Zhlédl jsem kritikou i diváctvem opěvovaný Mádlův film „Vlny“. Moje očekávání příliš nezklamal, neb předpokládal jsem propagandu a té se mi dostalo v míře vrchovaté. V úvodu se dozvíme (místo úvodního politického týdeníku), že jsme trpěli pod vládou Sovětského svazu po všech stránkách, ovšem nejvíce političtí vězni, kterých bylo 1,3 milionu a 5 800 popravených. Těžko říci, kde Mádl vzal tato čísla. Možná se netýkají Československa ale nějaké jiné země či skupiny zemí. Každopádně pokud jde o Československo, jsou Mádlova čísla řádově chybná.
Podle ÚDV bylo v průběhu komunistického režimu v Československu popraveno pro politické trestné činy 248 osob (247 mužů a Milada Horáková). Do vězení bylo z politických důvodů odsouzeno přes 205 000 lidí, do táborů nucených prací bylo bez soudu zařazeno asi 20 000 lidí a do Pomocných technických praporů z politických důvodů asi 22 000 osob. Podle portálu Policie ČR ZDE, ZDE a ZDE byl poslední absolutní trest za politickou činnost, tj. za boj proti komunismu vykonán 17. listopadu 1960 v 11.40 hod., ve věznici Praha-Pankrác. Pan Vladivoj Tomek, narozený 9. 6. 1933, byl odsouzen k trestu smrti podle § 78/3 zákona 86/50
Sb. za velezradu a vraždu vojáka základní služby.
Dnes má Pan Tomek vkusný pomníček, neboť „dobrý komunista, mrtvý komunista“. V tomto případě sice nešlo o komunistu, ale to nevadí. Důležitý je úmysl. Chtěl zabíjet komunisty, tak to musel být dobrý muž, ten Tomek, to dá rozum.
To je politický čin hodný hrdinných bratrů Mašínů. Vraždy za vznešenými cíli opatření peněz a zbraní jsou historií povýšeny na politické činy nejvyšší kvality hodné státních vyznamenání. Snad si na Tomka vzpomene i Mádl a něco hezkého nám o něm brzy natočí.
Skutečná, otřesná čísla popravených od roku 1918
Do tohoto výčtu nejsou samozřejmě zařazeny stovky tisíc obětí německé okupace občanů Protektorátu Čechy a Morava ani obětí ukrajinské SS Galizia, oddílů OUN Stepana Bandery či dalších útvarů obnovujících německý pořádek na území Slovenského štátu v souvislosti s činností nacistů a potlačením Slovenského národního povstání. Relativně vysoký počet popravených za prezidentování E. Beneše je dán retribučními dekrety namířenými proti zrádcům a kolaborantům s německými fašisty. Právní čistotu podle dnešních měřítek v nich nehledejme. Jednak byli obžalovaní souzení podle paragrafů se zpětnou platností a jednak jim byla odepřena možnost odvolání.
Par 31: „Proti rozsudku mimořádných lidových soudů není řádných opravných prostředků. Žádost o milost kýmkoliv podaná nemá odkladného účinku. Trest smrti se vykoná do dvou hodin po vyhlášení rozsudku. Na výslovnou žádost odsouzeného může býti lhůta prodloužena o další hodinu.“
Platnost dekretů byla ukončena v roce 1948. Komunistická „spravedlnost“ tak měla na co navazovat. Nespadla z nebe ani výhradně z Ruska.
A tak film po „slibném“ úvodu konečně začíná...
Studenti volají "chceme světlo", protože se porouchala síť na jejich kolejích. Pochodují po ulici a jelikož tato demonstrace není povolená, jsou zmláceni lehkooděnci Veřejné bezpečnosti. (Tehdy komunisté těžkooděnce jako strážce demokracie k dispozici neměli). Na scénu přichází jeden z hlavních hrdinů, šéf tehdejší "Redakce mezinárodního života Československého rozhlasu," Milan Weiner. Rozhodne se, že věc vyšetří. Pošle posly, aby zjistili, zda zásah VB nebyl reakcí na vandalismus studentů a zjistí pravý opak. Ve filmu zazní opravdu "pádný" argument: „Ne, žádný vandalismus, ale vytrhané vlasy.“ Tak si představuji, kterak investigativní novinář pátrá v Nerudově ulici či na Strahově po rozbitých oknech a vypátrá „vytrhané dlouhé vlasy“. Ležely na zemi? Mužské nebo ženské? Komunistů nebo antikomunistů? Vytrhala je žárlivá žena nebo zlý policajt? Mádl si zřejmě udělal rovnítko mezi rudými komunisty a rudými indiány s jejich posedlostí lidskými skalpy. (Samozřejmě, vládnoucí moc neměla ani na Západě natož na Východě ráda dlouhé vlasy u mužů, ale to šlo snad vyjádřit nějak smysluplněji). Celá redakce vypadá jako centrála investigativního disentu a ne jako redakce prominentních, kariérních komunistů, jíž ve skutečnosti nepochybně byla.
Podobně trapně vypadá Weinerovo rozhodnutí podpořit kandidaturu Dubčeka, jelikož prý "hovořil o svobodě". To v tom má Mádl trochu guláš. Tehdy, v roce 1967, ještě ocas nevrtěl psem, jako je tomu dnes. Média, tím méně „Redakce mezinárodního života Československého rozhlasu,“ určitě nerozhodovala, kdo bude zvolen generálním tajemníkem Komunistické strany Československa. Bylo tomu právě naopak. Orgány strany rozhodovaly o tom, kteří novináři budou psát, co budou psát, a co psát rozhodně nebudou. Dnešní posedlost mediální kampaní byla věcí naprosto neznámou. Film tomu nasadí korunu, kdy to vypadá, že vylepovat fotografie Alexandra Dubčeka v roce 1967 je nějakou statečnou protirežimní činností, jako by Dubček nebyl rovněž prominentním komunistou roku 1967 s dlouholetou výchovou v Sovětském svazu, ale disidentem Václavem Havlem roku 1988. Rozšiřování podobizen Alexandra Dubčeka bylo statečností až od druhé poloviny roku 1969 do roku 1989. Nikoliv v letech 1967 - 1968.
Nelogičnosti
Po propagandistickém úvodu přichází zápletka. Nějaký bezejmenný mladík se ve věku šestnácti let (!) jde ucházet o místo v prestižní redakci „Mezinárodního života Československého rozhlasu“. A aby se mezi prověřené soudruhy nedostal, protože je to slovy jeho staršího bratra „strašně nebezpečné“ (!) 
, jde se o místo ucházet právě jeho starší bratr. Uchazečů je několik desítek, ale konkurz vyhrává, jak jinak, starší bratr. Pak ovšem nastoupit nechce (už přece víme, že je to strašně nebezpečné!), i když si to přeje jeho šéf, šéf jeho šéfa, šéf StB a především samotný Weiner! Hrdina dělá fóry, ale nakonec podlehne a nastoupí nevybaven znalostí jakéhokoliv jazyka, vyjma rodného, do redakce Mezinárodního života Československého rozhlasu. Všichni ho tam prostě strašně chtějí. Nastoupí na pozici technika. Konečně, po dvaceti minutách filmu, si dal říct. StB, Weiner i divák si oddechli. Redakce si „disidentsky“ prozpěvuje písně v anglickém jazyce. Ufff.
Nabídka spolupráce
Na chodbě se bývalý šéf setká se starším bratrem a řekne mu „Tomáši, průšvih, zajímají se o mladšího bratra. Zaručil jsem se za Vás, jenom jim budete muset podepsat spolupráci“. Nu, možná ano, ale typické to rozhodně není. Takhle se spolupráce nevyžadovala. Ostatně StB by asi měla zájem spíše o plnohodnotné členy redakce než o jakéhosi technika a získání ke spolupráci bylo procesem upevňování vzájemné důvěry (samozřejmě v případě potřeby podpořené vydíráním nebo slíbením nějakého prospěchu) a nikoliv vzkazem někde na chodbě.
Kauza prezident Novotný
Mádl si zcela vymyslel zápletku s odstoupením tehdejšího prezidenta Novotného z funkce. Prostě si plete dnešní dobu s tehdejší. Média rozhodně nerozhodovala o tom, kdo bude prezidentem a kdo ne, jak podsouvá Mádl svému pohádkovému Weinerovi. Ten likviduje Novotného a dosazuje Dubčeka. Nesmysl na entou. Média odhalují trestnou činnost, a v tomto případě dokonce komunistického prezidenta, resp. jeho syna. Ano, syn prezidenta si ulíval peníze ve Švýcarsku a okrádal ubohý československý lid. Co na tom, že se to událo jen v Mádlově hlavě? Pro výchovu dnešního diváka to má svůj hluboký smysl. Nač přemýšlet o skutečných postavách, jejich kořenech, motivech a proměnách? Stačí přece ponechat jen jména, letopočty a je to. K divákovi si takové dílo rozhodně cestu najde. Náš divák je už léčen Klausem a náležitě očkován, což ostatně dokazuje svým antikomunismem a zároveň volbou někdejšího echt komunistického prominenta na Hrad.
Média odtržená od reality
Představte si, že bych natočil film o tom, kterak příslušníci německých SS ze svého amerického (kanadského, argentinského) exilu podporovali rodinu Václava Havla a de facto stáli za převratem roku 1989. Navázali tak na vzornou spolupráci rodiny Havlů s německými fašisty z doby německého „Protektorat Böhmen und Mähren“. Co by se strhlo (pomiňme fakt, že bych nic takového natočit nemohl, neb KRIT ministerstva vnitra jakož i složky tajných strážců demokracie a pravdy bdí dnem i nocí) po uvedení takového filmu do kin? Nic zvláštního, rychle by mě zavřeli do „lido-demo“ vězení. Tam, jak se zdá, pěstují mučení viz článek Proroci naší doby, takže bych dopadl zřejmě jako Pavel Wonka.
Samozřejmě, že neprávem, neb máme tu svobodu slova a do ní patří i svoboda umělecké tvorby. Laskavý čtenář však cítí, že v úplném pořádku taková „umělecká“ tvorba asi není. Některé etické normy by se měly dodržovat bez ohledu na charakter momentální vlády. Média si dnes hrají na policistu, vyšetřovatele (investigavce) i soudce v jednom.
V rozhovoru ZDEse vyjádřili odborníci:
Jak vnímáte pnutí mezi autorskou licencí a fakty?
Veronika Pehe: Samozřejmě je problém, pokud film špatně pracuje s fakty a vykresluje vyložené nepravdy, které pak diváci přejímají.
Jaroslav Pinkas: Je zcela legitimní, že si tvůrce fakta upravuje. Hranice autorské etiky je pohyblivá a historická věrnost nespočívá v dodržení každého detailu, ale v ilustraci sociální a kulturní praxe minulosti, jakkoli tu historik vždycky najde dost chyb. Nekorektní je třeba příklad Habermannova mlýna (2010), kde tvůrce zcela změnil charaktery jednotlivých aktérů, a nechal přitom reálné názvy. To už považuji za neetické.
To samozřejmě neřekli v kontextu Mádlových Vln, ale docela to sedí. Mádlovy Vlny jsou neetické a špatně pracují s fakty. V průběhu filmu jsem jen se zatajeným dechem čekal, kdy se objeví jméno Václava Havla. Samozřejmě jsem se této trapnosti dočkal. Říká se tomu manipulace a propaganda. Podobně by to bylo s hypotetickým filmem o spolupráci Havlovy rodiny s nacisty a podporou někdejších fašistů našich disidentů či přímo ikony novodobé české demokracie, Václava Havla, uprchlými fašisty v exilu. Nic takového není známo, proto o tom slušný člověk nebude točit film, i kdyby na Hradě úřadoval Josef Skála, předsedkyní vlády byla Kateřina Konečná a KRITU šéfoval, ve znovu obráceném kabátě, Petr Pavel. Pokud jde o „arcičerta“ Vln, Antonína Novotného, tak je na místě si připomenout fakta.
Antonín Novotný se za druhé světové války podílel na ilegální činnosti KSČ, v roce 1941 byl zatčen a až do roku 1945 byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen, a tak jeho syn Antonín Novotný narozený roku 1930 neměl v mládí zrovna na růžích ustláno. Více ZDE Pro dnešní politickou svobodně-demokratickou kulturu by mohlo být zajímavé, že Antonín Novotný byl první hlavou státu, která si po nástupu do funkce nechala snížit plat.
Socialismus s lidskou tváří
Vypadá to, že Redakce mezinárodního života Československého rozhlasu řídí celý obrodný proces, jak se mu tehdy říkalo. Ve skutečnosti jím byla prodchnuta celá společnost. Nikoliv šedivá, jak je vylíčena v Mádlově filmu, ale velmi barvitá „zlatá šedesátá“ ve filmu, hudbě, literatuře, žurnalistice a nakonec i v politice. O něčem takovém se ve svobodných devadesátkách a letech dalších ani nesnilo. Devadesátky vejdou do dějin zcela jinak než svým kulturním rozmachem a svébytným hledáním spravedlivé společnosti jako tomu bylo koncem let šedesátých.
Obrodný proces samozřejmě zasáhl všechny složky společnosti včetně StB. Hlavním argumentem konzervativců a později i Sovětů nebyl boj proti fašistům, jak míní v Mádlově filmu, ale proti kontrarevoluci. Tedy pokusu „vrácení dějin před Únor 1948“. Opět lze zmínkou o fašismu Mádlovi dobře rozumět. Dává tím paralelu v argumentaci dnešního Ruska vůči Ukrajině, srovnává tak s argumentem SSSR vůči Československu a dělá mezi nimi rovnítko. Jenže ono mezi nimi žádné rovnítko není.
Dnešní Ukrajina velebí spolupracovníky německých nacistů, staví jim pomníky, pojmenovává po nich ulice a rozdává vyznamenání někdejším spojencům německých fašistů. O tohle v Pražském jaru rozhodně nešlo. Nikdo nehodlal stavět pomník Emanuelu Moravcovi ani s německými fašisty spolupracujícím Vlasovcům. To až jiný Novotný, zvaný Řeporyjec, o mnoho let později. V naší době teď a tady. V době, kdy je povolena adorace spolupracovníků a spolubojovníků hitlerovského Německa. Toho Německa, které vedlo genocidní válku proti Cikánům, Židům a Slovanům. Německa, které uzavřelo české vysoké školy, popravilo desítky tisíc a v lágrech úmyslně vyhubilo statisíce občanů Československa.
Ano, na území dnešní České republiky je povolena adorace Stepana Bandery, Vlasova, Buňačenka a obecně pod wehrmacht spadající „Vlasovovy“ armády. Armády, která se chtěla především zachránit úprkem do zajetí USA. Jenže ouha. Spojené státy většinu z nich Sovětskému svazu vydaly a tak zrádci z řad Vlasovovy ROA neunikli popravě. Ne, pěkné to není. Válka není pěkná. Zoufalci z řad Rudé armády, kteří upadli do německého zajetí, stáli před volbou. Zemřít v koncentračním táboře, nebo vsadit na vítězství Hitlera, přičemž Rusové v koncentračních táborech podléhali srovnatelnému a nebo horšímu zacházení než Židé. Někteří Rusové tedy vsadili na život s Vlasovem (a Hitlerem) - a nakonec je smrt stejně neminula. Mysleme tedy vždy na to, že špatný mír je lepší než „dobrá“ válka.
Pokud bych měl něco pozitivního na filmu najít, tak snad jen znázornění emocionálně vypjatého začátku sovětské okupace. Zvídavý divák by mohl porovnat s okupací německou a položit si otázku, zda by se v českém jazyce nenašel ještě jiný výraz pro „okupaci“, protože se pod tímto pojmem schovávají zcela rozdílné skutečnosti.
---
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!