Nechci kálet na Boží církev, zejména když jsem pár dní dělal arciděkana v krásně zdevastovaném městě Ústí nad Labem. Po večerní mši svaté za asistence několika babiček jsem přišel do sakristie, kde na mne čekala hmotná kompenzace za arciděkanské úsilí. Slovo „arciděkan“ se mi strašně líbí. Arciť vám je to úplně jedno, přece jsem arciděkanem týden byl. Možná se vám zdá, že používání titulu „arciděkan“ v každé větě představuje stylistickou vadu na kráse. Ale arciděkanská důstojnost ipso facto způsobuje, že verbální neomalenosti získají na zajímavosti. Kolegu a vysvěceného kamaráda z Mostu, který to dotáhl na pouhého děkana, jsem nabádal k obřadnému chování vůči zde přítomné arcidůstojnosti. Jistěže to nemělo nic společného s mou maličkostí, s osobní nadutostí či s jinými charakterovými vadami. Komu dal Bůh úřad, tomu dá i rozum, ipso facto arciděkanský. Takže arciděkan přišel po vykonání úřední bohopocty do sakristie, kostelník z něj sundal liturgické modráky a obrátil pozornost jeho důstojnosti na kultovní všimné umně zabalené do igelitové tašky. Bližší ohledání ukázalo deset vajec v dárkovém balení. Byla shnilá, minimálně ze 20 procent. To jsem zjistil až druhý den, když jsem coby normální konzument, a nikoliv arciděkan, oba záprdky vyhodil do koše. Posléze i celý hmotný dar. <BR><BR>Odložil jsem rozum arciděkana a sebral do hrsti analytické schopnosti, jež během zástupu ležely ladem. Co symbolizuje tento akt donace vzhledem k církvi? Jinak řečeno z hlediska hermeneutiky: V jakém smyslu tvoří dar shnilých vajec symbolický význam toho, co z nedostatku lepšího pojmenování zveme „dnešní církev“? Smrdutost vajec byla aktuální, stejně jako altruistický akt jejich darování v posvěcené sakristii, do níž jsem se uchýlil ve funkci arciděkana po aktu úředně oznámené, platně a dovoleně provedené římskokatolické bohopocty. Situace shrnuje základní prvky sociální a ekleziální: jednak realitu časoprostorově situovaného darování a jednak olfaktickou aktualitu záprdků, jež se nechtěně staly symbolem. Slovo <EM>symballein </EM>v řečtině poukazuje na spojení dvou částí, které odděleně nenesou žádný nebo malý význam. Například éros v Platónově podání symbolizuje vztah muže a ženy. Podle básníka Aristofana z dialogu <EM>Symposion</EM> tvořili pralidé jednolitou kouli, později tragicky rozdělenou. Oddělené lidské polokoule symbolizují podstatu erotiky, protože muž i žena se stále a nutně hledají, aby mohli dosáhnout ztracené jednoty. Záprdek nazíraný přes Platóna usměrňuje myšlení. Které významné skutečnosti spojuje vylíčená situace dohromady? Ve filosofické perspektivě zní otázka následovně: Které elementy dává do smysluplné jednoty? V duchovní a ekleziální rovině je nutno najít analogii k platónské sexuální symbolice. Shnilá vejce darovaná arciděkanovi v sakristii se v hermeneutice symbolu stávají průsečíkem světa a církve – dvou mocí, které vedly jednak k uhnití a jednak k darování arciděkanovi v zastoupení. Pardon, já jsem to neřekl přesně, ale byl jsem pouze „arciděkanem v zastoupení“. Nyní už to nezní tak hrozně, vedeni četbou jste si zvykli na správnou titulaci „arciděkan“.<BR><BR>Symbolicky přetvořený záprdek spojuje jevy, v civilu absolutně nespojitelné: záruční lhůtu, produkt technologického věku odkojeného supermarkety a platebními kartami – a zádušní hospodářství církve svaté po staletí pilně sající z prsu obročí, polností, dávek, desátků, intencí, milodarů, odpustků, donací, závětí a jiných hmotných opor kněžstva. Hodná babička zřejmě viděla mladší exemplář kněze, a tudíž cítila automaticky potřebu podpořit jej v namáhavé službě. Peníze by mne mohly zkazit, navíc jistě měla hluboko do kapsáře. Její závěť by mi hned nepomohla, desátek na socialistickém betonu vypěstovat nemohla, polnosti jí i církvi vzala kolektivizace. I sáhla k osvědčené podpoře nutriční, která po staletí tvořila základ přežití lidského rodu. Platební karta je na pustém ostrově houby platná, na rozdíl od kopy neshnilých vajec. Jenže vejce skladovaná sklerotickou starší osobou trpí po čase nadýmáním a jinými neduhy. Vůle jistě nechybí, ale skořápka je slabá a tepla přespříliš.<BR><BR>Smrdutý dar ukazuje na dávnou mentalitu středověkých obročí a oddané úcty k „duchovním osobám“ čili kněžím. Jsme uctíváni starodávným kultem v době, kdy nakupujeme platební kartou podle záručních lhůt a dbáme na minimum cholesterolu. Konzum a moderna proměnily chtě i nechtě také život kněží a jejich mentalitu. Přesto žijeme z větší či menší částí v katolickém ghettu dávných časů. Jeho obyvatelé překypují dobrou vůlí i dary ve formě záprdků. Darovanému koni na zuby nehleď – pokud ano, pak analyzuj a hlavně nekonzumuj. Záprdek spojil svět archetypického jednání a moderního způsobu života do jednoho smysluplného celku. Smysl to snad dává, ale festovně to smrdí. <BR><BR><BR>