Více než půlmilionová Cochabamba je čtvrtým největším městem Bolívie. Leží v nadmořské výšce 2800 metrů v rozlehlém horském údolí pod východními hřebeny And. Zdejší klima je ve srovnání s náhorní plošinou Altiplana poměrně příjemné - průměrné roční teploty se pohybují kolem 20˚C. Název města je složen ze dvou kečujských slov: cocha (jezero) a pampa (planina). V předkolumbovských dobách bylo údolí úrodnou zemí, napájenou vodami jezera Alalay. Dnes je přístup k vodě v Cochabambě jedním z hlavních problémů a stal se ohniskem potenciální konfrontace.
Následkem neoliberálních reforem 80. let výrazně vzrostl počet obyvatel města, mezi roky 1976 a 2001 se prakticky zdvojnásobil. Zatímco dříve sem migrovali zejména lidé, usazení v blízkém okolí, v 80. letech, kdy stát propustil několik desítek tisíc zaměstnanců, proudily do města i rodiny bývalých horníků a dalších osob, zoufale hledajících jakýkoli způsob obživy (Spronk 2007: 12). S nárůstem obyvatel se pochopitelně zvýšila i konzumace vody. Stoupající městská spotřeba tak začala přímo ohrožovat zemědělce, žijící v blízkosti města, kteří vodu nezbytně potřebovali k zavlažování svých polí. V roce 1992 došlo ke konfliktu, označovanému jako „guerra de pozos“ (válka o studně). Cochabambské vodovody a kanalizace se chystaly rozšířit čerpání podzemní vody pro potřeby města. To bylo ale zemědělskými komunitami chápáno jako potenciální ohrožení jejich vodních zdrojů. Aktivní odpor venkovanů vedl nejen k částečnému zredukování Cochabambského projektu, ale zejména k vytvoření odborové organizace FEDECOR, která od roku 1997 sdružuje rolnické komunity, závislé na zavlažování svých polí (Perreault, 2006). Zkušenosti, získané při obraně tradičních vodních zdrojů, FEDECOR bohatě zúročilo v nadcházející Válce o vodu (Otto a Böhm, 2006).
Privatizace vody v zahraniční režii
Konflikt o vodu v Cochabambě má přímou souvislost s vlnou privatizací, které v Bolívii proběhly v rámci politiky Světové banky a IMF v průběhu 90. Let. Během prvního prezidentského období Gonzala Sancheze de Lozada bylo mezi léty 1995-6 převedeno do soukromých rukou pět největších státních podniků: YPFB, zpracující ropu a zemní plyn, bolivijské telekomunikace, dodavatel elektrické energie, aerolinie a železnice. V roce 1997 nabídla Světová banka Bolívii půjčku 20 milionů dolarů, které měly být použity na prosazení úsporných reforem, souvisejících legislativních opatření a infrastrukturních změn. Část této sumy byla vyhrazena na projekt modernizace vodovodních a kanalizačních sítí velkých měst, jehož cílem bylo zajistit přístup k dodávkám vody maximálnímu počtu obyvatel La Pazu, Santa Cruzu a Cochabamby. Půjčka byla ovšem podmíněna privatizací vodovodní a kanalizační sítě v La Pazu a Cochabambě (Bonnardeaux, 2009). V zákulisí představitelé Světové banky tuto nabídku protlačili jednoduše tím, že privatizací vodovodů a kanalizací v Cochabambě podmínili odpuštění 600milionového mezinárodního dluhu Bolívie (Schulz, 2003a).
Jediným dodavatelem vody v Cochabambě byly v té době státní vodovody a kanalizace SEMAPA. Stav vodovodních sítí byl ovšem neradostný. Dlouhodobé zanedbávání údržby vedlo k tomu, že ztráty ze sítě následkem průsaků dosahovaly 43 %. Dodávky vody byly zcela běžně přerušovány na více jak 20 hodin denně. Vodovodní přípojkou disponovalo pouhých 60 % obyvatel, ještě méně z nich mohlo využívat kanalizace. Připojení k vodovodní síti navíc odráželo existující sociální diferenciaci obyvatel Cochabamby: přípojkami automaticky disponovaly bohaté rodiny bydlící v lukrativních adresách v historickém centru města a průmyslové podniky, zatímco většina domácností zejména na jižním chudinském předměstí byla zcela bez přístupu k pitné vodě. Paradoxně, domácnosti, odebírající vodu přímo od SEMAPA, platily v průměru 0,60 USD za metr krychlový, zatímco nesrovnatelně chudší rodiny byly odkázány na nákup vody u překupníků, která byla mnohem dražší (překupníci si účtovali mezi 1,75 – 3 USD za kubický metr (Bonnardeaux, 2009) a navíc poměrně často zdravotně závadná (Perreault 2006: 159). Situace byla někdy řešena výstavbou komunitních vodovodů a studen, kterou si financovali nezávisle sami obyvatelé problematických čtvrtí (Spronk, 2007). Situaci navíc komplikovalo neudržitelné čerpání podzemních vod nezbytné pro zavlažování přilehlých rurálních oblastí.
Zásobování vodou v Cochabambě tak bylo neudržitelné: několik set tisíc obyvatel města prakticky nemělo přístup k nezávadné vodě, existující vodovodní síť byla navíc v havarijním stavu. Pod vedením Světové banky byl vytvořen projekt, který měl vedle privatizace vodovodní sítě zajistit přísun tolik potřebné vody do města pomocí podzemního tunelu, vedoucího z 20 km vzdálené přehrady Corani. Bolivijská strana ale preferovala vlastní variantu: zajistit dodávky vody výstavbou nové přehrady Misicuni. Přestože se jednalo o projekt, který byl časově i finančně mnohem náročnější než využití již existující nádrže v Corani, nakonec byl v roce 1999 prosazen a svěřen mezinárodnímu konsorciu Aguas de Tunari, které jakožto jediný zájemce získalo bez výběrového řízení kontrakt na správu vodovodní sítě do roku 2039 s příslibem průměrného 16% zisku ročně (Shulz 2003).
Aguas de Tunari byla společnost, vytvořená na základě „joint venture“ mezi společností International Water, Ltd. (americký Bechtel a italský Edison), která vlastnila majoritní 55% podíl, španělskou společností Abengoa Servicios Urbanos, jež disponovala 25 % , a čtyřmi bolivijskými stavebními firmami s pětiprocentní účastí. Jednalo se o Constructora Petricevic, Sociedad Boliviana de Cemento, Compañía boliviana de Ingeniería a ICE Agua y Energía, S. A. Pro tyto čtyři firmy byla účast na projektu Misicuni velmi lukrativní. Využily tedy svého politického vlivu a stavbu přehrady v Misicuni vylobbovaly.
Kuriózní na kontraktu bylo to, že Aguas de Tunari do něj nevložila prakticky žádný kapitál. Získala správu vodovodní sítě v hodnotě zhruba 200 milionů dolarů, přitom jediná její přímá investice dosáhla necelých 16 000 dolarů.(Farthing a Kohl, 2001). Plánované rozšíření a vylepšení vodovodní sítě mělo být pokryto výhradně zvýšenými poplatky za vodné a stočné, účtovanými dosavadním uživatelům, kteří si tak měli „předplatit“ dosud neexistující služby (viz La guerra del agua).
Problematické bylo i legislativní pozadí privatizace vodních zdrojů. V říjnu 1999 vešel v platnost Zákon o vodovodní síti a kanalizacích (Ley 2029), podle nějž Aguas de Tunari získala kontrolu nad všemi zdroji povrchové i podzemní vody v Cochabambě a jejím okolí (Farthing a Kohl, 2001). Do správy společnosti tak měly být převedeny mimo jiné i veškeré studny a zavlažovací systémy, vybudované na náklady místních komunit bez jakéhokoli přispění státu. Ty dosud vodu chápaly jako sdílenou komunitní hodnotu, kterou je možné využívat zdarma se stejnou logikou, s jakou dýcháme vzduch. Nyní měly za tuto životně nezbytnou látku, jíž si vydobyli zcela svépomocně, začít platit cizí společnosti. Zákon tak představoval přímé existenční ohrožení pro stovky rodin, které by pravděpodobně nebyly schopny platit zvýšené sazby za vodné a stočné a pro které by bylo navíc zcela nepřijatelné platit za něco tak přirozeného, jako je voda. Zákon 2029 pochopitelně vyvolal značné rozhořčení u všech uživatelů samosprávných komunitních vodovodních systémů a zejména u zemědělců sdružených pod FEDECOR, převážně indigenních rodin, pro něž voda nabývala mnoha dalších kulturních a sociálních významů.
Protesty koalice nesmiřitelných
Arogantní postup státu tak sjednotil jinak zcela antagonistické strany. V oblasti, kde byly sporé vodní zdroje tradičním jablkem sváru mezi městem a venkovem, se obě strany spojily v bezprecedentním uskupení na obranu proti nadnárodnímu konsorciu (Shulz, 2003). V listopadu 1999 vznikla Koalice pro koordinaci obrany vody a života (Coordinadora para la Defensa de Agua y de la Vida). Jednalo se o heterogenní sdružení zcela odlišných skupin obyvatelstva: zemědělských komunit, odborářů, environmentalistických skupin, městské střední třídy, bývalých pěstitelů koky a mnoha dalších. Coordinadora se stala hlavním organizátorem protestních akcí, nicméně ze strany vlády nebyla do poslední chvíle uznána jako legitimní zástupce nespokojeného obyvatelstva.
V lednu 2000 společnost Aguas de Tunari výrazně zvýšila stočné. Přestože konsorcium zaručovalo sociálně citlivé, postupné zvyšování ceny za vodu (Bonnardeaux, 2009), ve skutečnosti tarify vylétly o 200 a více procent. Pro člověka, pracujícího za minimální mzdu, tak výdaj za vodné a stočné vyšplhal na plnou čtvrtinu jeho měsíčních příjmů. Mnoho chudých obyvatel Cochabamby se tak dostalo do situace, kdy se muselo rozhodovat mezi přístupem k vodě a nebo možností nakoupit základní potraviny (Shulz, 2003).
Cochabamba začala brzy vřít. Privatizace vodních zdrojů byla poslední kapkou, jíž přetekl pomyslný pohár trpělivosti obyvatelstva, všeobecně znechuceného permanentní ekonomickou krizí, způsobenou implantováním neoliberálního modelu, a zkorumpovanou politickou garniturou země. Občané nejrůznějších profesí a sociálních skupin se začali společně aktivně angažovat s cílem srazit přehnané ceny vodného a stočného. V lednu, krátce po oficiálním zvýšení tarifů za stočné, obyvatelé města vstoupili do generální stávky. Cochabamba byla po tři dny zcela paralyzována. Protestující zablokovali přístupové silnice a dálniční tepnu, procházející městem. Nefungovalo letiště. Na centrálním náměstí demonstrovaly tisíce lidí.
Pod tlakem veřejnosti vláda formálně přislíbila redukci tarifů, nicméně ve skutečnosti se výše stočného nezměnila. Coordinadora proto na začátek února ohlásila protestní pochod a poklidné obsazení města. Protestu se zúčastnilo téměř 50 000 osob, Cochabamba byla na 24 hodin zcela paralyzována. Prezident Hugo Banzer, bývalý diktátor, který vystřídal ve funkci Sáncheze de Lozadu, ovšem razil politiku tvrdé ruky. Vláda prohlásila protest za nelegální a nasadila na demonstranty 1200 policejních těžkooděnců a vojáků, kteří rozháněli dav obušky, slzným plynem a gumovými projektily. Téměř dvě stě osob utrpělo zranění.
Rezistence obyvatel Cochabamby ovšem přinutila vládu k jednání. Do dvou měsíců měly tarify za vodné a stočné klesnout na dřívější úroveň. Vláda měla rovněž provést úpravy v legislativě, aby bylo zaručeno právo venkovských komunit na bezplatný přístup k jejich tradičně využívaným vodním zdrojům (Spronk, 2007). Zástupci Coordinadory ovšem pochopili, že jediným možným řešením situace je ve skutečnosti definitivní zrušení kontraktu a navrácení vodovodní sítě do veřejné správy. Prostřednictvím sympatizujících členů kongresu se totiž podařilo získat kopii smlouvy s konsorciem Aguas de Tunari, která byla do té doby držena v tajnosti. Vyšlo tak najevo, že smlouva je pro stát extrémně nevýhodná a že představuje praktické vytunelování Cochabambských vodních zdrojů, jehož veškeré náklady budou přeneseny na obyvatelstvo. Nehoráznost kontraktu byla do očí bijící. Proti privatizaci se postavily i ty skupiny obyvatel, které náležely k jinak konzervativní střední střídě (Farthing a Kohl, 2001).
Referendum, generální stávka, blokáda, stanné právo
Na konci března Coordinadora zorganizovala tzv. „consulta popular“, neformální referendum v němž měli sami obyvatelé Cochabamby rozhodnout o dalším postupu. Po tři dny byly na veřejných místech k dispozici hlasovací schránky, prostřednictvím nichž mohli občané zodpovědět otázku, za by měl být kontrakt se společností Aguas de Tunari anulován. Referenda se zúčastnilo na 60 000 osob, více jak 90 % z nich se vyjádřilo kladně (Shulz, 2003).
Hlavním cílem protestů se tak stalo zpětné převedení Cochabambské vodovodní sítě do veřejné správy. Na duben vyhlásila Coordinadora neomezenou generální stávku a silniční blokády s cílem prosadit vypovězení kontraktu a přinutit bolivijskou administrativu k provedení legislativních úprav, které by zaručovaly všeobecné právo na přístup k vodě. Již 4. dubna zablokovaly militantní skupiny zemědělců přístupové cesty do města. Během dvou dnů zaplnilo ulice Cochabamby víc jak 100 000 osob (Spronk, 2007). Vláda začala pomalu chápat, že protest není záležitostí několika extrémistických skupinek, ale naprosté většiny obyvatel města a jeho okolí. Přistoupila na dialog, zprostředkovaný katolickým arcibiskupstvím v Cochabambě. Jednání ale přerušil policejní zásah, během nějž byli zástupci Coordinadory zatčeni a následujícího dne přepraveni do vězení hluboko v bolivijské džungli. Banzer v oblasti vyhlásil stanné právo a protesty označil za pokus o destabilizaci vlády, financovaný narkomafiemi (Schulz, 2003).
Pro rozhořčené obyvatele Cochabamby tak vláda ztratila poslední zbytky své legitimity. Bylo jasné, že je ochotna hájit zájmy nadnárodní korporace i za cenu masakrování vlastního obyvatelstva. Cochabamba se proměnila v bitevní pole. Protestující obsadili hlavní náměstí a pokračovali v silničních blokádách i za cenu brutálních fyzických napadení nasazenými policisty a ostřelování slzným plynem. Situace kulminovala 8. dubna, kdy se kameramanovi lokální televizní stanice se podařilo natočit, jak armádní kapitán Robinson Iriarte, mimo jiné absolvent amerického výcvikového střediska School of the Americas, v převlečení za civilistu ostřeluje dav protestujících ostrými náboji. Video, zachycující tento okamžik, je součástí dokumentu, dostupného zde. Obětí se stal sedmnáctiletý neozbrojený Victor Hugo Daza.
Protest v Cochabambě začal přerůstat svůj lokální kontext. Brutalita, s jakou jej stát potlačoval, posílila protivládní nálady na celém území Bolívie. Na podporu protestujícím zorganizovaly zemědělské komunity Altiplana několik menších silničních blokád, podpůrné akce zorganizovaly i federace pěstitelů koky v nedalekém Chaparé (Spronk, 2007). Problém ovšem dalece překročil i hranice země. Díky úsilí nevládních organizací se o situaci v Cochabambě dozvěděla světová veřejnost. Násilí, kterého se dopouštěl bolivijský stát na protestujícím obyvatelstvu, vzbudilo vlnu pobouření. Představitelé korporace Bechtel obdržely stovky protestních e-mailů, požadujících její odchod z oblasti. Válka o vodu v Cochabambě se tak stala jedním z prvních konfliktů, jenž nabyl globálních dimenzí a do nějž se zapojila (byť virtuálně) veřejnost v celosvětovém měřítku.
Fenomenální vítězství
Byl to nicméně v první řadě nezlomný odpor, vytrvalost a odvaha cochabambských protestujících, které nakonec vedly k anulování kontraktu. 10. dubna vláda konečně pochopila, že Cochabamba neustoupí. Dohoda s konsorciem Aguas de Tunari byla zrušena, zadržení představitelé Coordinadory propuštěni. Správa vodních zdrojů se navrátila městu a společnosti SEMAPA. 11. dubna bylo rozhodnutí definitivně potvrzeno bolívijským kongresem. Protestující zemědělci ale pokračovali v silničních blokádách až do následujícího dne, kdy vyšla novela zákona 2029 (pod číslem 2066), garantující, že venkovské indigenní obyvatelstvo bude moci nadále hospodařit s vodními zdroji podle tradičních komunitních principů.
Fenomenální vítězství cochabambské Coordinadory připomíná víc než cokoli jiného triumf Davida nad Goliášem. Zcela bezprecedentním způsobem se podařilo obhájit místní vodní zdroje před převedením do majetku korporace Bechtel. Tento nadnárodní kolos vykazoval v době Cochabambského konfliktu roční obrat přesahující 14 miliard dolarů, státní rozpočet Bolívie představovalo pouhých 2,7 miliardy USD. Obyvatelé Cochabamby čelili brutálnímu násilí ze strany policie, mnozí zranění si odnesli celoživotní následky. Přesto po několik měsíců nepovolili. Mezi protestujícími byly téměř všechny sociální skupiny, dokonce i jinak konzervativně uvažující příslušníci socioekonomicky slušně situované střední třídy. Otázkou je, proč.
Vláda ve svém neoliberálním ekonomickém rauši velmi výrazně podcenila symbolický význam vody. Vládní diskurs redefinoval tradiční chápání vodních zdrojů. Namísto společné veřejné hodnoty, na níž mají všichni občané právo, začala být voda chápána pouze jako určitý druh zboží, který může být prostřednictvím trhu libovolně obchodován (Perreault, 2006: 153). Voda ale představuje jednu z esenciálních podmínek života, nezbytných jak pro lidi, tak pro ostatní živé bytosti a rostliny. „El agua es vida“, voda je život konstatovalo jedno z všudypřítomných hesel Cochabambských protestů. Voda je darem Matky Země, který je společný a jenž nikdo nemá právo uzurpovat. Vodu není možné zprivatizovat, stejně jako není možné zprivatizovat vzduch, který dýcháme. Zvolání El agua es del pueblo, Carajo! (voda patří lidem, sakra!) se stalo ústředním mottem Cochabambského boje.
Faktická každodenní nezbytnost vody pro samotné fyzické přežití dodala protestu v Cochabambě bezprecedentní naléhavost. Značná část protestujících obyvatel bojovala jednoduše za život svůj a svých rodin. Neúměrně vysoké tarify za vodné a stočné přímo ohrožovaly jejich fyzickou existenci. Privatizace vody představovala univerzální hrozbu pro většinu obyvatel Cochabamby, pro Coordinadoru tudíž nebylo příliš velkým problémem zapojit do protestů široké spektrum jinak v mnoha případech antagonistických sociálních skupin.
Voda jako symbol
Válka o vodu ovšem měla i důležité symbolické pozadí. Stejně jako v případě kokového lístku, i voda se v průběhu Cochabambských protestů stala tím, co Laclau (1996) nazval empty signifier (prázdný signifiant) (Otto, Bohm 2006: 312). Voda se stala znakem, jehož obecnost a otevřenost umožňovala téměř neomezené množství významových interpretací. Různé sociální skupiny, zapojené do protestu, si vysvětlovaly nutnost bránit společné vodní zdroje různými způsoby. Do války o vodu se ve velké míře zapojili i ti obyvatelé Cochabamby, kteří nedisponovali vodovodní přípojkou a prudký nárůst vodného a stočného tudíž přímo nepociťovali (Perreault 2006: 159). Boj o vodu se tak zdaleka nelimitoval na konkrétní požadavek zrušení kontraktu s konsorciem Aguas de Tunari, ve skutečnosti nabyl mnoha dalších symbolických významů. Především se stal vyjádřením dlouhodobé frustrace lidí, kteří si protrpěli dlouhou historii koloniálního a nekoloniálního vykořisťování, marginalizace a beznadějné chudoby (Perreault, 2006:151). Privatizace vodních zdrojů představovala završení dlouhé řady předchozích privatizací, které zruinovaly hospodářský potenciál země a měly fatální ekonomický dopad na obyvatelstvo. Privatizace vody, základní životní potřeby živých bytostí, symbolizovala veškeré negativní aspekty nové ekonomické politiky v duchu neoliberální ideologie. Boj o vodu se tak zároveň stal vyjádřením odporu proti neoliberalismu a rozvojové politice Světové banky a Mezinárodního měnového fondu.
Protestující zároveň požadovali demokratizaci, v rámci níž by dostali možnost aktivně se podílet na politickém rozhodování. Zcela zásadní význam měl v tomto smyslu termín „pueblo“ - lidé. Rozhodovací proces by měl vycházet zdola, nikoli být direktivně prosazován shora, bez konzultace s těmi, které jeho výsledky zasáhnou nejvíc. Obyvatelé Cochabamby se tak jednotně postavili proti centrální státní moci, která ztratila veškerou legitimitu. Stát zcela selhával při plnění svých základních funkcí a svou existenci projevoval prakticky pouze prostřednictvím represe vůči vlastnímu obyvatelstvu. Boj o vodu se tak fakticky stal bojem občanů proti státu. Jedním z centrálních pilířů protestu se stal důraz na jednotu a resistenci lidu a jeho legitimitu v opozici vůči státní moci. Její představitelé přestali být chápáni jako demokraticky zvolení zástupci lidu, začali symbolizovat nepřátele vlasti („vendepatria“), zkorumpovanou oligarchickou vrstvu, podléhající vlivu cizích mocností.
PS. Bechtel se ovšem snadné kořisti nehodlal vzdát bez boje. V roce 2001 zahájil soudní proces proti Bolívii, v němž požadoval více než 25 milionů dolarů jako odškodné za ušlé zisky v Cochabambě. V roce 2006 byl na nátlak světové veřejnosti soudní proces pozastaven.
Doporučené zdroje:
Spronk, S. 2007. Roots of resistence to Urban Privatization in Bolivia. International labor and working class history, 71 (1), 8-28.
Birke, O., Bohm, S. 2006. „The People“ and resistence against international business. Critical perspectives on international business 2 (4), 299-320.
Perreault, T. 2006. From the Guerra del Agua to Guerra del Gas, Antipode, 150-172.
Schulz, J. 2003. Bolivia´s war over water. In We are everywhere, Verso press.
Schulz, J. 2003. Bolivia: the water war widens. NACLA report on the Americas 36 (4), 34-47.
Farthing, L., Kohl, B. 2001. Bolivia new wave of protest. NACLA report on the Americas 34 (5), 8-11.
Harten, S. 2011. The rise of Evo Morales and the MAS. Zed Books.
Poznámka redakce: Jim Shultz - video
Chcete-li aktivně diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Diskuzi k článku uvidíte kliknutím na odkaz: 945 - Cochabamba a válka o vodu.