Srpen 01, 2012

Finančně podvyživené obce v různých zemích zvažují prodej své infrastruktury. Tyto majetkové přesuny mají sloužit k naplnění pokladen i k tomu, aby se obce zbavily nákladných povinností, jako je obsluha dluhů a penzijních závazků. Úředníci, kteří zvažují tento přístup, by se však měli podívat do Francie a dalších zemí, které nastoupily rychlý pohyb opačným směrem a provádějí „remunicipalizaci” svých infrastrukturních sítí. Nejznámější případ remunicipalizace proběhl v Paříži, která v roce 2010 vypověděla kontrakty se dvěma největšími světovými vodohospodářskými společnostmi, Suezem a Veolií, čímž ukončila jejich stoletý soukromý duopol. Obrat od staleté praxe v Paříži byl urychlen mezinárodním hnutím za ukončení nadvlády privátních firem.

Co se to stalo? Podle mého názoru je to takto. Pokud jde o pokročilé vodovodní systémy, neexistuje v případě jejich privatizace žádná výhoda nižších nákladů. Jde o regulovaný monopol, který se postupem času stává stále zručnějším v oboru manipulace politických procesů, především pokud se jedná o své regulační orgány. Proč bychom potom měli očekávat nižší náklady a ceny? Velká škála studií na toto téma, včetně prací „tržně orientovaných” ekonomů, nenašla žádné výhody v nižších nákladech pro soukromý sektor v tomto prostředí.

Privatizace vody může být principiálně velmi dobrá myšlenka pro velmi chudé země, protože veřejný sektor dodává jen málo či vůbec žádnou vodu z kohoutku. Monopol je lepší, než než si lít na hlavu vodu z kbelíku, navíc si můžete přinést vodu v kbelíku, když si to budete přát. Přesto ani v těchto případech privatizace ndeojde příliš daleko. Jedním z důvodu je, že neexistuje žádný způsob, jak přinutit lidi – z nichž mnozí nejsou nijak registrováni a nemají žádný majetek – aby platili své účty za vodu, a neexistuje dostatečná právní infrastruktura, která by jim zabránila odříznout se od potrubí, nebo se někam zatoulat. Privatizace by se v tomto případě neměla zavrhovat, ale nemusí to být užitečné rozhodnutí.

Nakonec existuje to pravé ořechové, často pro reformní země nebo země, kde žijí lidé se středními příjmy. V těchto případech může privatizace vody mobilizovat soukromý kapitál a rozšířit používání vody. Často to přináší vyšší kvalitu vody, kvalitnější připojení, nižší sazby pro ty, kteří nemají přístup k vodě a vyšší ceny. Ne všechna města touží po takovém kompromisu, ale existují taková, která na to přistoupí. Některé z těchto privatizací jsou udělány poměrně dobře, jiné velmi špatně, například Cochabamba, kde „privatizace” dala vodohospodářské společnosti více vlastnických práv, než měly původní soukromě ovládané decentralizované zdroje pro chudé, například zásobníky dešťové vody.

Pokud tedy budou země se střední úrovní příjmů, pak privatizace vody nebude u konce s dechem, a ani by neměla být.

Zdroj: Marginal Revolution

Překlad: Stan

Převzato z Outsidermedia