Důvody k rozhovoru se známým publicistou Štěpánem Kotrbou byly dva. Tento přímočarý Pražák s valašskými kořeny nás v redakci zaujal článkem na PL „Zombíci.“ Foltýn haněl část Čechů, Kotrba vybuchl: Ty vládní strategický č*ráku. V redakci jsme se snažili merit věci opsat složitou analýzou (ZDE), ale jak vidět, šlo jít i kratší cestou. Jenže rozpad současné demokracie, které jsme dali přídomek "hybridní", se stává faktem a souvisí s palčivou otázkou stavu současné levice v Česku. Protože Václav Umlauf je rodák z Valaška, vedl rozhovor za redakci e-republiky.
1. Jste publicista celoživotně spojený s levicí. Není vám líto, že jde v poslední době levice úplně do kytek, a to vlastní vinou?
Budu optimista. Dějinný. Ne, levice nejde do kytek. Mění se pouze její podoba s odcházejícími generacemi. A je to dobře. Dnes nikomu nejde o „reálný socialismus“, ani o „komunismus“. Do kytek jdou staré, unavené strany a straníci v důchodovém věku. A to je přirozený koloběh dějin.
Od radikální rovnostářské levice beznadějně chudých, bojujících za „rovnost žaludků“ se vývoj posouvá k upřednostňování „rovných šancí“ či sociálně regulované nerovnosti „dle zásluh“. Většina už netouží „svrhnout kapitalismus“, ale polidštit ho, dát mu epiteton „sociálně citlivý“. Většina už dávno nechce zničit stát a nahradit ho diktaturou proletariátu. Málokdo už se s „proletariátem“ identifikuje. Netouží se mít dobře všichni stejně v „beztřídní společnosti“. Touží po důstojné mzdě, ale za odvedenou práci, touží po volném čase, čistém životním prostředí, po komfortních veřejných službách.
Levice dneška si uvědomuje, že poctivě dovedená kvalifikovaná práce by neměla být placená stejně jako nekvalifikovaná a už vůbec ne jako sociální dávka pro ty, kteří pracovat nechtějí. Cílem levice nemůže být nikým nechtěná a tvořivost ubíjející rovnost všech, ani rovnost šancí všech. Vážíme si vzdělání jako cesty ke kvalifikaci a společenskému vzestupu. Končí vzájemná dělnická solidarita koldomů, vývařoven a kampeliček.
Bohatství Evropy vzniklé explozí produktivity práce a v 20. století propracovaný systém sociálního smíru zamezuje třídní nenávisti. Byla to západoněmecká sociální demokracie v osmdesátých letech, která nastavila „evropskou“ laťku. Dnes zaměstnanci jako standard pobírají rozsáhlé benefity – od firemní lékařské či lázeňské péče, stravovací poukázky ze státem podporovaného FKSP, přes počítače na doma, po auta, flexibilní pracovní dobu a homeworking. Někteří si výhodně za část platu kupují akcie podniků svých zaměstnavatelů. Investují do stabilních růstových komodit, což částečně oslabuje závislost na důchodovém pojištění. Zaměstnavatelé široce investují do zvyšování kvalifikace zaměstnanců. Ví, že musí, aby jejich firmy přežily technologický pokrok. Práce se automatizuje, robotizuje a z „montérek“ se stávají „bílé límečky“. Nekvalifikovanou práci vykonávají gastarbeitři, kteří jsou ale za ni vděční, protože si vydělají víc, než ve svých zemích. Levice jejich existenci toleruje. Vidíte to na tom, jak příznivě přijímáme vietnamské večerky, fungující dlouho do noci. Stát reguluje počty zahraničních pracovníků tak, aby byla prakticky nulová nezaměstnanost. Zvětšuje se podíl tzv. duševně (kreativně či administrativně) pracujících. Téměř nikdo z nich nebojuje za osmihodinovou pracovní dobu, protože homeworking a počítače doma učinily práci méně obtěžující. Už to není dřina, ale intelektuální výzva. A pohodlí domova není stresující.
Mění se agenda levice. Panuje skoro trvalý sociální smír. Není potřeba stávek, selských bouří a protestů. Od obhajoby práv lidí práce, kterou nahradily státem i zaměstnavateli široce akceptované odbory, se dostává levice k obhajobě vlastního komfortu a paternalistické obhajobě menšin. Od pracovní doby se posouváme k volnému času a kultuře.
Levici čeká odmítnout vějičky zelených, sexuálních menšin a bezzásluhové rovnosti všeobecného základního příjmu. Pro autoregulaci politických tužeb platí „Chtít po společnosti můžete pouze to, co jste vy sami ochotni solidárně platit“. Sorry, dědičné pobíratele dávek či všeobecného základního příjmu bez chuti a návyků pracovat nejsem ochoten financovat. Levicová politika nesmí být politikou lemplů, žebráků či kvót, ale politikou pracujících.
Bohužel se levice nevěnuje politickému vzdělání a atraktivní sebeorganizaci. Za atraktivní nepovažuji návštěvu hrobu Marušky Kudeříkové ani členskou schůzi klubu důchodců. Ani večírek na korejské ambasádě. To spolehlivě odradí kohokoliv. Nevšiml jsem si stranického financování, organizace a podpory „lidových“ jídelen a rozvážky jídla pro seniory, organizace spolehlivých, prověřených a levných řemeslníků, komunitních, hygienických a sociálních služeb pro potřebné, „lesních“ školek a příměstských táborů pro děti, kvalitních kroužků zájmové činnosti mládeže organizovaných a podporovaných partajemi. Ale toto je užitečná politika. Konkrétní, potřebná. Buď ji zorganizuje a provede politická strana, nebo to necháme na státu či „neziskovkách“. Proto se nehlásí do partají skoro nikdo, ale do neziskovek ano. Smysl není ve schůzování, ale v práci pro druhé.
V komunální politice je to vidět nejvíce. Nerozeznáte dnes „pravicovou“ a „levicovou“ radnici. Buď je dobrá a poznáte to hned, když do obce přijedete, nebo je špatná. Uvidíte-li rozbité chodníky a luxusní akvapark, je to špatná radnice. Jsou li v obci bordely a herny, je to špatná radnice.
2. Tak dobře, "levice" se změnila. Ale jaká levice? Mnozí chtějí v různé formě spojení levice jedné široké fronty, což naposledy chtěli chytří a prozíraví komunisté za První republiky.
Idea šmeralovské široké levicové fronty jako specifické československé cesty k socialismu vyžaduje politickou prozíravost a chytrost. To jste řekl správně. Trpělivost. Schopnost kompromisu. „Šmeralismus“ není bolševismus. Nepotřebuje to arogantní Gottwaldovské „bolše“. Naopak, potlačuje ho ve jménu názorové různorodosti v tušení složitého vývoje. Využívá ideovou převahu k vzdělávání a osvětě.
Kdyby žil Šmeral dnes, viděl by společný jmenovatel v respektu k lidem práce. A našel by jej jak u levicové části KDU-ČSL, dodnes slavící Josefa Dělníka, u fokolarínů, hledajících jednotu velké lidské rodiny na základě Ježíšova přání „aby všichni byli jedno“ (Jan 17:21), která rozvíjí dialog uvnitř církve i mezi církvemi a náboženstvími a s osobami jiného přesvědčení. Našel by jej u komunistů, pokud by z frustrace nad vlastní nemohoucností druhým nechtěli podřezávat krky po moskevském vzoru. Našel by společný jmenovatel i u sociálních demokratů, bez ohledu na výsměšné pomluvy, že jsou jako předkožka, která se stáhne, když se „jde na věc“. Našel by společný jmenovatel i u části liberální levice, která nevyznává grunderský kapitalismus, ale je ctižádostivá a dravá, s kapitalismem smířená. Věří ale v sílu lidského rozumu, v sociální pokrok. Dokázal by pochopit, že i „oligarcha“ Babiš může být socialistou, kterému jde nejen o jeho zaměstnance, ale i o stát. Engels byl také továrník, rodinná firma musela dosahovat zisk, aby mohl živit Marxe.
3. A jsme u jádra pudla. Proč se státotvorným stranám v Československu (a nyní Česku) historicky nedaří už od 90. let zachránit stát před zloději a demagogy?
Nerozumím slovu státotvornost. Tvořit stát byla potřeba v době boje za samostatné Československo. To jsme si úspěšně rozbili a nevšiml jsem si, že by ho někdo bránil, ani KSČS ne. Byl jsem na jejím posledním „rozlučkovém“ zasedání a byl to festival trapnosti. Dnes celá politická scéna tvoří stát. Kapitalistický stát. A celá politická scéna neváhá, a když je příležitost, tak se přiživí. Znal jsem jednoho komunistu, který vedl bordel a byl přitom soudruhy široce vážený. Někteří jsou poctiví jen proto, že příležitost dosud nedostali. Demagogie je zkratka. Sice argumentační faul, ale rozvíjející obraznou představivost našeho rozbíhavého myšlení. V rétorice široce používaný už od antického Řecka. Slova jsou obrazy.
4. Nyní se levice opět rozštěpila sporem mezi hnutím Stačilo! (Kateřina Konečná) a novým vedením ČSSD (Jana Maláčová). Jak vidíte tento spor z perspektivy výše uvedeného zápasu o sjednocenou levici?
Ještě předtím došlo ke sporu Konečné s ČSSD Jany Volfové a Jiřího Paroubka. Na počátku eskaloval spor o podobu sociální demokracie mezi Šmardou, Dienstbierem a idealisty na jedné straně, Maláčovou a Zaorálkem na straně druhé. Použil bych bonmot, i když nejsem Miloš Zeman: "Zatímco pravici spojují peníze, levici rozdělují ideje." Pak jsem si vzpomněl na svou babičku, která říkávala, že dvě ženský se neshodnou u jedné plotny.
Vysvětlivka je jednoduchá… Kateřině Konečné všichni fandili, když pěticípou hvězdu nahradila tečkou vykřičníku a šla do evropských voleb se svěží, odlehčenou grafikou, mediální asertivitou, věcností argumentů, ostrostí a přitom kultivovaností. Konečná s tečkou na konci mělo vtip. Stačilo! je chytlavý slogan. Ano, 35 let činnosti strany, u níž průměrný věk členů překročil průměrný věk dožití, stačilo. Tam kde na začátku 90 let měla KSČM dvacet procent, v posledních volbách měla dvě procenta. Podívejte se na mapy volebních výsledků za třicet let. Takto se nedělá životaschopná levicová politika. Všichni cítili, že Konečná by v Evropě měla být. Odpracovala si to. Stejně jako kdysi dávno polovina voličů sociální demokracie volila komunistu Ransdorfa, aby nemusela volit amerického sociálního demokrata Roučka.
Kateřina Konečná slíbila, že se Stačilo! bude snažit širokou koalici levice vytvořit. Byl jsem optimista ještě, když jsem psal velkou analýzu do MfD Kačenka a rudá strašidla. Proto nikoho nepřekvapili ani „brkouni“ z ČSNS, ani „Vidláci“. Brali jsme to všichni jako první krok k modernizaci a přejmenování. Ne k tomu, že Konečná začne politikařit.
Diskuze o programové shodě se ale férově vede u kulatého stolu, nejdříve na úrovni odborného týmu, pak na úrovni předsedů, s plným mandátem, bez podmínek. Ne s hotovým programem v ruce, o kterém komunisté přece nebudou diskutovat, jak pravila o několik dní později potetovaná soudružka Prokšanová. Dle mého současného názoru je cílem Kateřiny Konečné levicovou koalici nevytvořit, ale na zádech Stačilo! dostat komunisty pod jinou značkou zpět do Sněmovny, aniž by museli dělat názorové kompromisy. Dle mě je to podvod na voliče a možná i podvod na volební komisi, snižující víceprocentní kvórum pro koalici.
Po několika hodinách dialogu s ČSSD mladičký zástupce ČSNS ukončil jednání argumentem, o kterém věděl už dřív, ještě než jednání začalo. Neuvědomil si ale, že Paroubek byl kdysi u brkounů ústředním tajemníkem. Přitom předseda ČSSD neměl žádné personální požadavky a nezazněly ani neshody programové. Nemusím Paroubka. Ale tohle se na politickém jednání nedělá. Nikomu.
Nyní k jednání s Maláčovou. Nedovedu si představit stranu, která by seriózně argumentovala pro odchod z EU, aniž by vzala v úvahu ekonomické následky. Za prvé nejsme Velká Británie, a i tu odchod z evropského trhu poškodil. Za druhé Konečná mimo programového výkřiku neukázala byť nástin řešení. Berme jako fakt, že 80 % zahraničního obchodu realizujeme se zeměmi EU, z toho polovinu se sousedním Německem.
Evropskou unii kdysi dávno vytvořila levice pro vyrovnání propastných ekonomických rozdílů mezi zeměmi Evropy, přiznejme si to. Cesta k prosperitě vede dnes přes velikost preferenčního trhu. To ví i Trump. MMF a Světovou banku také ovládá levice. Na české výrobky nikdo nečeká a evropský trh by se okamžitě uzavřel a nasadil dovozní i vývozní cla. Ostatní regiony mají vše, co potřebují a nebo vše, co si mohou dovolit. Čína a Indie vytvořili svět přebytku. Nadvýroby. Nízkých cen. Všeho.
Česko bez EU nemá zajištěn odbyt. Padli bychom do propasti rumunské či albánské chudoby a masivní nezaměstnanosti. Nemáme odbytové trhy, většina výrob je tak či onak navázaná na patenty, suroviny či součástky ze „Západu“ nebo „Západem“ ovládaných zemí. Cla a hrozba neodebrání výrob jsou vražedné argumenty pro každou malou nebo slabou ekonomiku. Co by dělala Škodovka a na ni navázaní výrobci? Nic neumíme tak dobře, aby to jiní neuměli levněji nebo lépe. U dovozů nemáme na mnoho výrobků substituty. Systém EU se dá změnit zevnitř, ne zvenku. Pokazili jsme si ho sami, na Radě ministrů. V odborných komisích, kam jsme posílali hlupáky nebo kam se dostali lobbisté. Neměli jsme strategii a pokud ano, tak nevydržela déle než jedno volební období. Neumíme definovat stání zájem. Nemáme systémové řízení hospodářství ekonomickou diplomacii, spjatou s výrobci. Trh opravdu nevyřeší vše. Děláme strategické chyby, jako v případě podpory Ukrajiny.
Problematika NATO je obdobná. Nejsme schopni a ani ochotni financovat pouhá 2 % HDP na svou účast v NATO. Švejkujeme, ale obranu tím nezabezpečíme. Nejsme tím pádem ani schopni platit vystrojení, vyzbrojení, výcvik a provoz samostatné vševojskové armády. To stojí násobně víc, zvláště když veškerou techniku z dob Varšavské smlouvy jsme prodali do Afriky a nebo je beznadějně zrezlá či nejsou náhradní díly a kapacita na renovace. Nejsou lidi. A pokud někdo bude chtít zavést povinnou službu v armádě, potká se se zlou. Možná i se státním převratem nebo masovou emigrací.
Za těchto okolností halucinovat o referendu je nesmyslné a politicky naprosto nezodpovědné. Opět: NATO má své politické orgány a k realizaci jeho politiky je a vždy byl nutný náš souhlas. Jen jednou jsme chtěli nesouhlasit a premiér byl spolu s prezidentem připraven k okamžité výměně ministrů za poslušné loutky uprostřed noci, kdyby Bezpečnostní rada státu nesouhlasila s bombardováním Jugoslávie. Omluvil se za dvacet let.
Přesto referendum o EU a NATO byl prakticky jediný důvod nedohody Stačilo! se SOCDEM. Takto nejedná odpovědný politik, který by chtěl být lídrem široké levicové koalice. Takto jedná namyšlený, vyčůraný fracek, hledající v politice zkratky.
Kateřino, stačilo!
Děkujeme za rozhovor.