V určitých intervalech se neustále vrací obviňování premiéra Babiše ze strany opozice, že zadlužuje tento stát, a to s návaznými odmítavými reakcemi Andreje Babiše, že je tomu naopak. Do toho vstupuje mainstream, který podporuje stávající opozici (jak jinak). Jednak proto, že to má v popisu placené práce, jednak proto, že o odborné úrovni jeho redaktorů nelze mít přehnané představy. To již dotyční sami mnohokrát prokázali. Jak to tedy vlastně je?

Pokud jde o posuzování našeho zadlužení (státního dluhu), je třeba nejprve sjednotit se na tom, podle jakého kritéria tuto zadluženost budeme posuzovat. Možnosti máme tyto:
a) Absolutní zadlužení (výše státního dluhu v absolutní částce) – s ním argumentuje opozice;
b) relativní zadlužení (poměr státního dluhu vůči HDP) – používá jako protiargument A. Babiš;
c) hodnocení úrovně zadlužení podle obou výše uvedených kritérií souběžně – nedělá nikdo.

Při posuzování vývoje našeho zadlužení podle kritéria a je při srovnání několika údajů o našem zadlužení na časové přímce zřejmé, zda náš dluh stoupá, klesá či je stabilizován; podle kritéria b platí při poměřování výše zadlužení k výši HDP tyto základní varianty vztahů (seřazené od nejhorší k nejlepší):

1. Růst absolutního zadlužení při nižším, nulovém či minusovém růstu HDP = nárůst relativního (poměrného) zadlužení vůči HDP. To probíhalo za vlád ODS, zejména pak s Miroslavem Kalouskem jako ministrem financí.

2. Stabilizace či mírný růst absolutního zadlužení země při vyšším růstu HDP = pokles relativního zadlužení státu v poměru k HDP, tedy to, co se děje nyní v době vlády Andreje Babiše, kdy růst HDP šel rychlejším tempem než míra našeho dalšího zadlužování, a proto příslušný koeficient se zlepšuje, což je premiérem nesprávně vydáváno za snižování našeho zadlužení (namísto zlepšování jednoho z ukazatelů míry zadlužení, což není totéž). Jak si ale dále ukážeme, má to navíc ještě jistý háček.

3. Pokles absolutního zadlužování země při současném růstu HDP = pokles relativního zadlužování země v poměru k HDP, tedy ideální případ, kdy absolutní zadlužení klesá, zatímco HDP roste. Ten však dosud nenastal. A právě po něm volají ti, kteří sami největší dluhy vyráběli a jejichž vlády byly v té první a nejhorší kategorii. Zvláštní? Možná, ale typické právě pro tuto část naší politické scény.

Jak je to tedy s tvrzeními jednotlivých stran?

  • Kritizuje-li současná opozice (dem/ag/oblok) rostoucí výši absolutního zadlužení (viz kritérium a), resp. jeho nesnižování v době konjunktury, má nepochybně pravdu, ač její vlády v minulosti toho samy nejenže nebyly schopné, nýbrž naopak nakupily největší dluhy za dobu historie našeho státu. Výmluvy, že za jejích vlády konjunktura nebyla, neobstojí, a to přinejmenším z těchto důvodů:

a) Při soustavném škrcení ekonomiky ze strany tehdejších vlád ani žádná být u nás nemohla;
b) tehdy příchozí krize v zahraničí nás přece obcházela, jak tvrdil M. Kalousek.

  • Hájí-li premiér naopak výši našeho zadlužení podle kritéria b, má rovněž pravdu z hlediska kritéria b, avšak s níže uvedenou výhradou.


Každá z obou stran přitom sice hovoří o stejném problému, avšak při jeho hodnocení každá používá jiné kritérium. Bez podrobnější analýzy tak těžko mohou dospět k nějakému společnému závěru, pokud je to ovšem vůbec jejich cílem. Mainstream pak opakuje vesměs jen tvrzení současné opozice a často přitom působí dojmem, že z hlediska faktických znalostí vůbec neví, v čem tkví podstata věci.

Za této situace je pak pro běžného občana obtížné orientovat se dostatečně v celé věci. To je i důvod k napsání tohoto článku, aby občané sami si mohli udělat v celé věci jasno.

Jak to tedy s tím zadlužováním naší země vlastně je?

Zkusme si to ukázat na příkladu zadlužení domácnosti. Takže budeme-li posuzovat zadlužování domácnosti, budeme se dívat jako její příslušníci především na absolutní výši dluhu, tedy na částku, kterou musíme vč. úroků splatit, a poté budeme posuzovat zadlužení domácnosti s přihlédnutím k teoretické schopnosti členů domácnosti splácet. Naše situace se nám přitom v některých případech může zdát příznivější. Má to ale jeden háček, jak jsem již výše zmínil. Tu schopnost splácet musíme být totiž schopni též realizovat.

A jsme u jádra pudla, neboť stále rostoucí část HDP od nás každoročně odtéká do zahraničí. (Je to podobné, jako kdyby otec – hlava rodiny s předpokládaným nejvyšším příjmem – každý měsíc sponzoroval z tohoto příjmu svoji milenku. Je-li to milenka drahá, praktický pohled na schopnost splácet dluhy rodiny se bude měnit o dost k horšímu. To je i případ našeho státu, a to i přesto, že poměr zadlužení státu k HDP je oficiálně používaným ukazatelem v EU a nejen tam. Jen tam jaksi nepočítají s tou milenkou, tedy s odkláněním části příjmu státu z vytvořeného HDP jinam, což je specifický problém ČR a dalších tzv. postsocialistických zemí jako kolonií, přičemž my v tom hrajeme prim. (Odtud naše označení za krmelec Evropy). Údaj ohledně disponibilního HDP je pak logicky zkreslen a schopnost splácet dluh rovněž. Ta by měla být posuzována v poměru dluhu k hrubému národnímu produktu (HNP = celková peněžní hodnota toku zboží a služeb vytvořená za přísl. období výrobními faktory ve vlastnictví subjektů národní ekonomiky), a nikoliv k HDP. Rozdíl mezi oběma ukazateli je právě v tom odlivu zisku od nás.

Odliv

Pro představu odliv zisku od nás do zahraničí za rok 2017 činil 8,3 % HDP (tj. cca 420 mld. Kč), přičemž tato částka každoročně stoupá. K tomu je třeba dále přičíst ročně 100 až 150 mld. Kč zlegalizovaných daňových úniků do daňových rájů, což jsou další 2 – 3 % HDP. Ročně jde tedy celkem přinejmenším o 11 % HDP, o něž jsou sníženy zdroje ke splácení státního dluhu. (Údajů o našem HNP se lze jen obtížně dopídit, jsou skryté).

V okamžiku odečtení této části vytvořeného HDP naše hodnocení i podle kritéria b se musí nutně změnit výrazně k horšímu. A to premiér ve svém hodnocení situace nedělá, takže klame sám sebe i své okolí. Nikoliv náhodou se pak dostáváme do situace, kdy nám zadlužení dosud stoupalo jen mírně, HDP narůstalo nadějně, ale přesto stále chybějí na něco peníze. Za pouhý poměr dvou čísel (navíc zkreslený) si nic nekoupíme, potřebujeme skutečné peníze. Poroste-li náš dluh, chybějí nám fakticky peníze, které si musíme dále půjčovat, zatímco si vydržujeme náročné milenky. A o to tu jde.

Ukazatel poměrného zadlužení naší země k HDP se tak stal v našich podmínkách do značné míry šidítkem, ač je jinak mezinárodně uznávaným kritériem při posuzování zadluženosti státu. I k němu (jako takovému) by bylo ale možné mít výhrady (viz situace v USA), to je však na jiný článek. Nezapomínejme totiž na to, že nad rámec dluhů je třeba splácet i úroky, které jsou v těchto objemech dluhů nemalé. A jakmile stát nemá na splácení svých dluhů, což se týká i úroků, přichází default. (Ten nám naštěstí zatím vůbec nehrozí, v tom má Babiš pravdu, a to především díky naší nezadluženosti do roku 1989 i díky redukci nárůstu dluhů státu v době vlády Jiřího Paroubka a nyní Andreje Babiše). Nejde ale o redukci dluhů jako takových, jak se nám někdy snaží A. Babiš namluvit. To je třeba rozlišovat a vést v patrnosti.

Proto by za daných okolností bylo správnější vycházet především z údaje o absolutním zadlužení (viz kritérium a) a teprve podpůrně pak z ukazatele zadlužení v poměru k HDP (viz kritérium b), spíše však z ukazatele zadlužení v poměru k HNP.

To by mohla či spíše měla být i metoda, jak provádět hodnocení podle obou předchozích kritérií (a i b) souběžně. Pak by odpadly spory o výsledek, diskuze by mohla být pouze o způsobu jeho interpretace.

Již v letošním roce lze pozorovat narůstající problém s nedostatkem peněz ve státním rozpočtu z důvodu prognózovaného poklesu HDP. Tento problém lze v zásad řešit čtyřmi způsoby, a to:

  1. Snížením nákladů státního rozpočtu (odečteme-li mandatorní výdaje, nezbývá ale již velký prostor, který se má navíc dále zúžit zvýšením výdajů na armádu do výše 2 % HDP, za něž si pak máme kupovat americké zbraně ve smyslu požadavku D. Trumpa. Snížení nákladů státního rozpočtu odbouráním některých naprosto zbytečných a nesmyslných položek, jako je financování politických neziskovek usilujících o likvidaci našeho státu, či úspory na ministerstvech obecně (viz různé granty do často pokleslé kultury atd.), na druhé straně je ale zapotřebí udržovat alespoň na dohled úroveň důchodů našich seniorů průměrné úrovni důchodů v dalších členských zemích EU.
  2. Zvýšením příjmů státního rozpočtu– záměr správný, zamýšlené provedení špatné, neboť má formou zvýšení daní postihnout naše občany, tedy nikoliv ty, kteří od nás každoročně vyvádějí stále větší zisky v neúměrné výši (oněch dnes již více než 11 % HDP). Zde má Babišova vláda největší rezervu.
  3. Zvýšením našeho zadlužení k pokrytí deficitu státního rozpočtu – nejhorší řešení.
  4. Kombinací metod předchozích, zejména pak metod č. 1 a č. 2.


Pokud ale neuděláme nic, bude se kritérium míry naší zadluženosti zhoršovat ze všech pohledů a vracet se z té druhé zpět do první (nejhorší) kategorie. Navíc to vše za situace, kdy:

  • Dosud nebyly realizovány různé státní infrastrukturní a další projekty;
  • vládě premiéra Babiše ani té předchozí Sobotkově se zatím nepodařilo napravit dlouhodobě neřešené problémy tohoto státu v oblasti mezd, zdravotních a sociálních nákladů a další, které již převzaly od předchozích pravicových vlád a v jejichž nápravě je třeba dále pokračovat;
  • dochází k postupnému stárnutí naší populace, přičemž pro zvýšení natality u nás se neudělalo ze strany našich předchozích vlád též nic.


Problémy se tak nakupily a bude obtížné je za nastávající situace začít řešit. Krom toho je umocňuje dále inflace, takže dnes s pouhým dorovnáváním oficiálně vykazované inflace (skutečná je výrazně vyšší) v oblasti důchodů či platů státním úředníkům a dalším státním zaměstnancům vláda nevystačí.

V době Sobotkovy vlády k řešení těchto problémů nedošlo, Babišova vláda zatím nedospěla ani do poloviny svého řádného trvání, krom toho je nucena zabývat se neustále uměle vytvářenými problémy. Objektivně vzato, zatím ji tedy v tomto naplno kritizovat nelze.

Hodnocení činnosti a záměrů premiéra Babiše by tedy nemělo být černobílé, tak to ani v dnešní době a životě nefunguje. Krom toho všechny problémy nelze řešit naráz. Rozhodně je ale třeba přivítat avizovaný záměr Andreje Babiše v oblasti podpory porodnosti, která náš stát vyjde rozhodně laciněji a přinese mu nazpět daleko více než podpora dovozu migrantů ze třetích zemí.

Pouhá dostupnost škol a školek dle návrhů některých odborníků je sice samozřejmým předpokladem, avšak problém se zvýšením natality nevyřeší. Na pořízení dětí, zvláště pak v rozsahu potřeb našeho státu je totiž třeba mít peníze. A ze stále hluboce podměrečných mezd a platů v ČR oproti zahraničí si početnější rodinu může pořídit opravdu jen někdo. Bez systémové podpory státu vč. podpory finanční bude potřebný koeficient naší natality i nadále ohrožen.

Řešení těchto problémů přesto možné je. Nikoliv ale prostřednictvím EET a proháněním drobných podnikatelů a živnostníků. Ačkoliv i u této skupiny drobných podnikatelů a OSVČ je třeba uvést věci do pořádku, potřebné zdroje peněz u nich nejsou. Ty jsou právě v oněch unikajících dnes již více než 11 % HDP, k čemuž všechny dosavadních vlády včetně Babišovy přihlížejí zcela netečně. A tam je třeba upřít nejen pohled, nýbrž i začít konat (zavedení sektorových daní, urychlené schválení nostrifikačního zákona atd.) a přestat hledat výmluvy, proč to nejde. V dalších zemích EU to jde a bez problémů. Mají snad schopnější vlády či rozumnější parlament?

Nutnost tyto zdroje příjmů státu začít využívat vzroste i v souvislosti s blížícím se okamžikem, kdy se ČR stane převažujícím (čistým) plátcem do EU. Příchod tohoto okamžiku se urychlí brexitem a nárůstem počtu migrantů v západní Evropě. V obou případech začnou totiž Bruselu chybět peníze.

Není již tedy nač čekat.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodno-cena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!