tom, jak špatně je na tom Čína, se stačí podívat na devizové rezervy Číny, které umožňují raketový nákup majetku a investic v Evropě a po celém světě. Zase nejde o nic jiného než o nekonečný růst, protože si to úrok, díky své konstrukci exponenciální funkce vyžaduje, než finanční systém imploduje, a v tomto systémovém bodu se právě nacházíme.

Co EU zničí

Nyní k hlavním akcelerátorům oslabení Evropy dané tím, že EU představuje akcelerovaný a nepromyšlený produkt neoliberální globalizace. Není pochyb, že nástroje, které měly posílit evropský kontinent pro boj v globální soutěži, přispěly naopak k jeho enormnímu oslabení. To bude korunováno organizovanou invazí a intrikami anglosaských elit, které mají vést k občanským válkám na starém kontinentu, a především k zamezení spolupráce s Ruskem. A to se podařilo v Rusku po uchopení moci bolševika v roce 1917, které podporoval Západ. Stejné mocenské struktury dnes podporují budování evropského kalifátu. Konstrukce EU je také, dle mého názoru, jedním z těchto neblahých projektů sociálního inženýrství. Jemu byly obětovány miliony lidských životů ve 20. století, v 21. století jsou plány ještě dalekosáhlejší.
1. Krach eura
Napsali jsme k tomuto tématu množství článků, tak stručně. Euro nepřispělo k vyrovnání konkurenceschopnosti jednotlivých evropských zemí, naopak prohloubilo příkopy mezi jednotlivými zeměmi. Nemožnost devalvovat měnu přivedla země jako Řecko, Itálii, Španělsko, Francii ke ztrátě konkurenceschopnosti proti zemím, které dříve měly silnější měnu, jako například Německo nebo Rakousko. Konstrukce eura vede zákonitě k dalšímu nárůstu nezaměstnanosti v Evropě a nezvladatelnému zadlužení evropských zemí eurozóny, zejména však jižní.

Německo a Rakousko, exportní jedničky, však nevyhrají. Nešlo-li měnu devalvovat, musí dojít k devalvaci vnitřní, tj. snižování mezd. Stát má kvůli obsluze státních dluhů stále méně peněz na udržování sociálního státu a hledá každou skulinu, jak by své občany ještě víc obral. Tristní je návrh odstranění dětských přídavků u zaměstnanců zejména z východních zemí, kteří pracují většinou za minimální mzdy, jako například nyní u pendlerů jezdících kilometry za prací za hranice do Rakouska. Obsluha dluhu je přibrzděna nízkou úrokovou sazbu ECB. Jenže ta zase akceleruje přerozdělování majetku zezdola směrem nahoru jako silný komín. Jednoduše řečeno - my peníze nemáme, ale banksteři je dostávají od ECB prakticky zadarmo a mohou si za ně u zadlužených zemí jako Řecko nakoupit za babku celý stát, jehož národní bohatství se vyvářelo po celá staletí.

Němci a Rakušani tlačili na snižování jednotkových mzdových nákladů, aby byli produkčními jedničkami. Teď na to doplatili. Nyní rozhodují v ECB Francouzi a Italové, kteří financují svůj krachující stát téměř neomezeně přes banky, a to za vydatné podpory "svého" guvernéra ECB Maria Draghiho. A prosadí-li společné pojištění vkladů všech bank v eurozóně, končí idyla německých penzistů, zvyklých na pohodu pláží ve Španělsku a Portugalsku. První na řadě budou úspory a penzijní fondy. Šéf německé Bundesbanky Jörg Weidmann se může vztekat jak chce, při společném ručení za vklady přijdou brzo na řadu dobře vypolstrované německé pojišťovací systémy. Velká Británie hraje přesně tu samou roli, kterou hrála před I. a II. světovou válkou. Euro? Nikdy! Cameron plní svůj úkol, daný londýnskou bankovní mafií v City, na sto procent. Kdo nakonec vydělá na spekulacích kolem Brexitu? Samozřejmě City.

Evropský bankovní systém je na huntě. Dostává lacinou drogu z Frankfurtu skrze kvantitativní uvolňování a výkup dluhů, ale pořád to nepomáhá. Stačí se podívat na ztráty největších bank. Podívejte se na graf ekonoma Jahnkeho, bývalého odborníka Světové banky. Graf ukazuje objem největších ztrát bank oproti předchozímu roku. Teď už nezbývá než společné ručení za vklady, aby bylo možné ukrást peníze tam, kde ještě nějaké jsou.


Kurzverluste


Jak v roce 1999 konstatoval americký Fed, pokud nenastartuje po snížení základních úrokových sazeb ekonomika, následuje QE – to je ono kvantitativní uvolňování, laicky tisk ničím nekrytých peněz. Pak přijde zavedení negativní úrokové sazby, a nakonec zákaz placení hotovostí, o čemž jsme také už psali, viz heslo "hotovostní peníze". A to vše je doprovázeno nafukováním akciových bublin a deformací cen, a především obrovským nárůstem virtuálních státních dluhů. Se slibovaným zlepšením stavu ekonomik to nemá nic společného. Držme se reality. Proto místo starostí o turbulence na burze DAX má ECB největší zájem na společném ručení všech zemí eurozóny, a pak na prosazení odstranění hotovosti. Jenom blázen by ještě po takové exkurzi chtěl převzít euro.

2. Překotné a nepromyšlené rozšiřování EU na Východ
Průmyslové svazy se dnes horlivě zastávají otevřené imigrantské politiky, zejména svazy německé. Po roce 1989 tlačily na rychlé rozšíření Unie na Východ. Šlo jim pochopitelně o nová odbytiště a pro Německo výhodu zadního levného dvorečku, tedy zásobárny levné pracovní síly. Současně doufaly, že příliv levné pracovní síly z Východu vytvoří tlak na snižování mezd doma a bude omezovat vyjednávání odborů.

Všimněme si, že nejvíc tlačila na rozšiřování EU na Východ Velká Británie a přitom je první zemí, která občanům z kontinentu, hlavně Polákům, Čechům a Slovákům, chce dnes sebrat práva vyplývající ze sociálního zabezpečení, na které ve svých daních přispívají. A hned se toho chytají další, například Rakušané. Budou však platit tito občané, například pendleři od nás z pohraničí, také o 4,5 % méně na sociální politiku? To tedy silně pochybuji. Hospodářský a sociální vývoj v zemích bývalého sovětského bloku za posledních 25 let ukazuje, jak nevýhodné bylo připojení k EU. A to přes veškerá cukrátka v podobě evropských fondů. Naši lidé solidaritu ve svých peněženkách rozhodně nepociťují. Naopak nevýhodným kurzem koruny opět přispívají bohatším. Nafouklé a heterogenní společenství 28 zemí nemůže být spravováno rozumně. A nemůže být drženo násilím pod heslem solidarity, poněvadž jde o prázdné heslo. Solidarita ano, ale pouze směrem k pohádkově placeným evropským komisařům a evropským politikům, především však s bankéři. Hlavně jižní eurozóny, kde ECB slouží okamžitě po zavolání.
3. Rozpadlý Schengen
Jistěže je příjemné cestovat bez kontrol a urychluje to pochopitelně i obchodní styk. Jenže slabosti Schengenu se ukazují v plném světle právě nyní. Před Schengenem jsme vozili zboží z EU a museli ho dokonce i určitou dobu clít, no a co? Zisky se po Schengenu výrobcům a obchodníkům dočasně mohly zvýšit, ale zase ubyla spousta pracovních míst. Ale hlavně se položila řada českých firem, tedy těch, které neměly náskok. Co z toho, že máme levné hadříky z Číny, ale neumíme si už nic ušít nebo vyrobit základní věci jako boty. A přišli jsme o cenný čas, kdy se to mladí mohli ještě naučit.

To, že byl Schengen rozšířen na Balkán a Řecko, které není schopno zajistit ochranu vnější hranice EU, se ukazuje jako Achillova pata celé konstrukce EU. To Řecko, které bankovní Trojka ožebračila a zničila, se nyní stalo nejslabším článkem celé EU. Nyní se valí davy nejenom utečenců před válkou v Sýrii, ale i Afričanů a řady dalších zemí Asie. S tím souvisí i katastrofální zahraniční politika zemí EU, která podporovala války a plány svého atlantického Velkého bratra. Podle ZDF barometru již 58 % Němců považuje znovuzavedení hranic za nutnost, náladu v Rakousku raději nekomentuji. Migrantská krize je nastavena tak, aby se státy byly nuceny dál zadlužovat. Tady jde o víc než šíření islámu do Evropy. Jde hlavně o prodloužení agónie stávajícího finančního systému a o privatizaci celé Evropy.

Slůvko na závěr

Někteří diskutéři na Nové republice nepochopili v mém minulém článku, že nemám v úmyslu rozhodně podporovat islamizaci Evropy. Viz můj článek G. G. Preparata: Kdo dal moc Hitlerovi (recenze). Šlo mi jen o to ukázat, že náboženství je zneužíváno pro politické a ekonomické účely. Za cílem islamizace Evropy stojí jiné, daleko nebezpečnější síly, než radikální imámové. Měla jsem v úmyslu poukázat na paralely v historickém vývoji. Před I. světovou válkou podporovaly anglo-americké elity vznik bolševismu. Před II. světovou válkou byl podporován nacismus stejnými silami, mohutnou propagandou a Wall-Streetem. A tento pojem je naprosto zneužíván. Nacistou a rasistou je nazýván dnes každý, kdo si dovolí mít jiný názor. Stejně tak se dnes zdá, jako by obětí holocaustu byli pouze Židé, ale o jiných etnických skupinách jako Romové už řeč není. Dnes stejné elity tlačí novou ideologii: multikulturalismus a islamizaci Evropy. A Německo má opět plnit jemu naplánovanou historickou úlohu rozeštvávače mezi národy Evropy.

Díky činnosti alternativních médií jsme schopni analyzovat příčiny rozkladu společnosti a celé západní civilizace. Nyní jde o to, vypracovat program, jak se ubránit. Strkání hlavy do písku je však nejlepší cestou do otroctví. Naše další úsilí by mělo směřovat k hledání společné cesty, jak naše ohrožení zvrátit a jak nastavit tržní, ale humánní model ekonomiky, postavený na jiných hodnotách, než je maximalizace zisku pro jedno procento. Zadarmo to ovšem nebude.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 550 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!